I učitelka může být Aida nebo Čardášová princezna

„Jevištní umění funguje na přenosu energií. To vám žádné online vystoupení nenahradí,“ říká operní pěvkyně a absolventka Pedagogické fakulty UK Miroslava Časarová. „Jestli mám na něco talent, je to učení. Jenže já vždycky chtěla být herečkou.“ Než se její sen naplnil, učila na gymnáziu PORG a pracovala jako redaktorka Světa motorů. Když už to se zpíváním chtěla zabalit, přišla nabídka na hlavní roli v Čardášové princezně.

Jak vypadá den operní pěvkyně v časech covidu?

Je z ní žena v domácnosti, která se stará o rodinu, uklízí, pere, vaří a učí se s dětmi. Ale vedle toho se také potřebuje osobně realizovat a hlavně cvičit. Hlasivky jsou sval, který je nutné denně trénovat. Také se učím role „do šuplíku“, jež třeba nikdy nevyužiji, ale musím něco dělat. Hudba mi šíleně chybí.

Pomohlo by vám vystupovat online?

Částečně ano a mám za sebou už i nějaké online přenosy. Ale napadá mě příměr, jako kdyby si oční lékař nashromáždil do zásoby králičí oči, operoval si je doma na stole, aby nevyšel ze cviku, a při tom se na něj dívali kolegové z Austrálie. U mé profese je nesmírně důležité vzájemné propojení energií – mojí a diváků. Já ji při online přenosu vydám, ale od nich se mi vrátí v lepším případě opožděně a po kouskách.

Jakožto absolventka Pedagogické fakulty UK a matka školou povinných dětí, které teď sedí doma, jste se vrátila ke své původní profesi... Jaké to je?

Mám vystudovaný český jazyk a hudební výchovu pro druhý stupeň, ale teprve desetiletého syna a osmiletou dceru, tudíž svou aprobaci tak docela nenaplňuji (usmívá se). Zažívám při jejich výuce úplně stejné pocity jako většina rodičů. Netrpělivost střídá frustrace. Přitom paradoxně si myslím, jestli mám na něco talent, je to pedagogika. Ale nechci ji dělat; úplně mě to nenaplňuje. Vždycky jsem chtěla být herečkou. Neúspěšně jsem se hlásila na JAMU a DAMU, a nakonec se našla v opeře díky tomu, že v sobě propojuje herectví a hudbu, jíž se věnuji celý život.

Přivedli vás k ní rodiče?

Jsou to hudební nadšenci. Celé dětství jsme si doma nebo třeba na cestách autem zpívali. V deseti letech jsem znala například všechny písničky Karla Kryla. Taťka chtěl jako kluk hrát na kytaru, dokonce se sám vydal do deset kilometrů vzdáleného města přihlásit se do hudební školy, jenže babička mu tehdy řekla: „Kam bys, prosím tě, chodil?“ A tak zůstal samoukem. O to víc ovšem mě a sestru s mamkou podporovali. Do hudebky mě naši přihlásili, abych nějak vyplnila čas mezi koncem školy a odjezdem autobusu domů. Hrála jsem sedm let na housle, později na klavír a také v kostele na harmonium a na varhany. Ve dvanácti letech jsem na hudební soutěži vyhrála cédéčko Nejlepší árie Giuseppe Verdiho, což bylo moje první setkání s operou. Nejvíc mě ohromila Aida, kterou jsem doma úplně nábožně poslouchala. Pak se ke mně dostala nahrávka Mozarta od Evy Urbanové. Začala jsem postupně pronikat do tajů vážné hudby, ale pořád jsem chtěla být tou herečkou.

Studium pedagogiky bylo tedy východisko z nouze?

Zase tak úplně ne. Chtěla jsem po gymnáziu na vysokou školu a v podstatě každý učitel musí být i herec. Jednu dobu jsem pracovala na soukromém gymnáziu PORG, ale po půl roce jsem toho musela nechat, protože můj hlas tehdy neustál zátěž ve třídě a zpěv na Pražské konzervatoři, kde jsem současně studovala. Kdybych v pedagogice pokračovala, úplně bych si hlas zničila a o svůj sen nadobro přišla.

I vaše následná profese měla k hudbě daleko.

Potřebovala jsem se nějak živit a ideálně prací, kde se nemusí moc mluvit. Proto jsem přijala místo korektorky v časopise Svět motorů a zůstala v něm ještě dalších šest let jako redaktorka.

