Dnes je Petru Palečkovi přes osmdesát let. Ani v tomto věku nepolevuje v úsilí připomínat odkaz svého otce Václava Palečka, který byl jedním z těch, kdo se za druhé světové války zasloužil o to, že byl 17. listopad vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva. Na svého otce a jeho zásluhy zavzpomínal i loni na slavnostním zasedání ve staroslavném Karolinu, jež se koná tradičně 17. listopadu večer. U příležitosti tohoto významného dne dokonce přiletěl až z USA, kde od roku 1969 žije.
Petr Paleček loni v listopadu připomněl zásluhy svého otce Václava Palečka o vyhlášení 17. listopadu Mezinárodním dnem studentstva.
Za druhé světové války, po pádu Francie v červnu roku 1940, přišlo do Velké Británie několik tisíc Čechů, včetně stovek vysokoškolských studentů. Těm, kterým k dokončení studia chyběl jeden nebo dva roky, pak Univerzita v Oxfordu umožnila studium završit, buď přímo na svých fakultách nebo na jiných školách, v případě, že sama konkrétní vzdělání neposkytovala.
Za Lamanšský průliv se tehdy dostal i Václav Paleček (na snímku vpravo), absolvent Vysoké školy technické a Vysoké školy obchodní v Praze. Ještě před válkou byl předsedou Ústředního svazu československého studentstva a kvůli respektu, kterému se těšil u ostatních studentů, znalosti jazyků a místního prostředí, byl zvolen předsedou i exilového studentského svazu. Ten obnovil Edvard Beneš 17. listopadu roku 1940, tedy rok poté, kdy v Protektorátu Čechy a Morava nacisté zavřeli české vysoké školy, devět představitelů studentských spolků zastřelili a na 1200 studujících odvlekli do koncentračního tábora Sachsenhausen.
Záminkou k těmto represím jim byly studentské protinacistické demonstrace, které v protektorátu probíhaly. Během té, která se konala 28. října 1939, byl postřelen student medicíny na Univerzitě Karlově Jan Opletal, jenž na následky zranění později zemřel.
Václav Paleček pod vlivem těchto událostí patřil mezi skupinu těch, kteří přišli s myšlenkou vyhlásit 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva, a k tomu pak roku 1941 také došlo. Tato událost znamenala nejen uznání exilové vládě Edvarda Beneše, ale také velkou propagaci Československa v exilu. Dodnes je 17. listopad jediným mezinárodně významným svátkem, který má český původ.
Jan Opletal byl postřelen na jedné z protinacistických demonstrací. Později na následky zranění zemřel.
Václav Paleček pracoval za války pro exilové ministerstvo financí, které vedl Ladislav Karel Feierabend, a po ustanovení Mezinárodního dne studentstva pro ministerstvo zahraničních věcí pod Janem Masarykem. V roce 1943 se zasloužil o velkou propagaci Československa, když tehdy jako předseda Světové rady mládeže na pozvání Eleanor Rooseveltové objel během pěti měsíců na tři sta amerických univerzit, kde hovořil i o československých studentech, které nacisté zavraždili.
Smuteční průvod k uctění památky Jana Opletala prošel také pražským Albertovem, kde Jan studoval.
Když se konečně po válce mohl Václav Paleček vrátit do Československa, shledat se svou rodinou a poprvé také se svým synem Petrem, který se narodil za války krátce poté, co Václav odešel do exilu, nadále úzce spolupracoval s ministrem zahraničí Janem Masarykem. Ministr ho jmenoval náčelníkem československé vojenské mise u spojenecké kontrolní rady v Berlíně.
„V květnu 1945 se po šesti letech otec vrátil domů, matka se vrátila z koncentračního tábora a já ze statku z Krucemburku, kde se o mě starali dobří rodinní přátelé. Dům, ze kterého otec odjel v říjnu 1939, byl na konci války zasažen při posledním náletu na pražský železniční most, náš byt byl zcela zničen. Rodiče museli začít znovu v přidělené vile naproti Letohrádku královny Anny. Po týdnu odešel otec na schůzi s Janem Masarykem ohledně jeho příštího zařazení. Těšil se, že se navrátí do Bělehradu, kde už pracoval před válkou jako předseda studentstva Malé dohody, uměl i plynně srbsky a chorvatsky. Masaryk ho ale rázně přesvědčil, že musí do Berlína, což s jeho pětiměsíční zkušeností v Americe bude pro Prahu v nejvyšším zájmu. Když odcházel z Masarykovy kanceláře, v chodbě narazil na Josefa Korbela, se kterým se několikrát potkal během svých návštěv u pana prezidenta Beneše v Londýně. Jak mi otec vyprávěl, poradil Korbelovi, aby si řekl o místo v Bělehradě, protože je volné. Josef Korbel to vzal a odjel tam i se svou tehdy osmiletou dcerou, později Madeleine Albright, budoucí ministryně zahraničí USA,“ vzpomínal Petr Paleček.
