Přesně před 75 lety zemřel na následky mučení příslušníky tajné policie StB římskokatolický kněz Josef Toufar. Jeho příběh a odkaz pro Forum popsal Pavel Jäger, absolvent Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. V současnosti totiž spravuje farnost v Číhošti, kde Toufar působil, a kde se před lety odehrál takzvaný "číhošťský zázrak".
Číhošť je malá obec na Havlíčkobrodsku, kde podle oficiálních údajů žijí necelé čtyři stovky obyvatel, a o níž první dochovaná zmínka sahá až do roku 1347. Do českých dějin ovšem vstoupila událostmi, které se v místním kostele Nanebevzetí Panny Marie odehrály na přelomu let 1949 a 1950.
„Dne 11. prosince roku 1949 měl farář Josef Toufar běžné kázání, a v následujících dnech za ním začali chodit věřící s tím, že když kázal a gestikuloval směrem k oltáři, tak se asi půlmetrový dřevěný křížek usazený nad oltářem nepřirozeně kýval ze strany na stranu. Sám Toufar si ničeho nevšiml, protože stál k oltáři zády, nicméně řekl těm, kdo tento jev viděli, ať mu to předloží písemně,“ připomíná tehdejší události současný správce římskokatolické farnosti v Číhošti Pavel Jäger.
Písemné svědectví nakonec sepsalo 19 věřících a zvěsti o takzvaném „číhošťském zázraku“ se začaly rychle šířit po okolí. „Farář Toufar byl k těmto zvěstem dosti odměřený, protože si uvědomoval realitu doby, kdy v sílící náladě komunistické vlády nebylo radno na církev nijak upozorňovat. Dokonce v následujících dnech a přes Nový rok křížek raději sundával, aby se z kostela nestalo poutní místo a příchozí se soustředili především na bohoslužby. Nic víc se nezkoumalo, neřešilo,“ vypráví Jäger.
A možná by se nic neřešilo dál, kdyby v lednu 1950 nenapsal do Prahy vyděšený dopis církevní tajemník, který měl na starosti fungování církve v místním okrese s tím, že se do Číhoště sjíždějí lidé z širého okolí kvůli „zázraku“. Tady je nutné zdůraznit, že mluvíme o době, kdy komunistická strana po politickém převratu o necelé dva roky dříve sebrala církvi veškeré majetky a převzala dozor nad tím, kdo kde bude působit. Nicméně vliv kněží a biskupů na věřící ve stylu kritiky režimu se jim ještě nepodařilo zcela ovlivnit. A tu se objevilo něco, co mohli použít jako dokonalou záminku k tomu ukázat, jak „podvodní“ kněží s lidmi manipulují.
„Plán komunistů byl jasný: vyšetříme, co se v Číhošti stalo, a proběhne propagandou silně podpořený veřejný soud, kde bude místní farář souzen a odsouzen za to, že manipuluje s lidmi. Protože jistojistě sestrojil mechanismus, díky kterému křížkem na oltáři hýbal. A v rámci toho se nakonec odhalí, že to není problém jen jednoho faráře, nýbrž celé církve, protože všichni manipulují s obyčejnými lidmi. A tudíž poté proběhnou soudy se všemi představiteli církví a v podstatě zavřou všechny,“ vysvětluje atmosféru doby Pavel Jäger.
Vznikla speciální skupina tajné policie StB, jejíž příslušníci přijeli večer 28. ledna 1950 do Číhošti a faráři Toufarovi se představili jako novináři, kteří o události píší článek. Toufar byl ochoten jim vše ukázat přímo v kostele, ale jakmile vyšel z bytu, tak se muži legitimovali jako příslušníci StB, strčili jej do auta, a odvezli do trestního ústavu ve Valdicích u Jičína. V cele a samovazbě Toufar strávil následující čtyři týdny, kromě něj StB vyslýchala i další zatčené v souvislosti se zázrakem.
Toufar naprosto popíral, že by se jakkoliv podílel na mechanickém zkonstruování pohybu křížku a prohlašoval, že sám nic neviděl. Komunisté přesto natočili propagandistický snímek Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení, který měl katolickou církev usvědčit z podvodu a zinscenování zázraku. Natáčel se přímo v kostele a ukazuje, jak se křížek na oltáři pohybuje díky mechanismu s lanky. Ten několik dní před natáčením konstruovali přímo v kostele inženýři z StB.
„I nezaujatý divák musel poznat, že na tom filmu je něco špatně. Například v tom, že když inženýři chtěli lanko nebo vlasec schovat, tak jej umístili za květiny. A i člověk, který do kostela moc nechodí, tak snad ví, že v prosinci, v době adventu, se květiny do kostela opravdu nedávají. Ten film se dokonce promítal v kinech, ale byl tak špatně udělaný, že měl opačný efekt a usvědčil jeho tvůrce a potažmo komunistickou moc ze zinscenování celé věci,“ říká Jäger.
