Věnuje se tématu životního prostředí, má bohaté zkušenosti z práce pro neziskový sektor, působila v komunální politice i v těch nejvyšších politických patrech pražského magistrátu. Petra Kolínská ale celou dobu cítila, že jí něco chybí, před pěti lety se proto rozhodla dál studovat a přihlásila se k dennímu studiu na Právnickou fakultu UK.
Vystudovala jste bohemistiku na FF UK. Kde se mezi literární a jazykovou vědou objevil váš zájem o životní prostředí?
Bohemistiku jsem začala studovat proto, že jsem chtěla být buď novinářka nebo politička. Bylo mi devatenáct, chodila jsem po Praze a říkala jsem, že mé budoucí povolání bude poslankyně. Měla jsem za to, že práce s jazykem je klíč k úspěchu. Během studia jsem začala také pracovat v Parlamentním zpravodaji. Musím přiznat, že mě práce na pomezí novinařiny a politiky tak pohltila, že jsem studium dost odbývala. Dnes toho lituji, když slyším, jak moji spolužáci vzpomínají na přednášky Jiřího Brabce nebo Miroslava Červenky. To je moje nevratná ztráta. Proto dnes všem okolo říkám, ať studují, jak jen to jde, práce jim neuteče.
Mně to ale tehdy tak nepřipadalo, zajímala mě politika a ten porevoluční kvas. K životnímu prostředí jsem se dostala tak, že mě začala zajímat kvalita života ve městě. Bydlela jsem v Dejvicích, kde se tehdy intenzivně připravoval tunel Blanka. Projekt měl kořeny už v osmdesátých letech a mně přišlo divné, že se pokračuje v takovém obstarožním projektu, který vznikl už za minulého režimu. Na projektu se změnilo v podstatě jen to, že se Stromovka nepřetne na povrchu, ale bude se podkopávat. Dopravní politika ve městě mě přivedla k tématu životního prostředí. Po škole jsem pak šla jako redaktorka pracovat do Econnectu, což je portál pro neziskový sektor, který se životnímu prostředí také hodně věnoval.
A jak došlo k tomu, že jste se z novinářky stala političkou?
Já se vlastně nikdy pořádnou novinářkou nestala, moje redaktorská práce měla blíž spíš k neziskovému sektoru než k novinařině. V práci pro neziskový sektor jsem se našla. Politiku jsem sledovala spíš z pozice aktivistky v nevládním sektoru, kde jsem prošla hodně pozicemi v různých organizacích.
Do politiky jsem se dostala skrze Stranu zelených, která pod vedením Martina Bursíka na jaře roku 2006 úspěšně kandidovala do Poslanecké sněmovny. Moje první politická funkce byla zastupitelka hlavního města Prahy a zastupitelka Prahy 6, kdy jsem byla zvolena na podzim roku 2006 ve volbách do obecních zastupitelstev. Využila jsem znalosti, které jsem získala při působení v neziskovém sektoru v Praze. Mým hlavním tématem se stala doprava, protože mě to dlouhodobě zajímalo.
Bavilo mě to, zároveň to byla takzvaně neuvolněná funkce, musela jsem z neziskového sektoru odejít, protože ten považoval politické angažmá za překročení rozhraní mezi neziskem a politikou. Stala jsem se státní úřednicí, pracovala jsem ve Státním fondu životního prostředí. Sice mě to bavilo, ale mým hlavním zájmem byla komunální politika.
Během svého působení v politice se zabývala především dopravou v Praze.
Naplnily se vaše představy, se kterými jste do komunální politiky vstupovala?
Na to období ráda vzpomínám, protože jsem to opravdu měla jako koníček, dělala jsem to ráda a s velkým nasazením. Zpětně viděno a se zkušeností, co mám teď, vím, že jsme to mohli dělat chytřeji. Mám ale čisté svědomí a vím, že jsme s kolegy dělali maximum.
