Hejhalová: Výuku utváří i mí studenti a studentky

„Když dáte studujícím možnost a prostor říci, co se jim v hodině líbilo nebo co by chtěli udělat jinak, přestáváte z nich dělat objekty výuky, a naopak se stanou (i se tak cítí) vašimi parťáky pro součinnost na výuce. A je jedno, zda takto pracujete s vysokoškoláky nebo žáky a žákyněmi na základní či střední škole,“ říká Věra Hejhalová z Ústavu germánských studií FF UK, která na konci loňského roku obdržela Cenu ministra školství, mládeže a tělovýchovy za vzdělávací činnost. 

Ve zdůvodnění vašeho ocenění se mimo jiné píše, cituji: „Má velmi partnerský a individuální přístup ke studentům, reflektuje jejich potřeby a dokáže je výborně motivovat.“ Jak se takový vztah se studujícími, který stojí na vzájemném respektu, buduje a udržuje?

Hranice je samozřejmě velmi tenká, je třeba to umět vyvažovat a dokázat si udržet autoritu, aby výuka nespadla do rádoby přátelského vztahu, který by studující začali zneužívat. Myslím, že tím hlavním důvodem, proč se mi to v základu asi daří, je můj poměrně otevřený systém vedení vyučovacích hodin.

Hned na prvním setkání studujícím říkám: „Samozřejmě si budu evidovat vaše absence, abych měla přehled, ale je to spíš jen formalita, protože vy jste zde přece proto, abyste se něco naučili. Tudíž by mělo být vaším zájmem na kurzech být, jelikož zprostředkované informace, které dostanete od spolužáků, nikdy nebudou tak kvalitní, jako když budete součástí procesu učení i diskuze a během hodin se můžete na cokoli doptat.“ Apeluji na ně, že zodpovědnost za jejich vzdělání leží na nich. Snad kvůli tomuto přístupu jsem nikdy neřešila problém, že by moji studenti a studentky do hodin nechodili.

Jste zastánkyní transparentních pravidel a komunikace?

Rozhodně ano a velmi se mi tento přístup osvědčuje. Věřím, že studující se mnou také hovoří otevřeně. Chodí na výuku, využívají konzultace, nebojí se mi napsat, když mají nějaký problém. Velmi se také snažím je prostřednictvím nejrůznějších aktivizačních prvků zapojovat do výuky.

Jakým způsobem postupujete?

Například jim představím určité téma a následně se jich ptám: „Co vy na to? Pojďme sdílet své zkušenosti, názory, posuňme se dál.“ Vycházím z jejich vlastních zážitků a otázek, což zvyšuje jejich motivaci na tématu participovat. Díky tomu se pak, věřím, studující cítí jako partneři, a nikoli jako podřízení vyučujícímu. Možná i z toho vyplývá jejich dojem z mých kurzů, jenž se pak pozitivně odráží v evaluacích.

Studující jsou spolutvůrci mých kurzů. Mnohdy díky jejich příspěvku, zkušenosti nebo názoru dojdeme společně k jinému výsledku, než jsem původně plánovala. Přinášejí nové pohledy, jež by mě třeba nenapadly.

Tento přístup ale jistě vyžaduje vysoké odborné sebevědomí podložené dlouholetými zkušenostmi. Vystudovala jste obor učitelství němčiny a latiny pro střední školy. Jak jste se dostala k výuce na vysoké škole?

Jsem absolventkou Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Následně jsem odešla na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy na doktorát a už jsem tu zůstala – ke konci doktorského studia germanistiky jsem dostala pracovní nabídku. Ze začátku jsem učila oborové studenty a studentky germanistiky, poté jsem se začala více specializovat na didaktiku a v současnosti jsem na germanistice hlavní styčnou osobou pro studující učitelství – od fáze přípravy akreditace studijního programu až po samotnou výuku didaktiky němčiny či jiných didakticky orientovaných předmětů.

Oborovou část si nicméně stále ponechávám, takže se vedle didaktiky věnuji ještě korpusové lingvistice a občas učím i praktickou gramatiku. Jeden čas jsem také vypisovala předmět frazeologie, na který mi nyní nezbývá prostor, ale v budoucnu bych se k němu ráda vrátila.

Jak se vám daří propojovat teoretické a praktické vzdělávání budoucích němčinářů a němčinářek?

