Heczková: Vědkyně 20. století nebyly žádné světice

„Akademici a akademičky 20. století byli osobnosti. Současný systém, bohužel, preferuje spíše stejnost – stejnou cestu, stejný způsob práce i typ výsledků. Měli bychom se jimi inspirovat a podporovat originalitu a hledání vlastní cesty, protože to vede k poznání a velkým myšlenkám,“ říká Libuše Heczková z Filozofické fakulty UK.

Děkujeme za možnost focení v přípravně demonstračních experimentů, Kabinet výuky obecné fyziky MFF UK. 

Spolu s kolegyněmi Marií Bahenskou a Danou Musilovou jste napsaly knihu Ženám žádný obor vědecký od přírody není uzavřen. Co vás k tomu přimělo?

Historickým postavením žen se zabývám posledních 30 let. S kolegyněmi jsme již dříve napsaly knihu, která se týkala ženského myšlení a poté ženské práce, což pro nás bylo klíčové téma, protože jsme všechny zažily, co znamená slaďování akademické kariéry a rodiny. Při tom jsme opakovaně narážely na příběhy akademiček, o kterých by se mělo více mluvit. Práce to byla opravdu vzrušující, a ačkoliv již kniha vyšla, zdůrazňujeme, že je to jen začátek, v archivech stále zůstává mnoho zajímavých příběhů, které čekají na zpracování.

Co vás po dopsání knihy nejvíce překvapilo?

Že jsme paradoxně samy měly řadu předsudků. Silný proud akademiček v první polovině 20. století totiž najdeme v přírodovědných oborech a v medicíně. Snad je to proto, že přírodovědné obory, a speciálně ty nové, mezioborové, jako fyzikální chemie a biochemie, byly nejisté a neposkytovaly dostatečné množství autoritativní kariéry. Muži, kteří pracovali v těchto oborech, byli otevření nejen novým tématům, ale i ženám.

Tedy jeden z nejpozoruhodnějších výsledků naší práce je, že dnešní předsudky, které pořád nějakým způsobem přetrvávají, že ženy se na tyto obory nehodí, jsou mylné, a je to vidět na samotném počátku. Naopak v tradičních oborech, především v humanitních vědách, bylo pro ženy vlastně těžké se prosadit.

V knize jste zmapovaly mnoho příběhů a osudů vědkyň 20. století. Co mají společné?

Obecně ženy, o kterých píšeme, byly velkými osobnostmi. Musely být velmi výjimečné, odvážné a odhodlané, aby se dokázaly prosadit v daných oborech. A musely být silné nejen vědecky, ale i v osobním životě, řada z nich čelila velmi složitým životním peripetiím po roce 1948.

Zároveň je nutné zdůraznit, že to nebyly žádné světice. Byly to ženy se všemi chybami, různými typy ambic a personálního nastavení. Občas říkáme, že to byly nepředvídatelní „maverickové“, v tom smyslu, že neodpovídaly tradičním představám.

Můžete uvést nějaké konkrétní příklady?

To je vždy těžké, každý příběh je svým způsobem inspirativní. Určitě ale musím vzpomenout historičku umění a archeoložku Růženu Vackovou, která byla pro naši Filozofickou fakultu klíčovou osobností. A v oboru filozofie bych chtěla připomenout Albínu Dratvovou.

Z přírodovědných oborů budu jmenovat významnou fyzikální chemičku Adélu Němejcovou-Kochanovskou nebo pozdější profesorku Julii Hamáčkovou, která se dokonce stala ředitelkou nově postavené čistírny odpadních vod v Praze.

Velmi pozoruhodný je příběh lékárnice, soudní znalkyně a jedné ze zakladatelek forenzní chemie, Emilie Laubové-Kinské. Bylo s ní asi těžké vyjít, protože to byla velmi silná osobnost. Účastnila se vyšetřování smrti Jana Masaryka a jako forenzní chemička také vyšetřování faráře Josefa Toufara, tak asi tušíte, jak skončila… Ale svoji sílu a odhodlanost prokazovala i během pobytu v pardubickém vězení, kde se i přes vážnou nemoc účastnila protestní hladovky. Bohužel krátce po propuštění z vězení zemřela.