Jako největší osobní úspěch vnímám to, že se nám podařilo rozkrýt síť podvodů spojených s budováním karty Pražana – Opencard, kdy jsem tak dlouho kladla správně formulované otázky, až z toho byl výbuch. Zajímavá okolnost je, že o Opencard jsem se začala zajímat, protože mě k tomu popichovaly neziskové organizace, ke kterým jsem v minulosti měla blízko. Pořád za mnou chodily a říkaly: „Petro, jsi ta zastupitelka, tobě nevadí, že…“ Šlo jim primárně o její nedostatky v ochraně osobních údajů, takže to, že je to předražený projekt, se ukázalo až ve druhé vrstvě jejího zkoumání. Já si z toho ale odnesla, že pro politika je výhodné, když čerpá znalosti, podněty a materiály od neziskového sektoru.
Co byste vzkázala současným studentům a studentkám, kteří uvažují o vlastním politickém angažování?
Doporučení pro mladou generaci mám takové, aby se politiky neštítili a nemysleli si, že je to od začátku do konce špinavá zóna, kam slušní lidé nepatří. Druhý vzkaz je ten, že to může být velmi naplňující práce. Člověk pro to ale musí mít trošku talent a zápal. Pokud to v sobě cítí, ať to neumlčují.
Vím, že jste jako politička hrála docela důležitou roli pro vznik Kampusu Hybernská, společného kulturního a vzdělávacího centra Univerzity Karlovy a hlavního města Prahy.
Já ho nevymyslela, ale když za mnou přišli lidé z univerzity, kteří to vymysleli, hned jsem věděla, že stojí za to je podpořit. Důležité bylo, že tým konceptem nadchl nejenom mě, ale i tehdejší primátorku Adrianu Krnáčovou. Já spolu se Stranou zelených jsme dlouhodobě upozorňovaly na to, že hlad po stavění by se měl trochu přesměrovat na touhu opravovat staré domy a vracet jim život. Kultura toho, že pořád stavíme něco nového a to staré necháváme za sebou prázdné, zničené a opuštěné, udržitelná rozhodně není. Protože jsem na to hodně upozorňovala, přišli tehdy s tím nápadem asi právě za mnou, idea Kampusu Hybernská je totiž přesně na tom postavená. Objekt, ve kterém kampus je, byl dlouho prázdný. Ostatně, když tam dnes přijdete, ten rohový dům vedle pořád prázdný je.
Chodíte do Kampusu Hybernská?
Ano, připadám si tam vždycky trochu jako v Kodani, v Berlíně nebo ve Vídni. Mám ráda Prahu a respektuji její lokálnost, ale když vejdu do tohoto areálu, mám vždy pocit, že jsem v nějakém velkém moderním velkoměstě.
V Kampusu Hybernská se během celého roku pořádají kulturní i vzdělávací akce. Jeho součástí je i kavárna nebo univerzitní vzdělávací centrum Didaktikon.
Jakým městem by se mohla Praha inspirovat?
Na Evropě mi přijde kouzelné, že v každém hlavním městě najdete něco, co by bylo super pro Prahu. Zatímco většina lidí si chodí odpočinout do přírody a do lesa, já si chodím odpočinout do velkoměst, městská krajina a chození mezi domy mě uklidňuje, baví a nabíjí.
V létě jsem byla na výletě v Bruselu. Překvapilo mě, jak přátelské město to je. Už jenom to, že se tam ve vnitřním městě skoro všude jezdí třicítkou, úplně změní jeho charakter. Nemusíte vynaložit ani korunu na jedinou stavební úpravu a stejně tím město dostane úplně jinou duši. Bruselští řidiči jsou navíc extrémně disciplinovaní a ohleduplní. Perfektní jsou také jejich úložny na kola, co jsou na ulicích. Díky nim můžete mít velké, těžké kolo, se kterým každý den můžete jezdit, aniž byste ho museli tahat někam do 4. patra nebo do sklepa, abyste ho uklidili.
