Vězeňský kaplan: Období Vánoc je pro odsouzené nejtěžší

Když za vámi zapadnou zamřížované dveře věznice, takzvaný katr, na dlouho si to zapamatujete. Pevně tenhle moment utkvěl v paměti i Pavlu Jägerovi, který do ženské věznice ve Světlé nad Sázavou začal před lety docházet coby kaplan. „Ten specifický zvuk si přesně pamatuji doteď, v každém v tu chvíli trošku hrkne,” vypráví nám v útrobách rozsáhlého vězeňského komplexu Pavel Jäger. 

Absolvent Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy byl do farnosti ve Světlé nad Sázavou povolán před šesti lety. Že ale bude poskytovat duchovní útěchu i vězeňkyním, nebylo automatické, natož povinné. Přesvědčil jej až jeden z tehdejších vězeňských kaplanů s tím, že duchovní mezi sebou neměli zástupce katolické církve.

Díky covidu zaměstnancem

Začal tedy jako dobrovolník docházet do věznice jednou za čtrnáct dní na jedno odpoledne, později jednou týdně, pak párkrát na celý den, a nakonec se to výrazně změnilo během covidu. „Jako člověka zvenčí mě dovnitř kvůli zdravotním opatřením logicky nechtěli pouštět, a tak mi nabídli pracovní úvazek, aby vše bylo jednodušší. Nyní je to tak, že ve věznici bývám za měsíc minimálně čtyři celé dny a jednou za čas na mě vycházejí nedělní bohoslužby.”

Bohoslužby probíhají v útulné kapli, kterou navrhl architekt a herec David Vávra. Když chtějí odsouzené řešit soukromé záležitosti, podají si žádost k osobnímu setkání, které pak většinou probíhá přímo v celách. „Nejtěžší bývá období kolem Vánoc, kdy je trápí, že nemohou být s rodinami a dětmi. I mladé bezdětné ženy tvářící se bezstarostně zjihnou ve chvíli, kdy se něco stane rodičům. Tehdy dojde k jakémusi prozření a ony si uvědomí, co špatného provedly, jelikož to neovlivnilo jen je a oběť jejich činu, ale i lidi okolo, kterým najednou nemohou pomoci. Okamžiky, kdy musíte pohřbít rodiče nebo vedete dítě poprvé do školy, můžete zažít jen jednou za život.”

U kaplana také odsouzené často hledají pochopení pro to, co je do výkonu trestu přivedlo. „Mají potřebu vysvětlovat, proč vlastně provedly to, co provedly, a nabízejí všelijaké zdůvodnění. Takhle zkrátka funguje naše svědomí, tak uvažujeme naprosto všichni, to není jen záležitost odsouzených. U nich jsem ale často postřehl, že ani pořádně nevědí, proč se tak zachovaly. Od toho ale máme ve věznici terapie s odborníky a psychology, kteří jim pomáhají porozumět sobě a tomu, jak se chovají,” říká Jäger.

„Ode mne také chtějí slyšet: ano, udělala jste chybu, máte toho spoustu na svědomí, ale Bůh a společnost s vámi i nadále počítají. Stále ve vás vidíme nějakou naději. Je to vlastně taková forma rozhřešení. Potřebují slyšet, že nad nimi ostatní nezlomili hůl, že o ně má společnost stále zájem a že má smysl pracovat na svém zlepšení. O tom přece vyprávějí biblické příběhy. Pomáhá tomu i modlitba, ve které se obracíme k Bohu a prosíme o odpuštění a odvahu ke změně,” vysvětluje kaplan, jenž si často vyslechne i stížnosti odsouzených.

Někdy nelze jen tiše přihlížet

„Rozhovor se mnou není zpověď v církevním slova smyslu. Nicméně se jedná o osobní rozhovor, jehož obsah nikomu nepředám, stejně jako moji dva kolegové,” zdůrazňuje. Obezřetně je třeba přistupovat k záležitostem, které by mohly ohrozit něčí bezpečnost. „Nikdy se mi to nestalo, ale pokud by se mi někdo svěřil s tím, že se někomu ubližuje, tak je záhodno to řešit. Je v tom ale velké vnitřní napětí: nemohu o tom mluvit, stejně jako nemohu jen tiše přihlížet s výmluvou na zpovědní tajemství.”

