Výstava ukazuje pestrost vizuality Kafkovy doby

Jak ovlivňovalo výtvarné umění, vysoká i populární kultura nebo film, literární tvorbu Franze Kafky? I to je otázka, na kterou nabízí odpovědi výstava Očima Franze Kafky: Mezi obrazem a jazykem. Pro Západočeskou galerii v Plzni ji připravila profesorka Marie Rakušanová, vedoucí Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty UK. Návštěvníci spatří díla zapůjčená z řady českých i zahraničních galerií, knihoven, archivů i soukromých sbírek. Výstava postihuje různorodost obrazů, které Franze Kafku dennodenně obklopovaly a propisovaly se tak i do jeho literárního světa. Veřejnosti bude otevřena až do 28. října. 

Jaký měl Franz Kafka vztah k výtvarnému umění a vůbec k vizuální kultuře?

Obrazy, které ho zaujaly, neklasifikoval, nehodnotil po stránce stylové nebo estetické, ale evidentně ho vzrušovaly, o čemž svědčí celá řada dokladů v jeho korespondenci a denících. Často je z jeho zápisků vidět, že obrazy chápe jako něco, co může usměrnit jeho vnitřní neklid. Konkrétně takto mluvil například o plakátech, se kterými se setkával v pražských ulicích.

K obrazům ale zároveň občas zaujímal rezervované postoje, a to nejenom k těm malovaným na plátně. Zamýšlel se i nad povahou fotografie, stereofotografie, reflektoval film. Obraz vnímal jako něco, co probouzí touhu, ale nemusí ji vždy úplně uspokojit. Například o fotografickém portrétu své snoubenky Felice Bauer, který mu poslala, se rozepsal, že obrázek je zneklidňující, vzbuzuje touhu, ale ta touha je unášena někam dál, za obrázek samotný. Uvědomoval si, že obraz nepřibližuje předmět touhy, ale naopak zdůrazňuje to, že člověku chybí.

Letos v červnu jsme si připomínali 100 let od úmrtí Franze Kafky. Při této příležitosti jste uspořádala pro Západočeskou galerii v Plzni výstavu Očima Franze Kafky: Mezi obrazem a jazykem. Jak je koncipována?

Rozhodla jsem se při přípravě koncepce výstavy soustředit na obrazy, vizualitu, zamyslet se nad tím, jak specifická obraznost v textech Franze Kafky mohla rezonovat s jeho mnohotvárnou dobovou vizuální zkušeností. Kafka nepatřil k milovníkům umění, kteří si vybírají konkrétní okruh obrazů a tomu věnují soustředěnou pozornost. On se naopak nechával zaplavovat různorodými obrazy. Ačkoliv ne ve svém soukromí, tam byl velmi asketický. Jeho pokoj zdobily pouze grafika od Hanse Thomy, německého umělce spíše konformnějšího typu, a jeden odlitek antického reliéfu.

Naproti tomu v městském prostoru, v okamžicích zábavy, obrazy hltal, ta vizuální záplava nebyla ani nijak strukturovaná. A to se právě snaží zprostředkovat naše výstava. Docilujeme toho prostřednictvím děl různých médií, najdete tam obrazy malované na plátně, kresby, grafické listy i sochy. Výstava se zároveň snaží ukázat, že obrazy k dobovým divákům promlouvaly různými stylovými – formálními jazyky. K těmto heterogenním obrazovým jazykům můžeme najít paralelu v mnohojazyčnosti Prahy té doby. Kafka se jazyky a tím, že s sebou nesou různé kulturní a společenské fenomény, hodně zabýval. Věnoval se otázce malých jazyků, menšin, také například menšinovosti české literatury a kultury.

Co všechno tedy můžeme na výstavě spatřit?

Klíčem byly promluvy samotného Kafky. Za výstavou je poměrně rozsáhlý průzkum primárních pramenů, četba Kafkových textů. Tam nacházíme stopy, které nás dovedou ke konkrétním osobnostem, umělkyním a umělcům. Prezentujeme například jeho přítelkyni Idu Freund, od které se bohužel nedochovaly žádné obrazy, ale pozoruhodná je tím, že organizovala výstavy pro Klub Deutscher Künstlerinnen v Praze. Kafka se s ní prokazatelně znal, do klubu docházel, ona komentovala některé jeho kresby. Prezentujeme proto zajímavou výstavu vídeňské skupiny Neukunstgruppe, která v tomto klubu byla v roce 1910 a která způsobila skandál. Můžeme spekulovat, jestli ji Kafka viděl, určitě ji ale zaznamenal, protože policejní zabavení aktů Egona Schieleho z této výstavy ve společnosti rezonovalo. Víme, že o tom psal německojazyčný i českojazyčný denní tisk.