Jak jezdíte po Praze vy?
Jezdím pravidelně na kole na fakultu, používám bikesharing (systém sdílení kol, pozn.red.). Bydlím na Letné, z kopce dolů na Právnickou fakultu to mám za krásných šest minut. Ale jinak jezdím na kole po Praze málo, a to ze dvou důvodů. Za prvé se bojím, mezi těmi auty se vám prostě nechce jezdit. A druhý problém je parkování kola. Mám elektrokolo, které váží pětadvacet kilo, tři schody už jsou problém. Skoro nikde ale nemůžu kolo parkovat bezpečně.
Aktivní politickou kariéru jste ukončila a nyní jste zpět v neziskovém sektoru a vedete asociaci ekologických organizací Zelený kruh. Jaké to je zase z té druhé strany?
Moje politické působení bylo rozdělené do dvou částí. První je ta, kdy jsem byla v opozici a dělala jsem to v podstatě jako koníček, druhá je pak část relativně krátká, čtyřletá, kdy jsem byla v exekutivě a byla jsem placená politička 24/7. Tam jsem se znovu potkala se svými kolegy z nezisku, kteří už mi nenosili hezké materiály, ale byli velmi tvrdí a kritičtí. Tehdy mě to mrzelo, ale zpětně to hodnotím jako správné rozložení rolí. Neziskový sektor je tu od toho, aby politikům nabízel relevantní podklady, nastavoval zrcadlo a byl tvrdým kritikem.
Když jsem se vrátila do nezisku, přiznám se, že to byla úleva. Politické prostředí pražského magistrátu je hodně náročné.
Loni jste dostala Cenu Josefa Vavrouška i za projekt Měníme klima v legislativě. Čemu se tento projekt věnuje?
Když jste v politice, musíte rozhodovat, když jste v nezisku, můžete navrhovat a vymýšlet, jak věci dělat lépe. Byl to čtyřletý projekt, což je v podmínkách České republiky mimořádný úkaz, aby vám nějaký donor dal prostředky a takový čas na systémovou změnu. Bylo to hodně posilující, protože jsme měli elementárně důstojné podmínky na práci. Cílem projektu bylo dostat do české národní legislativy nástroje, procesy a postupy, které by usnadňovaly především adaptaci na změnu klimatu. Takže jsme se nevěnovali dekarbonizaci, nevěnovali jsme se těm obtížným energetickým tématům, ale tomu, aby ti, co se třeba starají o volnou krajinu, měli lepší podmínky. Když chcete ve městě zasadit strom, pořád se ukazuje, že je to někdy neřešitelný hlavolam. Naším cílem je to, aby adaptace fyzického prostředí měst na změnu klimatu šla rychleji, jednodušeji a levněji.
| Kdo byl Josef Vavroušek Loni v září by oslavil osmdesáté narozeniny, kdyby v roce 1995 předčasně tragicky nezahynul spolu se svou dcerou pod lavinou v Západních Tatrách. Josef Vavroušek byl významný ekolog, aktivista, politik a také proděkan pro vědu a výzkum Fakulty sociálních věd UK. Absolvent ČVUT Vavroušek se už před sametovou revolucí aktivně zajímal o stav životního prostředí. V roce 1989 se podílel na založení Občanského fóra a v letech 1990 až 1992 byl ministrem a předsedou výboru životního prostředí ve vládě ČSFR Mariána Čalfy. Z jeho popudu vznikla nevládní nezisková organizace Společnost pro trvale udržitelný rozvoj. Od roku 1993 přednášel na FSV UK. Prezident Václav Havel mu v roce 2002 udělil in memoriam medaili Za zásluhy. Nadace Charty 77 udělovala od poloviny 90. let Cenu Josefa Vavrouška za aktivní prosazování trvale udržitelného způsobu života a aktivity s tím spojené, později toto ocenění začala předávat Nadace Partnerství. I Fakulta sociálních věd UK si připomíná odkaz svého někdejšího proděkana, když na jeho památku uděluje Cenu Josefa Vavrouška za nejlepší bakalářskou, diplomovou či dizertační práci propojující vztahy přírody, společnosti a kultury. |
Potom, co jste absolvovala bohemistiku a měla za sebou bohatou pracovní kariéru i zkušenost z politiky, jste začala studovat Právnickou fakultu UK. Co vás k tomu přimělo?
