Čím víc toho od dětí chceme, tím víc jim musíme dávat

„Je to neuvěřitelně náročná škola. Klobouk dolů před všemi – dětmi i vyučujícími. Nemotivovaný člověk tam nemá šanci,“ shodují se tři studentky UK, Kristína Štelbacká, Renáta Robauschová a Petra Bílková (zleva), které absolvovaly čtrnáctidenní praktickou stáž v Evropské škole v Bruselu.

Univerzita Karlova navázala spolupráci s Evropskou školou Brusel 3, v níž studují děti zaměstnanců NATO a Evropské unie, díky absolventce Pedagogické fakulty UK Radomíře Houškové, jež učí v české sekci této prestižní mezinárodní školy již osmým rokem (rozhovor, v němž srovnává výuku v Česku a Bruselu, najdete zde).

Kdy jste se s Radomírou Houškovou seznámily?

Renáta Robauschová: Dostaly jsme možnost zúčastnit se praktické stáže v Evropské škole v Bruselu. Po úspěšném výběrovém řízení jsme odletěly na čtrnáct dní do Bruselu, kde nás na letišti přivítala právě Radka Houšková.

Petra Bílková: Radka nám nejdříve představila provoz a fungování školy. Poté si nás převzali konkrétní vyučující a hned jsme se zapojily do práce ve třídách.

Překvapilo vás něco na první pohled?

Petra Bílková: Rozhodně. Ohromilo mě, kolik dětí tam chodí – čtyři tisíce! To je neuvěřitelný ruch.

Kristína Štelbacká: Pro takový provoz potřebujete obrovský tým vyučujících. Ve škole jich učí mnoho stovek.

Renáta Robauschová: A to mluvíme jen o jedné škole. V Bruselu jsou celkem čtyři takové Evropské školy, do kterých chodí především děti, jejichž rodiče pracují pro instituce Evropské unie nebo NATO.

Provoz tak velké školy musí vyžadovat špičkové manažerské dovednosti. Je to tak?

Kristína Štelbacká: Rozhodně. Vedení školy působilo naprosto profesionálně. Bylo zřejmé, že jde o zkušené manažery, nejen vyučující.

Petra Bílková: Přestože jsme s ředitelem neměly možnost vést delší rozhovor, hned první den jsme se zúčastnily porady celého učitelského sboru. Byly jsme také na workshopech, kde si učitelé a učitelky vyměňovali zkušenosti a vzájemně se inspirovali.

Dokázaly jste rozlišit vedoucí jednotlivých sekcí od běžných vyučujících?

Renáta Robauschová: Ani ne. Díky rozdělení na jazykové sekce spolu učitelé a učitelky velmi úzce spolupracují. Ve sborovně působili jako přátelé, kteří si rádi sednou k sobě.

Češi k Čechům?

Renáta Robauschová: Přesně tak. Všichni byli velice vstřícní a otevření. Tak přátelskou atmosféru jsem ještě v žádné škole nezažila.

V české sekci Evropské školy učí jen Češi?

Petra Bílková: Je tam šestnáct českých vyučujících, kteří ale neučí pouze české děti.

Renáta Robauschová: V češtině mají žáci a žákyně základní předměty, ale třeba výtvarná výchova nebo dějepis a jiné předměty jsou vyučované v cizím jazyce, například v angličtině, jelikož jsou na tyto předměty jazykové sekce propojeny. Ve výtvarné výchově se tak třeba potkávají Francouzi, Češi, Němci, Slováci, Řekové... a může je vyučovat Čech, Němec, Francouz, kterýkoli výtvarkář. Sama jsem byla na hodině výtvarné výchovy, kterou vyučoval Čech v angličtině, jelikož tam byly děti z různých jazykových sekcí. Žáci tedy přicházejí do kontaktu i s vyučujícími z jiných sekcí a stejně tak vyučující z české sekce přicházejí do kontaktu s žáky z jiných sekcí.

Bylo těžké se ve škole, a především v mezinárodní výuce zorientovat?

Petra Bílková: Zvládly jsme to úplně bez problémů. Dokonce si myslím, že kdybyste mě izolovala od cizojazyčných sekcí, ani bych nepoznala, že jsem v Bruselu, a ne v Praze. Děti jsou prostě děti.