Ve filmu, kde mimojiné zazní, že „nitky a dráty nevedly jenom k oltáři, ale i do Vatikánu a na Wall Street“, se dokonce objevil i farář Toufar. Jednalo se o několikavteřinovou sekvenci z policejních záběrů „rekonstrukce“, u které musel Toufar asistovat, a to dokonce jen pár hodin před svou smrtí. Jelikož od počátku odmítal jakékoliv zapojení do manipulace s křížkem na oltáři, snažili se z něj příslušníci StB donutit k doznání krutým mučením.
Na natáčení Toufara přivezli večer 23. února a během cesty zpět do Valdic v noci na 24. února už byl ve velmi zuboženém stavu. Do Státního sanatoria v Praze jej přesto převezli až o den později, a ačkoliv byl okamžitě operován, přes veškerou snahu lékařů o několik hodin později zemřel. Do úmrtního listu musel podle pozdějšího vyšetřování lékař na příkaz StB zapsat jako důvod smrti prasklý žaludeční vřed a vynechat jasné stopy mučení. Pohřben byl pod falešným jménem do hromadného hrobu na hřbitově v Praze-Ďáblicích.
Teprve v roce 1954 předala StB klíčky od kostela, hodinky, a doklady po Toufarovi jeho neteři, která v kostele pracovala jako hospodyně. Spousta lidí z Číhoště byla estébáky zastrašována, někteří přišli o majetky, museli se odstěhovat… O Toufarovi se přestalo mluvit. „V období po Toufarově smrti se tu zpravidla střídali faráři z okolí. Až po několika letech se zde znovu opět usadil farář natrvalo, což trvalo do nějakých 80. let minulého století. Pak už nebyla zdejší farnost natolik zajímavá a farářů příliš málo, že byla opět spravována ze sousedních farností,“ říká Pavel Jäger, jenž trvale působí ve Světlé nad Sázavou a do Číhoště dojíždí.
„Díky Josefu Toufarovi je to trochu poutní místo, čili jde o trošku jiný styl práce než je u venkovské farnosti běžné a také tu kvůli turistům trávím mnohonásobně víc času,“ svěřuje se absolvent Katolické teologické fakulty UK. „Jezdí sem školní zájezdy z důvodu toho, aby se dětem trochu přiblížila atmosféra toho, co se dělo v 50. letech, a také autobusy z farností kvůli Toufarovi – mučedníkovi.“
Brání se však tomu, aby se z číhošťského kostela stalo turistická destinace. „Místní občané nás sice občas popichují, abychom se pustili do nějakého turistického marketingu ale mě osobně se to nelíbí. Ano, když sem lidé přijdou, tak já pro ně udělám cokoliv po mě budou chtít, ale víc se angažovat nehodlám. Třetí adventní neděli máme výročí zázraku, kdy je bohoslužba a přijede host na besedu, to samé na konci února při výročí úmrtí. A pak ještě v létě připomínáme Toufarovo narození. Ale neděláme absolutně žádnou reklamu a lidé sem jezdí spontánně,“ tvrdí Pavel Jäger.
A co se vlastně stalo s dřevěným křížkem, který se měl v kostele zázračně pohybovat, a který vše zapříčinil? „Tehdy si jej estébáci odvezli jako důkaz do Prahy, a od té doby jej nikdo neviděl. Existuje sice spousta legend jako že ho má někdo na zahradě, nebo ho měl někdo v chalupě, a že mu chalupa poté shořela… Ovšem žádný prokazatelný záznam neexistuje. Ale já jsem jen prostý venkovský farář, který odvykládá základní příběh. Toho, kdo chce vědět víc, odkážu na literaturu,“ uzavírá Pavel Jäger. A doporučuje například knihu Jako bychom dnes zemřít měli od Miloše Doležala, absolventa FSV UK.
V době komunistické vlády se, vyjma krátké zmínky v roce 1968, o Toufarovi nemluvilo, jeho příběh vyšel na světlo světa znovu až po roce 1989. A až v roce 2014 se víceméně zázrakem podařilo najít jeho ostatky na ďáblickém hřbitově, přičemž 12. července 2015 byl v Číhošti uspořádán pohřeb. Po obřadech byla stříbrná rakev s ostatky uložena do hrobky v hlavní lodi čihošťského kostela. Vrátil se po 65 letech, co jej odsud násilím odvlekli. V roce 2013 zahájila římskokatolická církev proces Toufarova blahořečení.