Za mě je také důležitá německá židovská intelektuálka a vynikající filoložka Käthe Spiegel, která byla i na stáži ve Spojených státech. Její otec byl jednu dobu rektor Univerzity Karlovy, přesto ji kvůli rasovému původu nebyla dovolena docentura a posléze skončila v koncentračním táboře.

Pro některé ženy ale nebyl židovský původ až tak velkou překážkou, snad až obsesivně následovaly svůj výzkum. Jednou z nich byla rozhodně Julia Moschelesová, zakladatelka české moderní geografie, hlavně sociální geografie, která se pravděpodobně díky zásahům Tomáše Garrigua Masaryka, poté co nemohla pracovat na Německé univerzitě, dostala na Univerzitu Karlovu a poté za velmi zvláštních okolností na Women College v Melbourne, zároveň za války pracovala pro holandskou tajnou službu. Po návratu to neměla vůbec jednoduché, ačkoliv to byla špičková vědkyně, která publikovala v pěti světových jazycích, živořila v podkrovním bytě na Přírodovědecké fakultě na Albertově.

Kontroverzní osobou byla jedna ze zakladatelek kriminologického ústavu docentka Jarmila Veselá, právnička, která pracovala v oboru trestní právo a jako jedna z mála přestoupila za 2. světové války na Německou univerzitu. Její oddanost oboru nejspíše způsobila až jakousi slepotu k tomu, co trestní právo obklopovalo. 

Když jsem knížku četla, měla jsem pocit, že současné vědkyně stále řeší obdobné překážky. Nemáte pocit, že jsme se od první poloviny 20. století příliš neposunuli?

Postavení žen ve vědě se vyvíjí, ale je pravdou, že přes veškerou společenskou emancipaci a feminismus nedošlo k příliš velké reflexi toho, co skutečně znamená být ženou v akademickém prostředí. Žena akademička rozhodně není jen pracovní síla. Znovu se vracíme k tomu, že to musí být osobnost, která má co předat svým žákům a žákyním.

Zaznívají ale i názory, že jsme se naopak posunuli příliš a dochází k feminizaci a tedy i degradaci především přírodovědných oborů. Složitá samozřejmě zůstává i podvojná kariéra manželských párů nebo dokonce jejich vědecké spolupráce. Ukázkovým pozitivním příkladem jsou manželé Gerty (Radnitz) Cori a Carl Ferdinand Cori, kteří v roce 1947 společně získali Nobelovu cenu, či mnohem méně známý pár Renate Junowitz-Kocholaty a Walter Kocholaty, biochemici, jejichž kariéra je spjata především s výzkumem penicilinu na univerzitě v Pensylvánii, kam odešli ještě před druhou světovou válkou.

Objevily jste při vaší práci něco, čím bychom se mohli inspirovat i dnes?

Je velmi těžké něco aplikovat ze struktur, které byly jiné. Ale jednu věc máme společnou, a to je tristní pozice doktorandů. Za První republiky i dnes se o tom hodně mluvilo a mluví, ale situace je stále špatná, zavíráme tím dveře talentovaným lidem.

Uvedu ale jeden rozdíl, který mne poněkud trápí, a to, že akademici a akademičky 20. století byli osobnosti. Současný systém bohužel preferuje stejnost, stejnou cestu, stejný způsob práce i typ výsledků. My bychom naopak měli podporovat originalitu a hledání vlastní cesty, protože jen ta vede k poznání a velkým myšlenkám.

Na čem pracujete nyní?

Jsem součástí několika velkých a dlouhodobých projektů. Ale můj vlastní výzkum, který mě nyní velmi zajímá a naplňuje, se týká reflexe ženského myšlení. Co vlastně znamená, když žena 19. století vstoupila do intelektuálního prostředí a přinesla si sebou témata jako mateřství, péče a vztah k druhému. Chtěla bych se proto se vrátit k myšlení osobností jako byl francouzský filozof Emmanuel Levinas, který se intenzivně zabýval otázkou „druhého“, také je pro mne důležitá politická filozofka Hannah Arendtová, chci se zaměřit i na současné badatelky, které se věnují problémům současné demokracie jako je například Bonnie Honig. Zajímá mě, jak ženské myšlení popsat a jak se s tím srovnat jako s intelektuální výzvou, nemarginalizovat nebo nezveličovat tyto pojmy, ale postavit je do středu toho, kým jsme a co chceme.