Grebenyuk: Ocenění mě zaskočilo. Je tolik lidí, co pomáhají

Na sklonku roku 2022 obdržel z rukou ministra školství cenu za občanskou statečnost, odpovědnost nebo obětavost. Lékaře Vyacheslava Grebenyuka byste dnes zastihli na Klinice infekčních nemocí a cestovní medicíny 2. LF UK a FN Motol.

Z jeho řeči jen stěží poznáte, že se nenarodil v Čechách, žije zde „teprve“ necelých jedenáct let. Nebylo mu tehdy ještě ani osmnáct, když se společně s kamarádkou vydal do Mariánských Lázní na přípravné kurzy pořádané Ústavem jazykové přípravy UK (ÚJOP). „Rok jsme se učili česky, abychom se pokusili zvládnout přijímačky na medicínu,“ vrací se do roku 2012 sympatický mladý muž. Magazín Forum chtěl pochopitelně vědět nejen jak to dopadlo, ale i jak těžké či snadné bylo výjimečné ministerské ocenění získat.

Je ještě nějaké české slovo, které vám dělá problém?

Kupodivu slova s ř, š a č mi šla hned od začátku dobře. Asi proto, že umím napodobovat zvuky a snad mám i hudební sluch. Zkrátka jazyky mi jdou. Občas narážím na významové problémy.

Aha. A můžete dát příklad?

Třeba slovo „celkem“. Když řeknu: je mi celkem fajn, tak tím myslím, že je mi opravdu dobře. Kdežto pro Čechy mi sice fajn je, ale ne zcela, že se to prostě ještě dá zlepšit (s úsměvem). Pak nastávají dlouhé diskuze, kdy se snažím vysvětlit, jak to myslím, a že to nejspíše odpovídá původnímu významu tohoto slova...

Studium medicíny na Dvojce byl pro vás cílem či snem už od začátku?

Přiznám se vám, že v mládí jsem býval velmi ambiciózní. Když jsem se na ÚJOPu dozvěděl, že uspět při zkouškách na Dvojce a být přijat je nesmírně těžké – v porovnání s ostatními medicínami – rozhodl jsem se jít právě tam.

Obecně mi bylo sympatické, že Dvojka bere méně studentů a ti pak mají větší šanci na úspěšné absolutorium. V naší malé fakultě se mi líbí osobnější vztahy s vyučujícími, což se pak odráží i do přátelské atmosféry mezi studenty napříč ročníky a zkušenostmi. A těmi šesti lety se mi vše potvrdilo, stále mám fakultu rád.

Nyní – už téměř rok – působíte na Klinice infekčních chorob a cestovní medicíny (založena 1. 9. 2022). Čím si vás získala, proč právě ona?

Klinika je výsledkem společné iniciativy motolské nemocnice a fakulty. Všichni jsme si přece během covidové pandemie uvědomili, že infekce je obor, který tady s námi byl, je a stále bude a jeho zvládnutí je nutností. Proto došlo k rozšíření již existujícího infekčního oddělení, navýšení kapacit očkovacího centra i specializovaných ambulancí, aktivněji se věnujeme taky konziliární (konzultační) činnosti zaměřené především na pomoc se správným předepisováním antibiotik napříč různými odděleními nemocnice. 

Máte pravdu, v poslední době se o nadužívání antibiotik hovoří mnohem častěji než dříve.  

No právě. Antibiotika jsou dnes často „lékem na vše“. Přitom je často předepisují lékaři oborů zaměřených na zcela jinou problematiku než infekční choroby, jako například chirurgie či ortopedie. Problematika antibiotik přitom může být nesmírně složitá a vyžaduje úzce specializované znalosti. Proto jsou naše konzultační služby velmi žádané, pomáháme kolegům volit léky s nejnižším rizikem rozvoje rezistence i nežádoucích účinků na pacienta.

Současně zde probíhá výuka mediků, je to tak?

Samozřejmě, o studenty medicíny se dělíme společně s FN Bulovka, kde mají podstatně větší lůžkovou kapacitu, a tedy více infekčních pacientů než my, v Motole. Věřím, že u nás – tím, že jsme ještě klinika velice mladá – medici oceňují modernější způsob výuky: nutíme je, aby se sebevzdělávali a o výuce – ještě před výukou – měli určité povědomí a v problematice infekčních nemocí netápali. Jedině tak může být výuka dynamická a účinná, připravený medik umožňuje společné řešení konkrétních problémů. Nejde přece o to si přednášku pasivně vysedět.