To je tedy jedna rovina, kdy hledáme stopy zajímavých kontaktů. Druhá rovina jsou přímé důkazy toho, že Kafka dané výstavy navštívil. To se týká například výstavy německo-české skupiny Die Pilger – Poutníci, která bývá často spojovaná s křesťanským mysticismem. Patřili do ní umělci jako August Brömse nebo Maxim Kopf. My vystavujeme díla, která Kafku na výstavě zaujala a psal o nich. Jeho citáty si návštěvníci mohou u konkrétních obrazů také přečíst.

Kafka se zajímal také o film. Proto máme na výstavě čtyři krátké ukázky ze čtyř němých filmů, z nichž tři Kafka v kině viděl a nějakým způsobem na ně reagoval, buď v korespondenci, ve svých denících nebo v literární tvorbě.

Jak se potom Kafkovy vizuální vjemy propisovaly do jeho díla?

To na výstavě přímo ukazujeme. Návštěvníci tam uvidí například ukázku z filmu Bílá otrokyně. V nedokončeném románu Richard a Samuel Franze Kafky a Maxe Broda se objevuje odkaz na tento film. Na výstavě ukazujeme jak citát z literárního díla, tak úryvek, který jej inspiroval.

Kafka se nad rolí obrazů zamýšlel i ve vztahu k psaní, konkrétně několikrát řešil otázku ilustrací vlastních povídek a textů. V roce 1915 před vydáním Proměny korespondoval se svým nakladatelem a nabádal ho, aby ilustrace k této povídce (vyprávějící o obyčejném člověku Řehořovi Samsovi, který se jednoho ráda probudí jako brouk) v žádném případě nezobrazovaly hmyz. Uvědomoval si, že ilustrace má před textem nespravedlivý náskok, protože čtenář se samozřejmě podívá nejprve na obrázek a nechá ho na sebe působit a až pak se teprve dostane k samotnému čtení.

Chtěla bych na návštěvníky výstavy apelovat, aby se nezdráhali vkročit do poslední místnosti, která je jen zdánlivě prázdná. Na výstavě prezentujeme obrazy namalované na plátně, nakreslené tužkou, vytvořené fotografem nebo filmařem, ale v poslední místnosti prezentujeme obraz, který stvořil samotný Kafka slovy. Necháváme tam prostor návštěvníkovi, aby si obraz při četbě zhmotnil ve své hlavě. To symbolicky výstavu uzavírá. Nebudu prozrazovat, jaký text to je. Dokládá ale, že Kafkova obraznost sice v mnohém souvisela s obrazností jeho vlastní doby, ale zároveň byla v něčem napřed.

Kafka prý při svých studiích práv na Karlo-Ferdinandově univerzitě chodil i na přednášky, které se věnovaly dějinám výtvarného umění…

Je to přesně tak. Navštěvoval přednášky na německé katedře dějin umění.

Kafkova pozůstalost, kterou zachoval Max Brod, vedle literárních a osobních textů obsahuje i Kafkovy výtvarné počiny. Pracovala jste někdy přímo i s těmito materiály?

K naší výstavě vyšla také publikace, kde se jedna kapitola věnuje přímo Kafkovým kresbám. Napsal ji můj kolega, americký historik umění Nicholas Sawicki. Max Brod za svého života do knih, které vydával, například do Kafkova životopisu, zařazoval některé z těchto kreseb, bylo jich ale známých jenom pár. Několik se jich také dostalo do prestižních sbírek, Kafkovy kresby má například vídeňská Albertina. My jsme se pokusili pro výstavu zapůjčit kresby z takového většího konvolutu, který byl dlouho neznámý a který se vynořil teprve asi před pěti lety, kdy Národní knihovna Izraele vyhrála soud s dědici Brodovy sekretářky, které Max Brod Kafkovy kresby daroval. Z trezoru ve Švýcarsku kresby putovaly do Izraele, kde je naskenovali, digitalizovali a zpřístupnili veřejnosti.