Až do loňska jsem souběžně s pracovním úvazkem na fakultě učila na střední škole, díky čemuž jsem byla v kontaktu s běžnou realitou (smích). Byla to „normální“ střední škola, žádné prestižní výběrové gymnázium, prostě klasické děti, které musíte – vedle toho, že je jdete něco naučit – umět nadchnout. Němčina jakožto druhý povinně volitelný jazyk pro ně bývá volbou z rozumu. Upřednostňují ji před francouzštinou, protože tu považují za ještě těžší jazyk kvůli výslovnosti. Musíte tedy odbourávat řadu předsudků a přesvědčit je, že i němčina má své krásy, a že ji zvládnou. A dále řešíte běžné věci typu vyrušování, nepozornost, mobily o hodině, neplnění domácích úkolů a podobně (smích).

Výuka na Filozofické fakultě UK je asi úplně jiný svět.

Přesně tak. A jsem za tuto zkušenost velice ráda. Na fakultě už neřešíte výchovu a chování studentů, tedy až na extrémní případy (smích). Výuka zde není jen o jazyce. Jde se mnohem více do hloubky. Jazyk je prostředkem komunikace a jeho ovládání se do jisté míry předpokládá už při vstupu do studia.

Proč jste přestala učit na střední škole?

Na fakultě mi loni přibylo hodně povinností, takže jsem musela výuku na střední škole přerušit. Zatím čerpám z této nabyté sedmileté praxe, ale pokud zjistím, že potřebuji zážitky z terénu oprášit, rozhodně počítám s tím, že se k ní zase vrátím. Stále mám tuto možnost v hledáčku, a pokud to jen trochu půjde a naskytne se příležitost učit aspoň na malý úvazek v dostupné vzdálenosti, rozhodně ji využiju. Přiznávám, že mi to opravdu chybí. Dost často totiž z této středoškolské praxe čerpám i ve výuce didaktiky na Filozofické fakultě UK, což je pro budoucí němčináře a němčinářky nesmírně cenné. A je to vynikající zpětná vazba i pro mě samotnou.

Ministerstvo školství ostatně zřejmě do budoucna zamýšlí zavést povinnost mít reálnou zkušenost se školním prostředním pro všechny, kteří učí a připravují budoucí učitele. Už se nám to na fakultě promítlo do nově akreditovaného kurzu celoživotního vzdělávání (takzvané pedagogické minimum), kdy lektoři a lektorky vyučující didaktiku mají povinnost doložit, že sami někdy učili na střední škole. Myslím, že se nám to dostane i do profilu vyučujících didaktiky na VŠ, kteří budou muset být oborovými didaktiky s praktickým vhledem. Je otázka, jak se to ve finále bude administrativně řešit, zda budou mít menší úvazek, aby při výuce na vysoké škole ještě stíhali učit na střední, ale dle mého názoru je to opravdu potřeba.

Co dalšího by měl dobrý vyučující umět a znát?

Vždy říkám svým studentům a studentkám učitelství, že jejich povolání je podobné jako u lékařů – nemohou ustrnout v době, kdy absolvovali vysokoškolské studium, a učit podle toho pak celých dalších čtyřicet let. Stejně jako lékař nemůže operovat podle zásad z doby, kdy absolvoval lékařskou fakultu. Je třeba se neustále vzdělávat, reflektovat stávající praxi, obohacovat se v rámci profesní komunity a být otevřený novým přístupům a výzvám. Například teď aktuálně využití umělé inteligence ve výuce.

Ale v učitelském povolání nejde o život.

To sice přímo ne, ale když člověku způsobíte trauma z výuky cizího jazyka a on je pak celý život bit na tom, že se bojí mluvit, nevycestuje nikam sám, netroufne se hlásit na pozici, která je spojena se znalostí cizího jazyka, tak mu rozhodně zavíráte šanci na lepší, minimálně profesní, život.

Neříkám, že všichni starší vyučující jsou „konzervy“, které učí podle dvacet let starých příprav a nepracují na sobě. Jistě jsou mezi nimi mnohé světlé výjimky. Ale pak je bohužel řada těch, kteří učí dle toho, co se naučili před desítkami let, a když jim řeknete: „Bylo by dobré přejít na nějakou novější učebnici,“ ohradí se ve stylu: „No, to bych musel dělat nové přípravy, to bych se s tím musel znovu seznamovat a ty nové učebnice mají ještě online verze…“ Zkrátka zpohodlněli ve svém vyučovacím stylu a nechce se jim vkládat další energii do jakýchkoli změn. Ale to není dobře, protože jejich výuka pak neodpovídá potřebám neustále se měnící společnosti.

