Jak na tolerantnější společnost? Odpovědi hledá i v Kataru

Rozhovor jsme vedli na dálku mezi Prahou a Katarem. Tomáš Dumbrovský, který působí na Právnické fakultě UK, se vydal do Perského zálivu, protože potřeboval vykročit z kulturního rámce západního myšlení. Zabývá se konstitucionalismem, srovnávacím ústavním právem a otázkou, proč se v Evropě, na severu Afriky i na Středním východě v poslední době tak daří populismu. V reakci na tento fenomén hledá cesty k vytvoření pluralitní a tolerantnější společnosti. Jako vůbec první vědec spjatý s PF UK získal na podporu své práce prestižní Consolidator grant, který uděluje Evropská výzkumná rada (ERC).

Jaká jsou hlavní témata, kterým se věnujete ve svém výzkumu?

Prošel jsem si postupným vývojem. Ještě jako student jsem se začal věnovat evropskému právu, bylo to v době, kdy Česká republika vstupovala do Evropské unie. Zároveň jsem studoval politologii na FSV UK, měl jsem proto blízko k ústavnímu evropskému právu a studiu Evropského soudního dvora nejen z hlediska jeho judikatury, ale i z hlediska soudní instituce. V rámci doktorského studia jsem se rozhodl dělat komparaci Evropského soudního dvora s americkým Nejvyšším soudem. Tím jsem se dostal ke srovnávacímu ústavnímu právu. V tom jsem pak už pokračoval.

Postupně jsem zjistil, že být v jednom kulturním prostředí nestačí na to, abych chápal, proč instituty fungují tak, jak fungují v rámci konstitucionalismu, který vychází z liberálního směru, takže jsem se začal zajímat o region Středního východu a severní Afriky (tzv. region MENA – Middle East, North Africa). Islám je v těchto zemích různým způsobem inkorporován do ústav a ústavní soudy s tím musejí pracovat. To mě dovedlo až k současnému projektu.

Kdy se začala rodit ústřední myšlenka vašeho projektu Community Through Constitution. Researching how Costitutions Construct Identity and Legitimacy in Europe and MENA, který v prosinci získal finanční podporu Evropské výzkumné rady?

Začalo to už před několika lety. Byl jsem mezi prvními úspěšnými žadateli o grant Primus v roce 2017, který vytvořila UK jako institucionální podporu vědcům a vědkyním, aby mohli sestavit svůj tým, věnovat se výzkumu, a zvýšila se tím jejich konkurenceschopnost vůči vědcům a vědkyním ze západních univerzit, kde mají velké aparáty a velmi zkušené týmy, které přepravují kandidáty a jejich přihlášky na grantové výzvy Evropské výzkumné rady.

Na základě toho jsem později podal žádost o ERC Consolidator grant a dostal jsem se až do „druhého kola“, tedy do kola interview. Projekt sice tehdy nebyl vybraný k financování, ale mohl jsem díky tomu požádat o ERC CZ, který mi umožnil zpracovat alespoň část původního projektu tak, aby se připravila další přihláška k ERC Consolidator grantu. Díky tomu, že jsem na projektu začal pracovat, tak jsem mohl při další žádosti prokázat, že se jedná o inovativní i uskutečnitelný projekt. A tentokrát jsem u Evropské výzkumné rady uspěl.

Můžeme si tedy představit váš projekt?

Reaguji v něm na růst populismu. Zatímco před deseti lety jsme se na něj mohli dívat jako na nějakou zvláštnost, která časem zmizí, dnes vidíme, že tomu tak není. Ekonomická krize v Evropě i arabské jaro vyvolaly společenské procesy vedoucí k populismu. V demokratických volbách vyhrávají populistické strany, tento fenomén je jasně patrný a podobný v různých zemích světa, my musíme studovat proč. Komparace dvou kulturních světů nám umožní dostat se k podstatě problému a možného řešení, který vidíme ve stimulaci ústavního diskurzu tak, aby se kolektivní identita formovala v jeho rámci na základě většího propojení globálních (zejména lidskoprávních) a lokálních kulturních norem, což v důsledku povede k pluralitní a tolerantnější společnosti a k větší stabilitě systému. Naší teorii říkáme identitární konstitucionalismus.

Zaměřujete se na širokou oblast od Evropy přes sever Afriky až po Střední východ. Zapojujete do výzkumu i vědce a vědkyně z jednotlivých regionů?

Sledujeme čtyři země v Evropě (Česká republika, Francie, Německo a tou čtvrtou bude buď Polsko, nebo Maďarsko) a čtyři země v regionu Středního východu a severní Afriky (Egypt, Libanon, Tunisko a Turecko). Náš tým je opravdu interdisciplinární a také multilingvistický. Abychom mohli výzkum vůbec provést, potřebujeme v týmu lidi, kteří jsou schopni číst primární zdroje v jazycích vybraných zemí.