O tom, že půjdu studovat, jsem přemýšlela už pár let, protože mi pořád v hlavě strašilo to, jak jsem první studium odbyla. Nakonec jsem se rozhodla pro práva a vybrala jsem si skvěle, protože mě to strašně baví.
Jak v nezisku, tak na magistrátu jsem pořád přicházela do styku s právními předpisy. V politice neustále děláte právní rozhodnutí, cítila jsem, že by se mi dělala líp, kdybych měla pořádný teoretický základ. Při studiu se mi to naprosto potvrdilo. Je to podobné tomu, když stavíte puzzle, moje vědomosti a zkušenosti tvoří takovou děravou skládačku, do které PF UK dodala chybějící kostičky. Byl to povznášející pocit, když jsem najednou viděla celý obrázek.
Třetí důvod, proč jsem šla studovat, je rozšíření si kvalifikace. Za rok mi bude padesát a všichni víme, jakou pozici na trhu práce mají ženy v tomto věku. Říkala jsem si, že by mi absolvování práv mohlo otevřít nové možnosti.
Jak se vám studuje? Přistupujete k tomu tedy nyní zodpovědněji než v době, kdy jste byla na bohemistice?
Moji obrovskou výhodou oproti mladším spolužákům je to, že vím, proč se některé věci učím. Oni to totiž občas nevědí, a proto se jim to nechce učit, nebo nemají tu potřebnou vnitřní motivaci. Já ale přesně vím, proč to máme umět, takže i když mi to nejde a nebaví mě to, tak mi to vědomí širších souvislostí pomáhá.
Z vlastní zkušenosti si ale myslím, že by měl být celý systém na seniorní studenty lépe připraven. Odhaduji, že na právech bude seniorních studentů určitě pět, možná i deset procent. Fakulta mě přijala přátelsky a mladší spolužáci jsou na mě opravdu hodní, ale vlastně pořád nevím, zda škola o tento typ studentů stojí. Můžu uvést příklad, který je pro to příznačný a trošku pro zasmání. V rámci studia mám povinnou praxi. Jestli já něco nepotřebuji, tak je to praxe, ale můj pokus ji vypustit nebo vyměnit za nějaký teoretický předmět selhal. Ačkoliv je organizace, kterou vedu, oficiálně zanesená jako místo, kam chodí studenti práv na praxi, musím si jí dělat i já. Sama u sebe si ji ale dělat nebudu (smích).
| Mgr. Petra Kolínská |
| Vystudovala obor český jazyk a literatura na Filozofické fakultě UK. Po bohatých zkušenostech z práce v neziskovém sektoru i v komunální politice začala před pěti lety studovat magisterský obor Právo a právní věda na Právnické fakultě UK. V letech 2006 až 2010 a pak v letech 2014 až 2018 byla za Stranu zelených zastupitelkou hlavního města Prahy. Dva roky byla náměstkyní pražské primátorky Adriany Krnáčové a radní pro územní rozvoj. Působila také jako zastupitelka městské části Praha 6. V současné době je ředitelkou neziskové organizace Zelený kruh. Nadace Partnerství ji loni udělila Cenu Josefa Vavrouška v kategorii Výjimečný počin „za oponenturu novely stavebního zákona i významnou roli v projektu Měníme klima v legislativě, díky němuž došlo ke zlepšení zákonného prostředí v oblasti adaptace sídel na změnu klimatu“. |
