Nedělka: Máme být skutečným hybatelem vzdělávacího systému

Děkan Pedagogické fakulty (PedF UK) Michal Nedělka nastoupil do druhého funkčního období a rád by dotáhl vše, co v tom prvním započal. Už se mu podařilo navýšit množství praxí v bakalářském programu a změnit systém státních závěrečných zkoušek, během nichž budoucí pedagogové předvedou, že naučená fakta umí využít v přípravě pro praxi. Fakulta také ještě před koronakrizí převedla některé předměty nově akreditovaných programů částečně do distanční formy, takže pro ni jarní lockdown nebyl tak dramatický. 

Na začátku vaší kariéry jste byl několik let učitelem na základní škole i gymnáziu. Pak jste se ale vrátil zpět na fakultu. Výuka dětí vás nebavila?

Naopak, moc mě těšila a zajímala. Viděl jsem v ní obrovský smysl zejména díky tomu, že jsem působil ve škole, která už v devadesátých letech předjímala mnohé, co je dnes ve vzdělávání žáků samozřejmostí. Tenkrát ještě existovaly osnovy, které se musely plnit, a nepředkládalo se, že by se od nich učitelé rapidně odchylovali nebo že by si vytvářeli vlastní specifické programy. Ale tam, kde jsem působil, nebylo rozhodující, zda projdeme do detailu veškerou předepsanou látku, ale to, že nabyté vědomosti dokáží děti uplatnit ve své vlastní činnosti.

Jakým způsobem jste hudební výchovu, což je vaše aprobace, vyučoval?

Pamatuji si, jak byli žáci nadšení, když jsme v hodině pracovali například s příběhem ze středověké Anglie, jejž zpracoval skladatel Vítězslav Novák v symfonické předehře Lady Godiva. Největší odměnou pro mě bylo, když děti odcházely ze třídy a prozpěvovaly motivy z hudby, kterou v hodině slyšely.

Říkal jste ale, že takto tvořivě pojímat učební látku nebylo tehdy běžné.

Ano, sám jsem měl možnost pracovat na dvou školách a viděl jsem, že na jedné bylo něco takového přirozené, ba se přímo vyžadovalo, a na druhé to bylo zcela naopak. Právě proto jsem se rozhodl vrátit na fakultu, absolvovat doktorské studium a pracovat s budoucími pedagogy. Působil jsem na katedře hudební výchovy několik let a pak se přihlásil do výběrového řízení na vedoucího katedry.

Využil jste nově nabytého vlivu k tomu, abyste změnil tehdejší systém výuky?

Snažil jsem se, jenže zároveň nám do toho vstoupily nové akreditace, které tehdy docela striktně odlišovaly obsah bakalářských programů od magisterských. Bakalář se tehdy výhradně zaměřoval na to, co se týká teorie vybraného oboru a magistr se více vztahoval k pedagogické přípravě a praxi. Rozhodně to nekorespondovalo s mou představou, jak by měla příprava budoucích učitelů vypadat.

Chtěl jste více praxe i v bakalářských programech?

Nejen to. Domnívám se, že ani jeden z pólů – buď pedagogika a didaktika, anebo obor (vyučovací předmět) – nejsou správné, obě roviny se musí během celého studia prolínat. I bakalář, přestože není kvalifikovaným pedagogem (tím může být až po absolvování navazujícího magisterského studia), musí do výchovy a vzdělávání začít pronikat. Vždyť už na tomto stupni se připravuje na práci s žáky.

Své nápady jste pak dále rozvíjel z pozice proděkana – nejprve pro studijní záležitosti, pak pro vnější vztahy a lidské zdroje, a nakonec pro vědu a výzkum.