Kde jste k tomu získala odbornost?

Částečně během dvou let čtení textů a jejich korektur. Ale především – Svět motorů má dvě oddělení – technické a servisní. V tom prvním jsou odborníci, zatímco servisní oddělení tvoří novináři, u nichž je prvořadé, aby uměli zajímavým způsobem psát a dokázali si získat informace. Vymyslela jsem si tedy téma, z různých zdrojů si k němu získala informace a vše pak poskládala dohromady. Psala jsem reportáže, rozhovory i zpravodajství a ohromně mě to bavilo – každý týden v jiném autě a do toho jsem si zpívala! Jednou jsem dokonce na vyhlášení (ankety) Auto roku předvedla Rusalku. Moderátor ohlásil, že zazpívá redaktorka Světa motorů, všichni čekali nějakou šílenou legraci, ale ono to bylo na vážno.

Fotografie Miroslavy Časarové vznikly v divadle RockOpera Praha, v němž působí od roku 2007

A kdy jste se začala zpěvu věnovat naplno?

Ke konci rodičovské dovolené. Byla jsem už po těch letech z obíhání konkurzů a předzpívávání tak zdeptaná, že jsem si řekla dost: „Pokud se do podzimu nic nestane, zavírám pusu a hledám si něco jiného.“ V červnu se mi ozval šéf plzeňské opery, Tomáš Pilař, že si mě pamatuje z předzpívání a zda bych nechtěla zaskočit za jednu z představitelek Sylvy v Čardášové princezně, která je těhotná.

To muselo být něco – rovnou nabídka hlavní role!

Při které navíc tancujete, a jelikož jde o operetu, i mluvíte. Pro začínající pěvkyni neuvěřitelně náročné. Nikomu jsem neprozradila, že se jedná o můj debut, a místo toho řekla: „Samozřejmě!“ Byla to odvaha, ale zkuste si představit, kdybych zaváhala. Za hodinu mají někoho jiného. Dva měsíce jsem se na roli připravovala s brazilským barytonistou ze Státní opery Národního divadla, Miguelem Cavalcantim, s nímž spolupracuji dodnes. Začala jsem být vidět a nabídky přicházely. Získala jsem například roli Aidy v libereckém divadle F. X. Šaldy, kterou dostávají zpěvačky po patnácti letech kariéry. Byl to risk, ale zpětně vzato je skvělé začínat takto těžkými věcmi. Pokud vás nezabijí, všechno už vám potom přijde jednoduché.

Co pro vás bylo dosud „nejvíc“?

Když se v roce 2019 slavilo třicetileté výročí od svatořečení Anežky České, a Jan Zástěra, dirigent Hudby hradní stráže a Policie ČR, u níž jsem na částečný úvazek zaměstnána, napsal soubor kantát České nebe o českých světcích, a čtyři mše, s nimiž jsme doprovázeli pětidenní národní pouť do Říma. To bylo něco neuvěřitelného.

Jsem věřící a vím, co by to znamenalo pro moje babičky a dědy, kdyby byli naživu a věděli, že jejich Miruška zpívá v Římě Anežce České. Účastnila jsem se všech mší, a pokud jsem nezpívala, brečela jsem jako malá holka, protože oni v těch chrámech byli celou dobu se mnou.

Pouti se účastnil také kněz, jenž mě oddával a křtil moje děti. Cítila jsem obrovský pocit vděku, že k té úžasné atmosféře mohu přispět a hudbou promlouvat k lidem. Každá mše pro mě byla poděkováním, že toto mohu dělat.

A pak přišel covid, během něhož jste se předvedla v roli komičky. Vaše přetextovaná árie Měsíčku na nebi hlubokém pobavila 400 tisíc lidí.

Tehdy jsme byli už měsíc s rodinou zavřeni u našich na Vysočině, já si tak v duchu zpívala Rusalku a najednou mě napadl verš: „Měsíc už v depresi hluboké…“ A tím to začalo. Manžel přivezl z Prahy mikrofon a když už jsme měli natočenou hezkou muziku, rozhodli jsme přidat i klip. Zapojila se celá rodina, pobavili jsme se - a syn Toník teď nedávno přišel s dotazem, kdy natočíme další: „Mami, já jsem tvůj odběratel, čekám nějakou novinku!“ Jenže se bojím, že po roce s covidem už to nebude tak vtipné.