Součástí kaplanské práce je i postpenitenciární (následná a systematická) péče – péče pro osoby propuštěné z výkonu trestu. „Po propuštění z trestu logicky končí jakýkoliv kontakt s námi. Ale stát si uvědomuje, že když jim pomůžeme postavit se na vlastní nohy, tak se k nám znovu nevrátí. Kaplani, kteří slouží ve věznicích i vlastních farnostech, propojují tyto dva světy. Je pro nás o něco přirozenější provázet propuštěné i nadále, když nás samy vyhledají,” vysvětluje Jäger. Nedávno tak jedné propuštěné vězeňkyni pomáhal se stěhováním nebo orientací v tom, jak zažádat o různé příspěvky od státu, jak splácet dluhy, jak platit za bydlení a služby.

Teologie místo programování

Cesta Pavla Jägera ke službě v církvi přitom byla poměrně klikatá, klidně z něj dnes mohl být programátor. Chodil na střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Dobrušce a měl podanou přihlášku ke studiu informatiky na vysoké škole. Jako chlapec s křesťanskými kořeny na střední škole trávil volný čas mimo internát i návštěvami kostela, kde se potkal s inspirativními lidmi. A seznámil se i s tamním panem farářem.

„A ten přišel s nápadem, zda bych nechtěl zkusit studium teologie a souběžně s tím se připravovat na službu kněze. Z teologického studia jsem měl respekt a po maturitě jsem ani pořádně nevěděl, co to znamená být farářem. Vlastní studium mi nakonec docela šlo, ale příprava na kněžství se řídila jinými pravidly. Každý rok jsem měl svoje původní nesmělé rozhodnutí přehodnocovat. A já to opravdu rozmýšlel. Teprve zhruba v polovině studia a pobytu v semináři už jsem věděl, co chci, a šel jsem si za tím,” vzpomíná absolvent Katolické teologické fakulty UK.

Po vysvěcení bývá každý kněz poslán do určené farnosti „na zkušenou”, působí oficiálně jako farní vikář, v podstatě pomocník faráře. Jäger byl poslán do Kutné Hory, následovalo Nové Město nad Metují, Kopidlno a Seč u známé přehrady. „Bydlel jsem v obci Hoješín se stovkou obyvatel a působil ve čtyřech dalších farnostech. Díky tomu, že jde o turistickou oblast, mělo to vše poněkud atypický ráz. Každý týden byli v kostele úplně jiní lidé podle toho, jak se střídali rekreanti. A přišli natěšení na to, co je čeká. Byli na dovolené, a tak prožívali jiné starosti než starousedlíci. Chtěli si hlavně odpočinout.”

Toufar jako marketingový tahák?

Před šesti lety byl Jäger povolán do Světlé nad Sázavou, kde je jeho hlavním sídlem děkanský kostel sv. Václava, ale spravuje i farní kostel Nanebevzetí Panny Marie v nedaleké Číhošti. Ten se stal slavným kvůli mučednické smrti faráře Josefa Toufara, kterého příslušníci StB (Státní bezpečnosti) v roce 1950 umučili k smrti kvůli takzvanému číhošťskému zázraku, kdy se při jednom z jeho kázaní údajně začal pohybovat křížek nad oltářem. „Jezdí sem spousta návštěvníků; od školních exkurzí, aby se jim přiblížila atmosféra 50. let, až po autobusy z různých farností, kteří v Josefu Toufarovi vidí mučedníka minulé doby. Je to tak trochu rodící se poutní místo, a díky tomu tady trávím mnohonásobně víc času než ve srovnatelných farnostech,” konstatuje Jäger.

„My neděláme žádnou reklamu, lidé sem jezdí spontánně. Někteří nás sice občas popichují, abychom zkusili nějaký turistický marketing, ale mně to přijde zbytečné. Třetí adventní neděli máme výročí události s křížkem, kdy přijede nějaký host na besedu, podobná akce je na konci února při výročí Toufarova úmrtí. A pak si ještě v létě připomínáme Toufarovo narození. Navíc tu máme párkrát do roka malé koncerty nebo přednášky. Snažím se to s tou nabídkou nepřehánět. Jednak na to nemáme lidské síly, a za druhé by byla škoda, kdybychom tohle místo změnili na pouťovou atrakci,” uzavírá Pavel Jäger.

V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.