A co teprve, když jim řeknete: „Nechcete zkusit pracovat s AI?“

Většina z nich opravdu zareaguje: „Ježišmarjá, to ani náhodou!“ Myslí si, že umělá inteligence jim vezme jejich řemeslo. Mají proto tendence ji nevidět, upozadit, zakázat. My naopak našim studentkám a studentům říkáme, že bez ní už to nepůjde. Protože, jak pravila velice trefně moje kolegyně: „Džin byl vypuštěn z lahve a není cesty zpět.“

A kam nás tedy vede?

Dává nám příležitost. Je potřeba se AI velice rychle, ale přitom dobře, naučit používat ku prospěchu a cíli, který si určíme. Musíme vidět její rizika a pracovat s nimi, spíš než ji kvůli nim apriori odmítat. Budeme se prostě muset i kvůli našim studujícím naučit upozadit ten stále ještě mainstreamový styl výuky zaměřený na faktografii, data a biflování. Přičemž já opravdu vůbec nejsem proti pamětnému učení v rozumné míře! Protože bez něj to taky nejde. Nemůžete používat AI nebo internetový vyhledávač, když nevíte, co máte hledat, protože nevíte, že to existuje.

Ilustruji vám to na příkladu, který říkám často studujícím, když probíráme řečové dovednosti: „Komunikativní výuka neznamená, že od první do poslední minuty musíte s dětmi pořád jen mluvit. Abyste byli schopni jakkoli komunikovat, potřebujete základní stavební kameny – slovní zásobu, gramatiku, výslovnost a pravopis.“ Problém našeho školství tkví v tom, že výuka často končí jen u jazykových prostředků, takže se biflují slovíčka a píší se testy na gramatiku, ale tyto naučené prostředky se už nevyužívají k tomu, aby se produkovala komunikace.

Jak s tím souvisí AI, respektive nové výukové přístupy?

Protože jde pořád dokola o ten samý problém. AI nedokážete efektivně a vhodně využívat bez znalosti dané problematiky, jak toho, co hledám, tak toho, jak mám hledat, respektive jak se AI ptát. Jedině s těmito znalostmi a dovednostmi si dokážete ověřit, že vám poskytuje správné informace. Pak s ní můžete velice efektivně pracovat a posouvat se dál. Nepřijde to ale lusknutím prstu. Je třeba zkoušet a trénovat, což za vyučující ani studující nikdo neudělá. Až pak, když dojdou do vyšší fáze poznání a dovedností, ji budou moci používat jako nástroj, který jim rozšíří možnosti výuky a ušetří spoustu času.

Teprve pak bude výuka probíhat jinak.

Ano. Za pomoci AI vytvoříme určitý produkt, na nějž budeme moci společně kriticky nahlížet, diskutovat o něm i odhalovat jeho slabiny. Potřebujeme vést studující, a potažmo jejich žáky a žákyně, k tomu, aby uměli s informacemi kriticky zacházet. Ale aby to zvládli, musí ty informace dostat do hlavy a udržet si je. Nemá smysl memorovat se všechny poučky nazpaměť, ale musí vědět, a vy jako vyučující jim musíte ukázat, v jaké komunikační situaci budou tyto informace potřebovat. Například je také musíte přesvědčit o tom, že i v době online překladačů má smysl se učit cizí jazyky. A třeba je to také v jedné hodině nechat zažít, udělat takový experiment – jaké to je, když si povídají pouze za pomoci online translatoru. Velmi rychle díky tomu zjistí, že takováto komunikace vůbec nefunguje, protože překladač schová spoustu informací mezi řádky, které by vyčetli, kdyby si spolu normálně povídali. Tohle je zážitková věc, při níž sami formují svůj postoj a nejsou o něm přesvědčováni učitelem coby „nositelem vědění“. Podobně to funguje i v celkovém přístupu vyučujících k žákům a žákyním, respektive studujícím.

Vybavíte si okamžik, kdy jste k tomuto poznání dospěla?

Velice dobře. Bylo to ještě před mým studiem na vysoké škole. Pracovala jsem tehdy jako vedoucí na táboře a měla jsem na starosti oddíl, v němž byli i patnáctiletí kluci. Právě tehdy jsem si ověřila, že úplně nejlepší je udělat z nich parťáky. Dát jim zodpovědný úkol, který vezmou za svůj a jsou poctěni, že je přibíráte do své společnosti. Byli to pak ti nejlepší kluci, kteří mi nejvíc pomohli při plánování a realizaci úkolů, při aktivitách s mladšími dětmi… Tím, že jsem na ně přenesla odpovědnost, jsem jim dodala i pocit důležitosti a oni pak vůči mně neměli tendenci brojit.

