Hoskovcová: Je třeba ošetřit obrovskou ránu

„V situacích tohoto typu neuděláte nikdy všechno správně, ale vždy se snažíme každou událost využít k tomu, abychom se posunuli dál,“ říká psycholožka Simona Hoskovcová, která vede na Policejním prezidiu ČR skupinu krizové intervence a zapojila se do pomoci obětem střelby na Filozofické fakultě UK a pozůstalým.

Za jakých okolností jste se 21. prosince 2023 zapojila do pomoci na Filozofické fakultě UK?

Vybavuji si ten moment přesně. Bylo těsně před svátky, povídali jsme si, následující den už měla být jen vánoční porada a většina z nás měla pak mít volno a dovolenou… Vládla tedy velmi uvolněná atmosféra. Náhle mě a mému vedoucímu v odstupu půl minuty zazvonil telefon a byli jsme Národním operačním centrem vyrozuměni o této události. Já jsem se následně přesunula do jeho prostor, kde jsme sledovali vývoj. Spojila jsem se s Julií Gábrišovou, koordinátorkou týmu krizové intervence hlavního města Prahy, která byla přímo na místě jakožto jedna z prvních členů a členek systému krizové intervence. Dále jsem byla v součinnosti s kolegou z Ministerstva vnitra ČR, Štěpánem Vymětalem, který při takovýchto událostech přejímá veřejnou prezentaci našich psychologických služeb a komunikaci na ministerské úrovni, jelikož my v terénu na to nemáme kapacitu. Velmi rychle jsme se propojili také s Kristinou Najbrtovou z Psychologické poradny FF UK.

Rozumím tomu správně, že jedním z vašich úkolů bylo koordinovat práci odborníků zajišťujících psychologickou pomoc.

Přesně tak. V tu chvíli většinou telefonuji, zjišťuji potřeby a propojuji osoby, které jsou kompetentní tyto potřeby řešit. Vycházím hodně z osobních znalostí a zkušeností s prací konkrétních organizací. Julie Gábrišová se se svým týmem věnovali například lidem v evakuačním centru. Další kolegové se vyskytovali na takzvaném perimetru, což je hranice mezi veřejnou a uzavřenou oblastí, kam přijížděli lidé, kteří hledali své děti a žádali informace. V dalších hodinách bylo také potřeba zajistit koordinaci práce kolegů v krajích České republiky za účelem vyrozumívání příbuzných obětí. Tou dobou už jsem také ve spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví (NÚDZ) jednala s nejrůznějšími organizacemi, jež nabízely a byly schopné poskytnout kvalitní pomoc a akutní psychologickou péči zasaženým osobám a jejich nabídky jsme zveřejňovali v takzvaném virtuálním asistenčním centru na stránkách NÚDZ.

Vybavíte si, kdy nejdříve jste si mohla vydechnout?

O týden později, 28. prosince, jsem se nechala na pět dní vystřídat kolegy. Takový je náš standardní postup, ve vypjatých situacích, které běží řadu dní, je potřeba se prostřídat, což jsme také doporučovali lidem, kteří byli zapojeni do řešení této situace na fakultní a univerzitní úrovni. Bohužel ale tehdy neměli pro takovéto události předem nastavenou zastupitelnost. My v bezpečnostních sborech se nacházíme samozřejmě v jiné situaci, máme zkušenosti s událostmi, kdy řadu dní jedete nadoraz pozdě do noci a spíte jen dvě tři hodiny. Po mém návratu 2. ledna už nebylo tak extrémní nasazení potřeba. Řada věcí se stabilizovala a nebylo nutné jim věnovat pozornost osmnáct až dvacet hodin denně.

Co pro vás bylo nejtěžší?

Určitě fakt, že jsem měla na Filozofickou fakultu UK osobní vazby. Čtrnáct let jsem zde učila. Znala jsem se tedy se zdejšími lidmi a také jsem se s nimi ve dnech a týdnech následujících po této události setkávala. Moje dcera na Filozofické fakultě UK studuje, takže jsem si samozřejmě uvědomovala, že se to mohlo týkat i jí. Od těchto pocitů a dojmů se nelze zcela odstřihnout. Musela jsem dobře zvážit, zda jsem za takovýchto okolností schopna v této věci pracovat. Využívala jsem supervizi a také různé psychohygienické postupy, jak svou práci zvládnout.

Udělala byste zpětně něco jinak?

V situacích tohoto typu neuděláte nikdy všechno správně. Ale to k těmto událostem patří. Proto jsme s naším týmem a dalšími klíčovými lidmi věnovali řadu hodin na rozbor určitých momentů, které nebyly optimálně zvládnuté. Pracujeme s chybami. Patří to k naší práci. Umímě se ovšem také pochválit za to, co se nám podařilo. Na základě této zkušenosti pak došlo k řadě návrhů na změny a opatření, například na zřízení takzvaného Asistenčního centra pomoci. Každou takovouto událost se snažíme využít k tomu, abychom se posunuli někam dál.

Celkově jsme s koordinací psychosociální pomoci obstáli velice dobře. Do konce ledna se podařilo zkoordinovat psychosociální pomoc pro asi devět tisíc lidí. Máme i mezinárodní srovnání, kdy ze zahraničních zkušeností nejen čerpáme, ale nyní jsme zváni na různá odborná setkání a předáváme svou dobrou praxi. Předností České republiky je například velmi dobrá koordinace složek integrovaného záchranného systému (IZS). Psychologické služby v rámci jednotlivých složek IZS spolupracují podle stejných pravidel, a to umožňuje reagovat mimořádně rychle a koordinovaně.

Mluvila jste přímo s pozůstalými? Jakým způsobem s nimi lze hovořit?

Komunikaci s pozůstalými a příbuznými obětí zajišťovala zejména Julie Gábrišová a kolegové z krajů, jelikož oběti pocházely z různých koutů České republiky. Velkou práci zde odvedla také Lenka Henebergová z Univerzity Karlovy, což je neuvěřitelná dáma, jež dokázala bez velké přípravy a nesmírně lidským způsobem s pozůstalými komunikovat. Osobně jsem se setkala s pozůstalými, kteří přišli na Policejní prezidium ČR se stížností. Byla to velmi specifická situace. Asistovala jsem při jednání vedení policie s příbuznými obětí a reprezentovala instituci, ke které měli v tu chvíli obrovské výhrady. Ale ani tyto vypjaté situace pro mě nejsou nové. A vím, že ode mě vyžadují určitou vnitřní přípravu. Je nutné dobře se ukotvit a uvědomit si svou pozici – kde je hranice mé pomoci. Následně je nezbytné tu tíži někam odevzdat, nenést ji v sobě. Protože jde vždy o setkání s lidmi, kteří utrpěli hlubokou ztrátu – dostali se do té nejvážnější situace, jaká se může člověku stát. Proto je nezbytně nutné přistupovat k nim s hlubokým respektem k jejich situaci. Hodně naslouchat. Protože blízkého jim nevrátíte. Pouze ošetřujete obrovskou ránu.