Učitelka Pavlína Kopáčiková je dobrou duší nejen malé Základní školy Vacov, v níž dnes učí a kam sama chodila, ale i své rodné stejnojmenné obce, kde organizuje řadu volnočasových aktivit. „Děti vědí, že jsem tu pro ně,“ vysvětluje si absolventka Pedagogické fakulty UK svou nominaci do ankety Zlatý Ámos pro školní rok 2018/2019. „Čvrťáci, to je vaše vítězství!“ děkovala pak žákům za prestižní ocenění. Nejde o falešnou skromnost. Třída musela za svou učitelku bojovat, obhájit její nominaci před odbornou porotou, zaujmout originálním vystoupením a veřejně ji podpořit.
Navrhnout svého kantora do ankety Zlatý Ámos vyžaduje značné organizační schopnosti. Od dětí ze čtvrté třídy bych to nečekala.
Napadlo to dvě nejupovídanější dívky ze třídy, které viděly informaci o anketě v televizi. Nominaci mi děti oznámily krátce před Vánoci. Řekly mi, že si mám sednout. Já čekala nějaký průšvih… Přijala jsem jejich zprávu se slzou v oku. Samozřejmě jsem si byla vědoma toho, že si rozumíme, že ony vědí, že tu jsem vždy pro ně, ale toto bylo naprosto nečekané. Dokázaly sehnat přes sto podpisů od žáků, učitelů a dalších zaměstnanců školy. Dojalo mne to.
Je neuvěřitelné, že to před vámi dokázali všichni ututlat.
Já si o sobě navíc do té doby myslela, že jsem učitel policajt – taková Kobra 11 a jen tak mi něco neunikne.
Váhala jste, zda výzvu přijmete?
Ani náhodou, to bych si vůbec nedovolila, naprosto bych je zklamala. Domů jsem se vznášela jako motýl a večer si začala hledat o anketě podrobnosti. Zjistila jsem, že soutěž zaštiťuje ministerstvo školství, že musím projít krajským kolem, po němž následují semifinále a finále, které přenáší Česká televize, a trochu jsem se vyděsila. Rozhodla jsem se ovšem udělat maximum, abych splnila očekávání své třídy.
Čím si její podporu vysvětlujete?
Myslím, že je to výborný kolektiv, který drží při sobě. Dalším důvodem byly asi moje dobré vztahy s (jejich) rodiči. Když o vás děti hezky mluví, je to tím, že vaši práci respektují a uznávají dospělí. Naše škola má jen 170 žáků, sídlí na malé vesnici, kde se všichni známe, a já dělám i mimoškolní aktivity. Žiji zde od narození, jsem tu poměrně známá, vedu některé volnočasové kroužky, zastupuji v úřadě starostu při oddávání či vítání občánků… Všechno si tak nějak sedlo dohromady.
Učíte už osmnáctým rokem, ale teprve před sedmi lety jste na PedF UK získala patřičnou kvalifikaci. Proč to tak dlouho trvalo?
Po gymnáziu jsem pracovala v družině. Pak přišly děti, a když trochu povyrostly, zkoušela jsem se několikrát dostat na Pedagogickou fakultu. Neprošla jsem ale talentovými zkouškami z hudební výchovy.
A tak dlouho jste trénovala, až jste se dostala?
Nikoli. V roce 2008 Pedagogická fakulta UK upustila od talentových zkoušek a já si řekla: „Teď nebo nikdy!“ Studovala jsem kombinovaný program Učitelství pro první stupeň se specializací tělesná výchova. Takže si teď občas od malých dětí odskočím do tělocvičny k puberťákům.
Ty malé děti ale byly schopné zorganizovat vaši velkolepou cestu k titulu Zlatého Ámose a musely k tomu splnit řadu úkolů.
Do krajského kola jeli tři žáci. Posbírali do kufru, v němž mívám propriety na kroužek první pomoci, nejrůznější předměty, jež by mě měly charakterizovat, a jejich prostřednictvím mě představily porotě. Já jsem nedělala vůbec nic, jen jsem se hrozně červenala.
Co v kufru bylo? 
Vezli třeba sníh, protože kousek od nás je Javorník, kam je beru lyžovat. Nebo plyšovou myš, protože vědí, že se myší bojím… Byli skvělí a dost si věřily. Ale věřily si ostatní děti a bylo vidět, že pro svou paní učitelku nebo pana učitele by tam položily život. My byli sice z vítězství v krajském kole, které probíhalo v Poslanecké sněmovně, nadšeni, ale když jsem viděla ostatní skupinky, věřte, že mi jich bylo líto.
Pak jste postoupili do semifinále…
Začátkem března nás pozvali do Zrcadlového sálu ministerstva školství, kde jsme byli všichni vítězové krajských kol, plus některá pomyslná druhá místa. Tam už jsem vystupovala sama za sebe. V tomto kole nevybírala porota, nýbrž my semifinalisté mezi sebou. Do finále postoupilo šest učitelů. Dostali jsme instrukce, že máme celá třída přijet na Den učitelů do pražského hotelu Olšanka, přivézt minutové video a sehrát tam scénku, aby bylo vidět, jak jsme jako třída sladěni. Po odpoledních jsme se scházeli a připravovali představení Třídní sraz po třiceti letech. Říkala jsem jim pak: „Čtvrťáci, to je vaše vítězství!“ Na finále nás jel z Vacova celý autobus, včetně pana školníka. Mně osobně nešlo o nic jiného než jim neudělat ostudu.
| Mgr. Pavlína Kopáčiková |
| "Paní učitelka Pavlínka je naše třídní. Vyučuje nás Matematiku, Český jazyk, ČJS a Tělocvik. Je velmi milá, pečlivá, umí nám naslouchat, je výborná sportovkyně. Díky ní všichni milujeme matematiku a tělocvik. Nikdy nezkazí žádnou legraci,“ popsali Pavlínu Kopáčikovou v nominaci do ankety Zlatý Ámos „její“ čtvrťáci. |