Kristína Štelbacká: Co je ale zásadně jiné oproti našim školám, je kurikulum.

Petra Bílková: Výuka je neuvěřitelně nabitá. Klobouk dolů před tamními dětmi, co všechno zvládají.

Kristína Štelbacká: Učí se toho mnohem víc než děti v Česku.

O jaký typ školy jde? Připomíná třeba naše víceletá gymnázia?

Renáta Robauschová: Neřekla bych. Do bruselské mezinárodní školy chodí děti už od školky. Začínají dříve, takže maturují v sedmnácti.

Jak se děti mezi sebou dorozumívají?

Kristína Štelbacká: To je zajímavé. Záleží na situaci. Když třeba rozebírají esej ve francouzštině, mluví francouzsky a pokračují v ní klidně i o přestávce. Po zazvonění zase plynule přejdou třeba do angličtiny.

Petra Bílková: Skvěle „přepínají“.

Renáta Robauschová: Záleží také na tom, jestli jsou bilingvní, jakým jazykem mluví doma a jakou řeč mají více zažitou – češtinu, francouzštinu nebo angličtinu. Od začátku se ve škole učí v češtině, takže jejich projev je velmi dobrý. Ale při detailnějším poslechu jde rozpoznat rozdíl v artikulaci – například z pohybu rtů. Zajímavé bylo pozorovat chlapce, který doma česky nemluvil. Při emočně vypjatých situacích přirozeně přepínal do angličtiny.

V čem jste viděly největší rozdíl oproti českým školám?

Petra Bílková: Už jsme zmiňovaly, že se tam učí mnohem více látky. S tím přichází i obrovský tlak na výkon. Dává to smysl – jde o děti úspěšných, často vysoce postavených rodičů, kteří mají na své potomky vysoké nároky. Většina dětí je na to zvyklá, a kdo ne, musí se přizpůsobit, jinak školu nezvládne. Po škole přijdou domů a zase se učí.

Výuka přitom běžně probíhá až do odpoledne, je to tak?

Petra Bílková: Ano. A především v nejvyšších ročnících jedou opravdu nadoraz, aby se po maturitě dostali na ty prestižní vysoké školy.

Renáta Robauschová: Na druhou stranu je vidět, že děti mají o studium skutečný zájem. Třeba o českou literaturu – i když k maturitě nemusí číst literární díla, chtějí je znát.

Čím si to vysvětlujete? Přístupem rodičů, školy nebo vrstevníků?

Petra Bílková: Všechno dohromady. Plus jsou na to odmala zvyklé, takže jim to přijde přirozené.

Pracují tamní učitelé s dětmi jinak než v Česku?

Kristína Štelbacká: Překvapilo mě, že ve škole nemají pedagogicko-psychologickou poradnu. Speciální vzdělávací potřeby řeší přímo vyučující, často ve spolupráci s kolegy. Tento individuální přístup ale funguje spíš u mladších žáků. Ve vyšších ročnících už si musí každý poradit sám – tam prostě „jedou“. Učitelé jsou samozřejmě vzdělaní odborníci a dětem se snaží pomáhat, ale neexistují individuální plány ani oficiální podpůrná opatření.

Myslíte, že by něco podobného mohlo fungovat i u nás?

Petra Bílková: Upřímně si to nedovedu představit.

Kristína Štelbacká: Vyžadovalo by to obrovské úsilí státu i vedení škol – propracovaný systém a roky práce na všech úrovních. Osobně se mi tamní přístup nelíbí. Nároky na děti jsou extrémně vysoké. Známkovala jsem testy a viděla, že i tam jsou slabší žáci. Ale nějak to zvládají, možná excelují v jiných předmětech, kde jsem je nepotkala.

Petra Bílková: Seznámila jsem se s českým chlapcem, pro kterého byla čeština cizím jazykem. Když jsem mu něco řekla česky, přeložil si to v hlavě do angličtiny, promyslel odpověď a tu pak přeložil zpátky do češtiny. Bylo to pro něj extrémně náročné, ale zvládal to obdivuhodně.