Rozmanité pozice znamenají různé úrovně poznávání. Když děláte vedoucího katedry, uvědomujete si, kam se může a má vaše pracoviště ubírat. Přitom dostáváte od nejbližších členů vedení fakulty-proděkanů mnoho různých informací a pokynů. A logicky vás zajímá jejich účel a cíl. Když posléze přišla nabídka na „proděkanování“, rád jsem se jí chopil. Jednu dobu jsem dokonce dělal proděkana a současně vedoucího katedry. To bylo zvlášť náročné a myslím si, že tak by to být nemělo. Pak jsem ovšem s touto „úředničinou“ na pár let přestal a věnoval se pouze práci na katedře.

Jaké změny v chodu fakulty a pojetí vzdělávání jste avizoval při své první kandidatuře na děkana?

Měl jsem tři hlavní priority. Především jsem chtěl, aby Pedagogická fakulta byla skutečným hybatelem vzdělávacího systému, vědecká činnost byla zaměřena právě na výchovu a vzdělání a odborné záležitosti jsme využili v přípravě učitelů s tím, že tyto aplikace se pak zúročí také ve vysokoškolských učebních textech a v učebnicích pro střední a základní školy.

Co dalšího jste chtěl změnit?

Ani ne tak změnit, jako spíš podpořit – rozvíjet dobré vztahy mezi vyučujícími a studenty, taktní lidský přístup otevřený diskuzi. Úzce to totiž souvisí s přípravou budoucích učitelů. Pokud student vidí, že jeho vyučující vystupuje jako zcela neomylný, nepřipouštějící jiné názory a možná i trochu zneužívající svého nadřazeného postavení, má pak tendence přenášet tento vzorec dál. Může v tom dokonce vidět jedinou možnost, jak si udržet ve třídě kázeň.

Toto je ale těžké ovlivnit, souvisí to s individuálním nastavením každého pedagoga, potažmo atmosférou ve skupině, instituci…

Máte pravdu, dobré a korektní vztahy nenařídíte žádným předpisem. Jednou z možností, jak jich dosáhnout, je dát studentům prostor k vlastním aktivitám, k vytváření studentských spolků, aby do nich třeba vtahovali i akademickou obec. Pak vidíte, že spolu lidé drží, navzdory jejich odlišnému postavení. Proč bych měl hrát roli nadřazeného? Jako partneři se domluvíme lépe a ke společnému cíli dojdeme mnohem snáz.

A ta poslední důležitá věc?

Změna podoby státních zkoušek, která by už nespočívala pouze v tom, že se za určitou krátkou dobu znovu co nejdůkladněji naučíte všechny předměty od prvního ročníku. Sám jsem to coby student zažil. Byl jsem před zkouškou tak přehlcený všemi fakty, která jsem se snažil vstřebat, že jsem úplně ztratil nadhled. Nakonec jsem sice všechno zodpověděl, ale přitom si říkal: „Tak od tohoto se odvíjí, jestli budu dobrý učitel?“ Co jsem si ze státnic odnesl? Že jsem je udělal, to je všechno. A co mi to přineslo do života? V podstatě jen opakování faktů. Teď půjdu učit do školy, ale musím si připravit na každou vyučovací hodinu svůj vlastní manuál. Jistě, v každé z nich využiji fakta, která jsem se naučil za pět let, ale jak je teď předat žákům? Mým snem proto bylo ustanovit takovou podobu státních zkoušek, aby při nich studenti ukázali, že dokáží všechno, co se naučili za pět let, aplikovat v praxi.

Jak jste s kolegy postupovali?

