Zakažme mobily ve školách, apeluje učitel Lukáš Barborka

„Vlivem mobilních telefonů si děti zvykají na neustálou stimulaci a rychlé střídání podnětů. To oslabuje jejich schopnost soustředit se na úkoly vyžadující trpělivost a systematickou práci,“ upozorňuje absolvent PedF UK, matematikář Lukáš Barborka, který nedávno obdržel Cenu prof. PhDr. Václava Příhody pro nejlepší absolventy učitelských programů. 

Jaké to pro vás bylo začít učit, a rovnou na základní škole s inkluzivním zaměřením?

Začátky pro mě byly plné výzev a doteď se neustále snažím vylepšovat metody, jak přizpůsobit výuku pestré skupině žáků – od dětí se speciálními vzdělávacími potřebami po talentované jedince a žáky z různých sociokulturních prostředí. Objevují se i další úkoly: Jak se popasovat s vlivem digitálních technologií, psychickými obtížemi dětí a bohužel i jejich rostoucí agresivitou, se začleňováním žáků – cizinců.

Protože mi chyběly pro tento specifický školní kolektiv vhodné učebnice, metodiky i pomůcky, musel jsem se naučit improvizovat. Spolupráce s asistenty a odborníky byla náročná na čas i koordinaci. Jako perfekcionista a matematik s nejistotou ve vlastní schopnosti jsem brzy pocítil tlak a náznaky syndromu vyhoření.

Jak se vám tomu podařilo čelit?

Sportem. A také pozitivními střípky – kladnou zpětnou vazbou od některých žáků, kteří jsou zvídaví, aktivní, dají se s vámi do řeči o svých mimoškolních aktivitách… Řekl bych, že i ty náročné zkušenosti mě profesně i lidsky posunuly. Bylo to vyčerpávající, ale přínosné. Jak říká Patočka: otřesy vedou k hlubší reflexi. A tak, navzdory všemu, za tuto cestu děkuji.

Nezníte ale moc pozitivně, spíš mi připadá, že výuka je pro vás skutečně náročná.

Je to vlivem okolností. Dnešní postmoderní společnost, která často relativizuje pevné hodnoty a oslabuje autority, vytváří prostředí, v němž učitelé musejí bojovat nejen o pozornost žáků, ale i o jejich úctu, respekt rodičů a samotný smysl vzdělávání. Škola by měla být místem vzájemné spolupráce mezi učiteli, žáky a rodiči, kde každý přispívá k rozvoji dítěte. Bohužel, stále častěji se ve školním prostředí objevuje fenomén, kdy učitelé váhají, zda vůbec udělit žákovi kázeňskou poznámku za nevhodné chování. Důvodem není shovívavost, ale obava z reakce rodičů, kteří si nepřejí, aby poznámka zůstala v systému, a důrazně žádají její smazání. Tento trend, který potvrzují i mnozí mí kolegové, vede k tomu, že kázeňské poznámky v systémech jako Škola Online často slouží jen jako formální sdělení rodičům namísto skutečného výchovného nástroje.

Jak pracujete s motivací žáků, kteří mají k matematice negativní vztah, mají z ní obavy nebo si nevěří?

Jedním z hlavních důvodů, proč se žáci matematiky bojí, je strach z chyb. Proto je důležité vytvořit prostředí, kde chyby nejsou trestány, ale chápány jako přirozená součást učení. Žáci potřebují vědět, že se mohou ptát, zkoušet různé způsoby řešení a učit se bez obav z posměchu. Klíčové je také bourat mýtus, že úspěch v matematice závisí na „vrozeném talentu“. Ve skutečnosti je úspěch výsledkem systematické práce, tréninku a rozvoje myšlenkových strategií – podobně jako ve sportu nebo v hudbě.

Takže motivace sama o sobě nestačí?

Žák musí být ochotný se aktivně zapojit, a právě zde narážíme na stále větší problém – klesající schopnost soustředění vlivem digitálních technologií a různých (mnohdy s tímto fenoménem souvisejících) návykových látek. Mnoho dětí, včetně těch se speciálními vzdělávacími potřebami, tráví hodiny na mobilních telefonech, kde si zvykají na neustálou stimulaci a rychlé střídání podnětů. To oslabuje jejich schopnost soustředit se na úkoly vyžadující trpělivost a systematickou práci – což jsou klíčové dovednosti nejen v matematice, ale i v životě obecně.

Digitální technologie jsou realitou, nelze je zakázat. Kde vidíte zdravou hranici mezi chytrým nástrojem a nebezpečnou závislostí na něm?