Renáta Robauschová: Podle mě je to i díky učitelům. Jsou to skuteční odborníci – alespoň ti, na jejichž hodinách jsem byla. Vědí, co dělají, proč to dělají, a hlavně to chtějí dělat. V Česku se někdy setkávám s přístupem „něco si přečtěte v učebnici“. To tam neexistuje. Můj provázející učitel byl pro děti vždy k dispozici. Měl na ně vysoké nároky, ale jednal s nimi s respektem.

Vědí, že když od dětí spoustu věcí vyžadují, musí jim i sami hodně dávat.

Kristína Štelbacká: To je podle mě zásadní rozdíl oproti výuce v Česku.

Petra Bílková: Je ale důležité zmínit, že v Evropské škole pracují jen špičkoví učitelé. Absolvují náročné výběrové řízení. Musí mít minimálně šest let praxe, a přestože doktorský titul není povinný, většina ho má. V Evropské škole je také možné vyučovat relativně krátkou dobu – maximálně devět let, výjimečně až dvanáct.

Takže situace je opačná než v Česku, kde školy často bojují o každého učitele.

Kristína Štelbacká: Přesně tak. V bruselské škole nemotivovaný učitel nemá šanci – ten systém by ho „semlel“. Vysoká motivace a připravenost učitelů pak přirozeně zvyšuje motivaci dětí ke studiu.

Petra Bílková: Viděly jsme, jak detailní několikahodinové přípravy si učitelé chystají, i když už učí řadu let. Mohli by teoreticky sáhnout po starých materiálech, ale nedělají to. Vědí, že výuka musí být co nejefektivnější a žáci a žákyně co nejvíc aktivní. Frontální výuka tam skoro neexistuje – místo toho používají didaktické hry, dotazníky nebo interaktivní aktivity.

Jak děti rozvíjejí například kritické myšlení?

Kristína Štelbacká: Před každou novou látkou dostanou text k tématu, který si přečtou. Učitelé jim hned na začátku zdůrazňují, že žádná jejich myšlenka není špatná – a to ani u tématu, o kterém nikdy předtím neslyšely. Takto děti přirozeně podněcují k samostatnému uvažování.

Jak to vypadá o přestávkách?

Petra Bílková: Děti se promění doslova v divokou zvěř – v dobrém slova smyslu. Říká se, že na děti by se neměl zvyšovat hlas, ale v prostředí několika tisíců lidí to prostě někdy nejde.

Renáta Robauschová: Zažila jsem přesun z hodiny na hodinu, kdy jsme s třídou museli během pěti minut přejít z jedné budovy do druhé. Komplex je obrovský, propojený podchody a nadchody… Snažila jsem se opatrně vyhýbat a kličkovat, ale učitelka mě chytla za paži: „Jděte, takhle se tam nikdy nedostanete! Máme jenom pět minut.“

Co si z této intenzivní čtrnáctidenní zkušenosti odnášíte pro svou budoucí výuku?

Kristína Štelbacká: Potvrdila jsem si, že pokud budeme k práci přistupovat tak, jako to dělají učitelé v Evropské škole v Bruselu, děti nám to vrátí. Chci své žáky motivovat – ukázat jim, že mi na nich záleží. Věřím, že když uvidí, co všechno pro ně dělám, budou na sobě i víc pracovat.

Renáta Robauschová: Přesvědčila jsem se, že moje práce – tak jak ji vnímám a uvažuji o ní – má smysl. Jsem ochotná sedět nad přípravami do půlnoci, pořád přemýšlím, co by se ještě dalo udělat líp. Často slýchám, že to přeháním, že se z toho jednou zblázním, a že si děti mého úsilí neváží. Tato bruselská zkušenost mě ale utvrdila v tom, že můj přístup je správný a že taková práce má výsledky.

Petra Bílková: Oceňuji, že jsem měla možnost vidět v praxi metody, se kterými jsem se v českém školství dosud nesetkala. A jak už říkaly kolegyně – pozorovat profesionální, ale zároveň lidský přístup vyučujících bylo inspirativní. Co do výuky vložíme, se nám může vrátit. Včetně vzájemného respektu.