Učitel Švrčina: Pobyt na ukrajinské frontě mě posadil na zem

„Na Ukrajině jsem poznal, že to, co zachraňuje lidské životy, je ´obyčejná´ lidská poctivost. Hodně ji proto oceňuji i u svých žáků a žákyň,“ říká Milan Švrčina, absolvent Matfyzu, jenž byl dva roky aktivním členem Mezinárodní legie, samostatného 1. praporu pod pozemními vojsky ukrajinské armády. Nyní učí na základní škole v jihomoravských Židlochovicích.

„Prožívám tady takovou duchovní obrodu,“ usmívá se mladý učitel, z něhož sálá klid a vyrovnanost. Nejen při rozhovoru, ale i na hodině matematiky, když s deváťáky procvičuje rovnice na plánovanou písemku. „Asi mi to pomáhá,“ uvažuje nad otázkou, jestli má díky svým válečným zkušenostem u dospívajících větší autoritu. „Děti vidí, že nejsem jen takový moralizující kecálek, když se ve třídě snažím podchycovat kázeň. Říkám jim, že právě taková píle a svědomitost, kterou rozvíjí ve škole, pak na frontě zachraňuje lidské životy. Používám to, co jsem se na Ukrajině naučil. Dokážu snáz vnímat atmosféru v kolektivu a lépe s tím společenstvím mladých lidí pracovat,“ shrnuje Milan Švrčina.

Postavit se zlu

Na druhém stupni Základní školy Židlochovice učí matematiku a fyziku teprve od září. Do té doby, od léta 2022, působil jako dobrovolník na Ukrajině. „V Česku jsem pracoval coby učitel od roku 2014, už při studiu na Matfyzu. Když začala válka na Ukrajině, dával jsem si zrovna od učení pauzu. Cítil jsem, že mě to tam táhne. Nebyl jsem v Česku na nic vázaný, žádné povinnosti ke škole, navíc jsem byl šest let členem Aktivní zálohy Armády ČR, takže jsem věděl, že Ukrajině budu skutečně platný,“ vzpomíná na to osudné období. „Procházel jsem se zrovna se psem po Železných horách a říkal si: ´Jasně, můžu zase učit matiku a fyziku. Jenže doba, která přichází, nebude stabilnější, než je teď, naopak bude to horší a horší. A jestli mám děti něco učit, tak to, že když je někde zlo, má se mu člověk postavit a nemá se rozhodovat strachem. A pokud toto mám učit, musím to taky žít. Tak jsem si sbalil batoh a odjel.“

Na Velvyslanectví Ukrajiny ČR se dozvěděl, v jakém místě na hranici nabírají dobrovolníky a přihlásil se do Mezinárodní legie ukrajinské armády. „Pokud bych se celou dobu účastnil všech možných vojenských misí, s největší pravděpodobností bych byl už dnes mrtvý. Já byl ale kvůli zranění na frontě jen krátce,“ říká Milan Švrčina. Dodnes z této zkušenosti těží.

„Je to strašný paradox války. Jste na frontě, víte, že vám jde o život, ale jste se vším smířený a máte čistou hlavu, všechno se vám na tom čerstvém vzduchu srovná. Ten děsný zážitek vás posadí na zem a srovná vám priority. Nedávno jsme měli tady ve škole cvičení o bezpečnosti práce, kde nám například říkali, že máme právo odmítnout život ohrožující úkol. Říkal jsem si: ´Ty jo, to je fakt dobrý, takový luxus´,“ směje se, protože na frontě takovou možnost neměl. „Nemůžete tam kontrolovat riziko. Naučíte snížit pravděpodobnost a následky zranění, zautomatizujete si první pomoc, máte náhradní baterky, škrtidla, obvazy… A pak kolem vás začnou padat granáty, střílí po vás minometem… Slyšíte, jak to přilétává, jak to padá… Akorát se přikrčíte… Je to ruská ruleta…“

Síla „obyčejných“ lidí

Na začátku léta 2022 mu prolétla střepina paží a poškodila nervy. Dlouho nemohl hýbat s prsty a ani po zlepšení zdravotního stavu nebyl schopen se aktivně účastnit bojů. Přešel proto do oblasti logistiky a zásobování. Jeho úkolem bylo například distribuovat humanitární pomoc ze skladů přímo k vojákům a vojačkám. Jak říká, během pobytu na Ukrajině potkal spoustu lidsky skvělých profíků, ale také viděl velký šlendrián, který stál za spoustou lidských životů. A u toho už být nechtěl. „Nejraději bych dál zůstal a pomáhal na Ukrajině. Ale byl jsem strašně špatný z tamního systému vedení a nechtěl jsem umřít kvůli hloupému rozhodnutí někoho nade mnou,“ říká otevřeně.

V co ovšem věří, je síla a dovednosti tamních obyvatel – civilistů. „Potkal jsem tam takovou babičku s dědou, u kterých jsme si schovávali munici. Děda mi ukazoval zahradu, jak se stará o svoje políčko, že si je se sousedy navzájem pomáhají zorat a když má někdo víc, nechává na svém sbírat ostatní. Rozhodně nešlo o ojedinělý případ. Ti lidé tam jsou navzdory katastrofální situaci do značné míry soběstační, což mi dodává naději. A možná proto mě to táhlo jít učit sem na Moravu. Tady totiž ještě ten starý ráz krajiny malých políček sem tam vidíte,“ usmívá se Švrčina, který rozjíždí ještě projekt meziškolní online spolupráce s Ukrajinou přes platformu eTwinning (vzešla z iniciativy Evropské komise; cílem je povzbudit evropské školy ke spolupráci pomocí informačních a komunikačních technologií poskytnutím potřebné infrastruktury – pozn. red.).

Na Ukrajině se Milan Švrčina seznámil s kurátorkou etnografického muzea v Kyjevě, do něhož jsou svezeny roubenky z celé Ukrajiny, a domluvili se, že prostřednictvím eTwinningu udělá pro české děti online exkurzi. „Plánů mám spoustu. Jenže jsem přišel na to, že práce ve školství je srovnatelně obtížná s tou ve štábu pozemních vojsk na Ukrajině. A co do chvilek, které má člověk sám pro sebe, je to snad ještě náročnější než sedět v okopu. Tak nevím, kdy na to všechno najdu čas,“ směje se učitel.