Druhá výzva je odbornost z hlediska disciplín . Potřebujeme politického filozofa a právní specialisty na dva regiony, takže máme odborníka na evropský konstitucionalismus a další/dalšího na konstitucionalismus v oblasti MENA. V týmu musí být i politolog, který je zodpovědný za empirické metody. Používáme strojové učení k analýze diskurzů v jednotlivých zemích, a k tomu také potřebujeme specialistu.

Jak obtížně se hledají specialisté z tak různých oborů a také regionů, aby tým efektivně fungoval?

Základ týmu jsme vytvořili v rámci předchozího pilotního projektu, teď budeme muset tým doplnit. Jednoduché to ale opravdu není. V minulosti jsem vypsal standardní výběrové řízení, které jsem se snažil inzerovat co nejvíc po celém světě. Vybral jsem pak lidi, které jsem do té doby osobně neznal. Náš tým tvoří kromě mě a koordinátora projektu lidé, kteří nepocházejí z ČR, musíte jim tedy nabídnout takové podmínky, aby jim stálo za to se přesunout.

Základem výzkumu ve společenských a humanitních vědách jsou lidé v týmu. To, jak se vám podaří poskládat tým a jaké najdete spolupracovníky, je naprosto klíčové. Já potřebuji kvalitně vybavené lidi odborně i jazykově, a to je opravdu výzva. Do projektu bych chtěl zapojit ale i doktorandy, kteří se věnují aplikaci strojového učení v právu.

Jste první úspěšný žadatel z PF UK o některý z ERC grantů. Máte nějaké doporučení pro kolegy a kolegyně, jak uspět v této náročné grantové soutěži?

Nejdůležitější je nezůstat v České republice, ale strávit podstatnou část jak doktorského, tak postdoktorského studia v zahraničí a otevřít se i ostatním disciplínám, protože jinak se člověk pohybuje pořád v jedné bublině a nedokáže se dostat k podstatě problémů. Tento přechod v pohledu na věc je naprosto zásadní. Pro komisi ERC je při posuzování projektu důležité, že je předložená myšlenka nějakým způsobem inovativní a že autor nabízí úplně nový přístup nebo pohled na věc. Zvlášť u společenských věd je k tomu, aby se našlo nějaké nové řešení, potřeba dostat se mimo současný diskurz.

Nasbíral jste opravdu velkou šíři zkušeností ze studijních a výzkumných pobytů na různých institucích i kontinentech. Která z nich vás proměnila nejvíc?

K tomu dostat se na ty nejlepší instituce se musíte propracovat krok za krokem. Můžou vás přijmout na Oxford nebo na Harvard hned po magistru, ale domnívám se, že větší šanci budete mít, když během své studijní cesty naakumulujete více třeba i kratších pobytů, což pak přijímací komise hodnotí pozitivně.

Pro mě byl určitě nejdůležitější pobyt na Yale Law School (na snímku vpravo), i já se k tomu ale musel postupně dopracovat. Před tím jsem byl na téměř ročním pobytu na Max Planck Institute v Heidelbergu, který se věnuje evropskému a mezinárodnímu právu.

Spolupracoval jsem na grantech s různými univerzitami a postupně jsem si připravil svůj profil na to, aby mě přijali na LL. M. na Yale Law School, kde jsem si nakonec udělal i doktorát. Věnoval jsem se evropskému konstitucionalismu v jeho počátcích, takže jsem hodně času také trávil na European University Institute ve Florencii, který se zaměřuje na doktorské a postdoktorské studium a kde jsou také hlavní archivy Evropské unie, které jsem používal.

Základem je interakce s výjimečnými osobnostmi, které na těchto institucích působí. Měl jsem to štěstí, že jsem na Yale mohl od začátku spolupracovat s profesorem Brucem Ackermanem, se kterým jsem byl za těch deset let, kdy jsem jezdil mezi Florencií a New Havenem, v úzkém kontaktu.

Mám s ním i jednu příhodu z doby, kdy jsem se rozhodoval, jaké si v rámci LL. M. programu zapíšu předměty. Na Yale nemají vypsané nějaké „hlavní“ páteřní předměty, které byste měla absolvovat. Je to tak, že jednotlivé osobnosti, které na Yale působí, si vypisují vlastní kurzy, kde představují svoje teorie, a vy si pak jako v cukrárně vybíráte to nejlepší.