Díky odbornosti našeho přednosty doktora Milana Trojánka, který je v Čechách uznávaným odborníkem na cestovní medicínu, nabízí naše pracoviště detailnější vhled do této nesmírně zajímavé a potřebné oblasti medicíny. Ostatně já jsem jeho postgraduálním studentem a naše společné vědecké aktivity se týkají zejména cestovatelských tropických infekcí.

Jste teď tedy Ph. D studentem, co vás v nejbližší době čeká?

Za sebou mám nějaké publikace a před sebou státnice, sepsání dizertace a její obhájení. Doufám, že vše stihnu do roka. Samozřejmě si pak, s ohledem na lékařskou kariéru, musím dodělat atestaci a tak dále. Ptáte-li se na vzdálenější budoucnost, tu si nechávám zcela otevřenou. Uvidím, co mě bude bavit a jaká perspektiva – nabídky a možnosti – se objeví.

Vraťme se, prosím, k ceně, kterou jste od ministra školství v prosinci obdržel. Jak jste vnímal, že jste byl svou fakultou nominován za roli při pomoci ukrajinským uprchlíkům na začátku války? Sama jsem měla tu čest seznámit se s vámi při poskytování základní zdravotnické pomoci v Hotelu Legie. 

Nominace, o které jsem se dozvěděl od paní asistentky děkana, mě samozřejmě potěšila, ale nečekal jsem, že bych zrovna já byl ministerstvem vybrán. Když pak bylo rozhodnuto, přiznávám, trochu mě to zaskočilo. Říkal jsem si, že jsou jiní, kteří udělali mnohem víc než já a cenu si zaslouží (Fotografie vpravo je z předávání ocenění, proběhlo v prostorách Senátu ČR.) 

V březnu 2022 nastala náročná doba, málem jsem podlehl syndromu vyhoření. Naštěstí je nám, lidem, jistá míra multifunkčnosti vlastní. Občas zkrátka musíme zjistit, kde jsou naše limity. Dnes už se víceméně vše ustálilo a zklidnilo. Stále spolupracujeme se Skautským institutem, kam docházejí medici z Dvojky a poskytují zdravotní konzultace. Jsem jakýmsi koordinátorem, působím víceméně na dálku.

V současnosti ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictví pomáhám rozjet kampaň na očkování celé komunity Ukrajinců, nejen uprchlíků, jejich proočkovanost je totiž tristní. Stal jsem se tváří kampaně a stále dumám nad tím, jak spolupráci a účinnost kampaně prohloubit a zlepšit. Přál bych si vytvořit systém, který by usnadnil přístup k primární péči všem uprchlíkům žijícím na území České republiky. Bohužel, zatím si žádný praktický lékař nemůže – nevyplatí se jim to, a taky je jich opravdu málo – uprchlíky vykazovat jako své pacienty, má čekárnu plnou těch českých.

Neznamená to ale, že pomoc Ukrajině pro mě není prioritou. Snažím se, jako mnozí další, pomáhat přímo – posílám tam finance, protože vše ostatní – léky a zdravotnický materiál – se k nim už dostává odjinud. Poslal jsem tam i podstatnou část finanční částky, která byla součástí ministerského ocenění.

Čím si teď pomáháte, aby vás případné vyhoření nepostihlo? Máte recept?

(po chvilce přemýšlení) Pomáhají mi vlastně základní lidské činnosti: dostatek spánku a optimální rozvržení dne s dostatkem osobního volna jen pro sebe. Zkrátka i kdyby pracovních povinností bylo sebevíc, umím si už například říct, že za hodinu s prací v nemocnici skončím a půjdu třeba sportovat. Chodím cvičit – dělám kickbox – to mě udržuje v kondici a vyplavené endorfiny dokážou člověka dostat do pohody. Ale taky se rád třeba jen tak procházím a samozřejmě mi pomáhá pravidelný kontakt s rodiči, byť jen telefonický. Nastavení základního rytmu je prostě nezbytné.

Vaši rodiče zůstali na Donbasu, což i pro vás musí být nesmírně psychicky náročné…

Je to tak. Doma na Donbasu jsem nebyl už několik let: nejdříve kvůli covidu, teď kvůli válce.  Proto se velice těším na maminku, která by měla přijet za pár dní za mnou. Snad vše vyjde, do Čech cestuje oklikou přes Gruzii a Turecko. Věřím, že se na Ukrajinu budu moci jednou vrátit a procestovat ji a víc zažít. Uvidíme. Nevylučuji, že až si tady splním své kariérní povinnosti a plány, přemístím se na Ukrajinu a budu vypomáhat alespoň v některé z nemocnic za frontou.

V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.