Škola by měla být místem, které na tento problém jasně upozorní. Pokud ho budeme ignorovat a spoléhat na to, že děti si s digitální závislostí „nějak poradí samy“, riskujeme, že vychováme generaci neschopnou souvislého myšlení a vytrvalé práce. Je načase přestat se tvářit, že se jedná pouze o osobní volbu rodičů a jednotlivců. Je to problém, který zasahuje celou společnost a jehož důsledky vidíme stále zřetelněji v klesající schopnosti dětí učit se, soustředit se a kriticky myslet.

Jaké máte řešení?

Jeden návrh na změnu bych měl, a rozhodně to není jen můj osobní názor. Jde o stanovisko, které vydala například i světová organizace UNESCO, jež na základě studií ve zprávě Technology and Education Report 2023 doporučuje zákaz mobilních telefonů ve všech školách na světě.

Proč by mělo být dítěti v období dospívání dovoleno surfovat po internetu a chatovat během výuky, když to prokazatelně negativně ovlivňuje jeho studijní výsledky? A to vše za peníze, které celá naše společnost posílá školám a učitelům, aby toto dítě vzdělávali? Jestli začít regulovat tuto oblast v ČR by nemělo být dnes již vůbec otázkou! Otázkou je, proč se tak ještě nestalo a co se musí ještě stát, abychom konečně vnímali digitální technologie u dětí stejně jako kouření a alkoholismus. Fakta hovoří sama za sebe.

Setkal jste se s nějakými překvapivými objevy nebo změnami ve vlastním přístupu k výuce díky práci s různorodou skupinou žáků?

Ano. Pochopil jsem, že univerzální výukové metody nefungují – každý žák potřebuje individuální přístup. Zpočátku jsem se držel teorie z vysoké školy, ale praxe mě naučila flexibilitě a kreativitě. Klíčové je vnímat potřeby třídy, nebát se improvizace a hledat rovnováhu mezi ideály a realitou.

Máte konkrétní příklad, kdy se vám podařilo u žáků probudit „touhu po poznání“?

Při výuce kartezánské soustavy (způsob, jak v rovině nebo prostoru jednoznačně určit polohu bodů pomocí čísel neboli souřadnic – pozn. red.) jsem sedmákům představil i „taxikářskou geometrii“, která využívá odlišný způsob měření vzdáleností než euklidovská geometrie („klasická“ geometrie, kdy vzdálenost mezi dvěma body měříme jako přímku tedy nejkratší možnou cestu – pozn red.). Žáky zaujalo, že zdánlivě samozřejmé pojmy jako kružnice nebo osa úsečky, mohou mít jiný tvar, než na který jsou zvyklí. Diskuse je nadchla natolik, že se sami pustili do dalšího zkoumání. Podobné nadšení jsem viděl i při tématech jako nekonečno nebo vyšší dimenze – chvíle, kdy si uvědomili, že matematika skrývá mnohem víc, než čekali.

Před pár dny jste získal Cenu prof. PhDr. Václava Příhody pro nejlepší absolventy učitelských programů. Jaké nejzajímavější poznatky, které vyplynuly z vašeho výzkumu pro diplomovou práci, používáte i při výuce žáků základní školy?

Matematika je založená na abstrakci, která se neustále vyvíjí. Reflexivní abstrakce umožňuje přehodnocování poznání, což se odráží i ve vývoji matematiky – od empirických poznatků po revoluční teorie. Z mé práce tak vyplynulo, že taxikářská geometrie je ideálním nástrojem k reflexi – vzdálenost měříme jen po povolených trasách, podobně jako když se pohybujeme po městské mřížce ulic. Její odlišné pojetí vzdálenosti žákům ukazuje, že intuice může klamat a že definice mají zásadní význam. Tento princip platí i v životě: střet různých perspektiv nás vede k hlubšímu pochopení světa.

Co byste poradil studentům učitelství, kteří teprve vstupují do praxe?

Aby počítali s tím, že jejich cesta nebude přímá a hladká – stejně jako v taxikářské geometrii (smích). Jejich počáteční představy se mohou lišit od reality, a teprve praxí a hledáním vlastního přístupu najdou svůj způsob, jak být dobrými učiteli.

Společnosti bych přál návrat k opravdovosti, slušnosti a úctě. Potřebujeme znovu vést dialog, přemýšlet hlouběji, a nevnímat svět jen přes filtry technologií. Jsme vzory pro děti – pokud chceme, aby vyrůstaly v prostředí skutečných hodnot, musíme je sami žít.

A všem současným učitelům přeji sílu, trpělivost a víru v lepší budoucnost!