Jak jsem přišel z toho českého prostředí, říkal jsem si, že si musím vybrat hlavně předměty z oboru, který mě zajímá, specializovat se, abych se dostal co nejvíc do hloubky. Připravil jsem si proto velmi sofistikovanou sestavu kurzů, o kterých jsem si myslel, že mě v tom, co dělám, posunou dál. Ukázal jsem to profesoru Ackermanovi a ten mi řekl, že to je nesmysl, že takhle vůbec nemám přemýšlet a že si mám vybrat jen ty třešničky, to znamená ta velká jména, ať už ve filozofii nebo právu. Takže jsem si nakonec zapsal kurzy, které byly z pohledu toho, co jsem dělal, vlastně docela mimo. Musím ale říct, že právě to mi otevřelo oči, protože jsem najednou nahlédl do úplně nového světa.

Podobné to bylo na European University Institute, který funguje také takovýmto způsobem, takže jsem se tam setkal se spoustou lidí, kteří mi umožnili posunout se v myšlení nějakým způsobem dál.

Jak váš výzkum ovlivňuje to, že hostujete na Doha Institute for Graduate Studies? Formuje váš dlouhodobý pobyt v Perském zálivu nějak váš pohled na věc?

Byl to plánovaný postup, protože jsem chtěl pochopit, jak funguje konstitucionalismus mimo kulturní rámec západního myšlení. Věděl jsem, že pokud se tomu chci seriózně věnovat, musím být přímo někde v regionu, a to není zase tak jednoduché, protože ta oblast je velmi politicky nestabilní . V některých zemích může být těžké ptát se lidí na to, co si myslí o své vládě. Už během projektu ERC CZ jsme prováděli kvalitativní výzkum v jednotlivých zemích. Nashromáždili jsme 450 rozhovorů z jednotlivých zemí, ale například v Egyptě se lidé nechtěli moc rozpovídat, protože se báli, jestli třeba moderátor rozhovorů není z tajných služeb. Zjistili jsme pak, že když vyměníme egyptského moderátora za tuniského, spíš nám respondenti začnou autenticky odpovídat.

Potřeboval jsem najít základnu v regionu, kde bych mohl na výzkumu pracovat. Dauhá se ukázalo jako jedno z nejlepších míst, protože Katar dlouhodobě investuje do vzdělání, a díky tomu se tady vytvořila skupina amerických a francouzských univerzit, které si zde otevřely kampusy a nalákaly sem studenty i profesory. Vytváří to tady specifické prostředí a taky komunitu odborníků z různých oblastí, kteří se zaměřují na tento region z různých úhlů pohledu.

Také jsou tady pochopitelně studující přímo z regionu, který studuji, a to je klíčové pro pochopení způsobu myšlení v oblasti politiky a ústavní dimenze v regionu. Přeci jen z toho západního pohledu v regionu, který studuji, existují některé věci, které je těžké pochopit, například to, že některá rozhodnutí nižších soudů v Egyptě jsou stále psána ručně. Vůbec najít alespoň nějakou databázi je dost obtížné, zatímco v Německu je většina rozhodnutí online a ještě přeložená do angličtiny.

Problémy, které studujeme, se objevují na těch nejzákladnějších úrovních. Například Tunisko je jediná země, která má v ústavě zakotveno, že si žena může vzít nemuslima. V ostatních zemích tohoto regionu musí nastávající manžel nejprve přestoupit na islám. Když se tím ale začnete zabývat detailně, zjistíte, že vám navzdory ústavě v některých regionech Tuniska svatbu, kdy nastávající manžel nevyznává islám, nepovolí, protože by manžel nemohl zaručit výchovu dětí v souladu s islámem. My se ve výzkumu musíme dostat až k této rovině aplikace práva, a to může být někdy kvůli špatnému přístupu ke zdrojům opravdu obtížné. Proto je důležité mít kontakty přímo v regionu, a já měl to štěstí, že mi Doha Institute for Graduate Studies poskytl tuto základnu a umožnil mi tu být, abych mohl region lépe pochopit.

Říkal jste, že jednou ze zemí, na kterou se chcete zaměřit, je Libanon. Je vůbec možné dělat v této zemi, která se zmítá ve vnitrostátních i mezinárodních problémech, výzkum?

Budeme to s týmem muset ještě pečlivě promyslet, jestli nakonec Libanon nevyměníme za jinou zemi vzhledem k vývoji konfliktu mezi Izraelem a Hizballáhem. To ale není jediný problém. Libanon je v obrovské ekonomické krizi a v podstatě došlo ke kolapsu vlády. V rámci ERC CZ jsme byli schopní v Libanonu pracovat i provést kvalitativní výzkum formou rozhovorů, otázkou je, jestli to bude možné i v budoucnu.

Libanon nás ale velmi zajímá, proto bychom se ho neradi vzdávali. Je to jediný stát v tomto regionu, který je pluralistický, jsou tam tři náboženské etnické skupiny, které spolu musí spolupracovat. Je to ideální situace pro aplikaci naší teorie vytvoření společné identity kolem ústavních hodnot namísto náboženských nebo etnických charakteristik. Z tohoto hlediska je právě Libanon dobrý příklad ke studiu.