Začali jsme s tím v „mé“ hudební výchově už předtím, než jsem se stal děkanem. Místo klasických okruhů otázek jsme vytvořili tematické náměty pro výuku. Studenti nám měli předvést, jak by určitou látku v hodině vyučovali, a zdůvodnit, proč zvolili zrovna tuto metodu, tuto formu výuky, ale také, co k tématu vědí, i když to v daném okamžiku třeba nevyužijí. Novou formu státní zkoušky jsme vyzkoušeli v roce 2009 a několik let jsme ji pilotovali. Studenti oceňovali, že nedělají zbytečnou práci. To, co si pro komisi připravili, mohli později v různých modifikacích uplatnit v učitelském povolání. Někteří kolegové z toho sice zpočátku byli trošku rozpačití, ale velice rychle jsme se shodli, že kromě vzdělávacích pozitiv je pryč taková ta zkoušková jednotvárnost až nuda, kdy posloucháme jen to, co sami víme. Rozhodně to ale neznamená, že nám něco odvypráví, a hotovo. Ptáme se na spoustu věcí, které nás napadají, a to tím spíše, že neočekáváme přednášku o Beethovenovi… Student musí vedle znalostí oboru dokázat, že umí pracovat didakticky, že ví, jak zapojit žáky, a má obhájit svou metodu výuky.

Pak jste ovšem, už coby děkan, musel přesvědčit i kolegy z ostatních kateder…

Vyučující by celkem ochotně tuto didaktickou část ke státnicím přidali, ale vedle toho by rádi ponechali klasické okruhy otázek. Jenže já vidím smysl v organickém propojení znalosti předmětu se vším, co k učitelství patří. Tak se člověk plynule dostane od didaktiky k faktům a naopak. Navíc je tu prostor pro koncepci výuky při zážitcích. To je také cesta k tomu, že obsah déle a snáze udržíte v paměti a učení je přirozenější.

Vést fakultu vás evidentně baví, když jste se rozhodl znovu kandidovat. Ani jste neměl soupeře.

Velkou roli, myslím, hrálo, že jsme se dostali do zhruba tří čtvrtin cesty v nových akreditacích, mnoho dalších věcí je stále rozpracovaných a do rozdělané práce se nechce úplně každému. Na počátku mého prvního funkčního období jsme začali řešit projekt rekonstrukce hlavní budovy a stále je zde spousta otázek: Kam se budeme moci přestěhovat, co všechno to bude obnášet, kolik to nakonec bude stát? Říkal jsem si, že by bylo dobré, abych v přípravách se svým týmem pokračoval a alespoň částečně je dotáhl, protože kompletně se celá rekonstrukce během příštích čtyř let nestihne.

Na jaře vám do činnosti zasáhl koronavirus. Cítíte teď po první zkušenosti s distanční výukou větší jistotu?

Můžeme ho brát jako překážku a problém, ale také si můžeme říci, že všechno má svá pozitiva. Od roku 2018 se cíleně snažíme podobu a formu studijních programů přizpůsobit nejenom soudobému vzdělávání, ale také současným lidem. Už před covidem jsme připravili programy, u nichž bylo zcela evidentní, co patří na přednášku či seminář a co domů k samostudiu. Cílem bylo, aby si studenti velkou část tématu dokázali nastudovat sami a na to by navázala výuka, kde by se šlo více do hloubky. Při seminářích by pak byl prostor například pro praktický nácvik, doplňující otázky či rozbor složitějších problémů.

Museli jste výuku výrazně obměnit?

Především jsme si uvědomili, že pro tyto předměty potřebujeme velké množství studijních opor, které umožňují v podstatě distanční výuku. Doplnili jsme proto různé e-learningové kurzy a připravili elektronické učebnice.

Jaro vás tedy nepřekvapilo?
Ale to víte, že překvapilo, protože ne u všech oborů a předmětů byly tyto e-zdroje k dispozici.

Teď už připraveni jste?

Poučili jsme se a pro usnadnění organizace jsme se například rozhodli vést online výuku podle klasického rozvrhu a přes kamery realizovat přednášky či semináře, z nichž pak vyplynou další úkoly pro studenty. Všichni vyučující mají k dispozici techniku, díky níž mohou online hodiny realizovat. Vybavili jsme jí i většinu učeben, aby mohli pedagogové v případě potřeby přednášet na dálku odsud z budovy. Věřím, že zimní semestr proběhne ve větším klidu a pohodě.