Nacisté odvlekli na dvanáct set studentů do koncentračního tábora Sachsenhausen.
V roce 1947 se měl Václav Paleček stát československým velvyslancem v Chile. K tomu už ale nedošlo. Po únoru roku 1948 se i nad ním začala stahovat mračna. V roce 1949 byl zatčen a o dva roky později odsouzen na 13 let vězení. Devět let strávil v těch nejstrašnějších podmínkách vězení Ruzyně a Mírov a později v jáchymovském lágru. Po sedmi letech po odsouzení byl propuštěn a v roce 1965 ho Nejvyšší soud plně rehabilitoval.
„Když se otec dostal z vězení, nikdy o minulosti moc nemluvil. Na Beneše nebo Masaryka nijak nezavzpomínal. Muselo to být pro něj kruté vzpomínat na své dva blízké přátele, kteří doslova pár měsíců po únoru 1948 odešli. Velice se o nás bál, proto nám raději nic neříkal. Když k nám přišli, jak on říkal ‚muklové‘, tedy muži určení k likvidaci, já i moje máti a bratři jsme automaticky odcházeli do jiné místnosti, abychom nic neslyšeli. Ohromné ale bylo, že když byl otec ve vězení, paní Hana Benešová, tehdy už vdova po panu prezidentu Benešovi, pravidelně posílala naší mamince finanční pomoc. Maminka vždycky nachystala večeři, na kterou přišli Lev Klučka se svou manželkou Boženkou, což byli sousedé paní Hany na Hradčanském náměstí. Vždy s sebou přinesli i bílou obálku s penězi od Paní Hany. Zřejmě vnímala zásluhy Václava Palečka v Londýně za dobu války více než jiní,“ vzpomíná dnes Petr Paleček.
Zatímco čeští studenti pokračovat ve studiích nemohli, skončili na popravišti, v koncentračním táboře nebo v exilu, němečtí studenti vítali na Pražském hradě říšského protektora Konstantina von Neuratha.
Ani v době Pražského jara Václav Paleček nezůstal stranou a zapojil se do založení organizace někdejších politických vězňů K231. Během srpnových událostí se několik týdnů ukrýval z obavy následků okupace vzhledem ke svým minulým i stávajícím veřejným aktivitám. V květnu 1969 pak vycestoval za svými přáteli do Velké Británie a kvůli drsným zkušenostem, které s komunistickým režimem měl, se rozhodl, že se do Československa nevrátí a odešel za svým synem Petrem, který v té době studoval na Stanfordu ve Spojených státech amerických. Jeho manželka Anna, matka Petra Palečka, zůstala v Československu a se svým manželem se už nikdy neshledala. Václav Paleček zemřel v roce 1970, tisíce kilometrů od země, pro kterou toho tolik učinil a kvůli které toho tolik vytrpěl.
Petr Paleček nikdy nepřestal odkaz svého otce Václava připomínat. I když žije už 56 let v USA, do Československa, posléze České republiky se opakovaně vrací a s obrovským zápalem šíří myšlenku, kterou jeho otec spolu se svými spolupracovníky vetkli do Mezinárodního dne studentstva. V roce 2023 se vrátil do České republiky znovu, nejen oslavit na Karlštejně 55. výročí svatby se svou manželkou, ale především v Karolinu připomenout příběh vzniku Mezinárodního dne studentstva, kde se na slavnostním zasedání 17. listopadu večer setkal také s rektorkou Oxfordské univerzity, Irene Tracey (na snímku vlevo před Hlávkovou kolejí, kde Jan Opletal žil v době svých studií na UK), která zastupovala univerzitu, jež v životě stovek československých studentů za druhé světové války sehrála tak důležitou roli.
Letos se Petr Paleček do České republiky nechystá. Napříč vzdálenosti a svému požehnanému věku však neumdlévá v oprašování vzpomínky na svého otce. Navzdory tragickým událostem, které ve 40. letech decimovaly svět, totiž Václav Paleček s přispěním svých kolegů dokázal to, co se v historii naší malé země ve středu Evropy v její historii příliš často nestává – obrátit k ní pohled celého světa a získat jeho respekt a úctu.
| Projev Petra Palečka, který pronesl u příležitosti 17. listopadu 2023 v Karolinu, si můžete přečíst zde. |