Co ještě radíte svým studentům a studentkám? Existují nějaké zaručené fígle, jak učit v pohodě, a přitom dobře a kvalitně?

Jednoduché recepty nefungují. Naopak nejdůležitější je z mého pohledu poctivá příprava na hodinu, díky které si pak mohu při vyučování dovolit být flexibilní. Vždy studujícím říkám, že se jejich důkladná příprava a její záměr nemusí potkat s očekáváním či aktuálním rozpoložením žáků ve třídě, což poznají právě z jejich reakcí. Jakékoli ruchy, dělání jiných věcí, než mají, je pro vyučující signál, že něco nefunguje. Proto je nesmírně důležité být empatický a senzitivní k těmto podnětům a pracovat s třídou jako s celkem. I ten nejlepší učitel či učitelka občas odchází po zazvonění ze třídy jako zmoklá slepice nebo se cítí, jako by právě složili vagon uhlí.

Jak si v takové situaci udržet chuť učit?

Nesmírně důležitá je sebereflexe. Nenechat to být. Ptát se proč: „Co jsem opominula, že hodina proběhla takhle? Co jsem udělala jinak než jindy, kdy to klapalo?“ Někdy zjistíte, že důvod je nepřítomnost studenta, který tam jindy bývá a je takovou tou dobrou duší týmu, skrze nějž se rozlévá do třídy dobrá nálada a soustředěnost. Jindy pochopíte, že jste výklad přetáhla a chtěla toho po dětech moc, anebo že jste to na ně navalila moc brzy, kdy ještě spaly (smích). Napříště proto musíte třeba vymyslet, jak je aktivovat, když víte, že potřebujete, aby s vámi první hodinu pracovaly.

Často se stává, že učíte ve dvou třídách paralelně – máte stejný obsah látky, přípravu, a přitom se v každé třídě udělá něco jiného. A pak si kladete otázku, proč to tady šlo a jinde ne? Něco je jinak. A vaším úkolem je si po výuce sednout a tu reflexi si udělat. K tomu studenty a studentky vedu. Je to těžké, ale právě tím na sobě pracují a posouvají se dál. Proto je tak důležité mít možnost tyto svoje zážitky, zkušenosti a postoje ve škole s někým sdílet.

Dobře učit by ale měli umět učitelé a učitelky nejen základních a středních škol, ale i vyučující na vysokých školách. Pro Univerzitu Karlovu je rozvíjení pedagogických kompetencí akademiček a akademiků velké téma. Na fakultách nyní vznikají Centra podpory výuky. Angažujete se i v této oblasti?

Na Filozofické fakultě UK se toto centrum rozjíždí od loňského podzimu, teprve nedávno jsem se setkala s jeho koordinátorkou. Zatím nevím, do jaké míry budeme mít my didaktici kapacitu s tímto centrem spolupracovat, i když žádoucí by to samozřejmě bylo. Máme domluvenou schůzku, kde chceme tyto věci probrat. Myslím, že my všichni didaktici máme co předávat a možná by pro začátek stačilo našim kolegům a kolegyním z akademického prostředí, kteří se chtějí posouvat ve své výuce dál, nedirektivně nabídnout, aby se přišli podívat do našich hodin. Spousta z nich by jistě dokázala načerpat hromadu inspirace.

Navázání oboustranné důvěry je nesmírně důležité. Vím to z vlastní zkušenosti. Na Ústavu germánských studií máme dva nové mladé kolegy, kteří jsou ale zároveň ještě doktorandy. Řekli jsme si, že se jim pokusíme co nejvíc ulehčit jejich práci, od administrativy až po výuku, a připravili jsme proto pro ně uvádějící kurz – v podobném duchu, jako je pozice uvádějícího učitele na školách. Chceme jim podat pomocnou ruku, ukázat jim, že o ně máme zájem, a touto postupnou cestou si vybudovat i jejich důvěru v to, že se na nás mohou kdykoli obrátit, a to i v oblastech, v nichž se to běžně neděje, například právě co se týká jejich přípravy na výuku či podání zpětné vazby na jimi vedené kurzy.

Je to velice citlivá problematika, běh na dlouhou trať, a trochu se obávám míry ochoty, s jakou se budou akademičky a akademici chtít účastnit workshopů a seminářů, které pro ně bude Centrum podpory výuky realizovat. Rozhodně bude nutné nepodcenit přípravu těchto kurzů – aby si zúčastnění potvrdili, že jsou na správném místě a že jim lektoři a lektorky mají co předat.