Nedávno také vyšla kniha Andrease Kilchera, která obsahuje soupis těchto kreseb. Andreas Kilcher není historik umění, ale literární historik, proto dal Kafkově kreslířské tvorbě literárně-historické rámování. Text Nicholase Sawického v naší knize je tak vůbec prvním uměleckohistorickým zhodnocením Kafkovy kresebné tvorby. My jsme si chtěli pro výstavu vypůjčit něco z tohoto souboru. Bohužel to ale nebylo možné. Kresby jsou hodně křehké, vyžadují speciální podmínky při vystavování i transportu. Na výstavě ale uvidíte alespoň jeden originál Kafkovy kresby, který nám zapůjčil Německý literární archiv v Marbachu a který se nám hodí do celé koncepce výstavy. Je to podobizna dívky, kterou Kafka překreslil z monografie o Leonardu da Vinci. Opět je to doklad toho, jak reflektoval obrazy a výtvarné umění.

Kresby jsou zajímavé také proto, že ukazují další napojení Franze Kafky a Maxe Broda na uměleckou scénu. Před rokem 1910 Kafkův zájem o kresbu vrcholil, pak kreslil pravděpodobně čím dál méně. Ještě v roce 1907 se Brod pokoušel Kafku prosadit jako kreslíře. Tehdy vydával sbírku básní u Axela Junckera a přemlouval nakladatele, aby dal na titul Kafkovu kresbu. Nakonec k tomu ale nedošlo.

Ve stejné době vznikla skupina Osma, která byla zajímavá tím, že to byl jeden z mála počinů v Praze, kdy se spojily jinak hodně odděleně žijící skupiny – německojazyčná, českojazyčná a židovská. Kafka a Brod měli samozřejmě nejblíže k německojazyčným umělcům, jako byli Willi Nowak, někdejší spolužák Kafky z práv Max Horb nebo spolužák Kafky z gymnázia Friedrich Feigl. Jejich prostřednictvím přišli do kontaktu i s českými členy, zakladateli moderního českého umění, jako byli Emil Filla nebo Bohumil Kubišta. Brod v roce 1907 přemlouval členy skupiny Osma, aby Kafku vzali mezi sebe, protože je to vynikající kreslíř a má výtvarný talent. Kafka se ale nakonec členem Osmy nestal.

Už jste zmínila publikaci, která vyšla u příležitosti výstavy, jakým dalším tématům se věnuje?

Když jsem publikaci koncipovala, oslovila jsem kolegy, kteří shodou okolností všichni působí v zahraničí, aby napsali příspěvky na témata, která souvisejí s celým fenoménem.

Můj úvodní text je nejdelší a překrývá se s koncepcí výstavy. Pak následuje krátký exkurz, který napsal kurátor vídeňského Belvederu Alexander Klee. Zabývá se otázkou, do jaké míry mohlo Kafkovu výtvarnou tvorbu ovlivnit kreslení vyučované na rakousko-uherských školách. Udělali jsme archivní výzkum, dostali jsme se k výpisům z Kafkových známek a zjistili jsme, že na chlapecké škole v Masné ulici, kam Kafka docházel, kreslení měl a nijak zvlášť v něm nevynikal. Rakousko-uherské školství na kreslení kladlo obrovský důraz, ale bylo to specifické disciplinované kreslení. Žáci byli vedení k drilu, aby byli schopní bez přípravy kreslit z ruky velice složité geometrické obrazce, kreslilo se podle předlohových vzorníků. Školství bylo zaměřené na technické obory, snažilo se vychovávat budoucí inženýry, kteří budou budovat průmysl rakousko-uherské mocnářství. Nebylo to ale úplně kreativní, a tím Alexander Klee také vysvětluje, proč si pak Kafka na gymnáziu kreslení jako volitelný předmět už nezapsal. Nic to ale neznamenalo, řada umělců šla pak po střední škole na akademii, i když kreslení neabsolvovali. Franz Kafka už byl z té generace a sociální skupiny, která si mohla dovolit profesně riskovat uměleckou dráhu. On si to ale u svých rodičů a svého okolí neprosadil, stejně jako si konec konců neprosadil dráhu spisovatele a psaní se věnoval jen ve volném čase.

Alexander Klee nás vede k rozsáhlejšímu příspěvku Nicholase Sawického, který se už přímo věnuje Kafkově kresbě a zasazuje ji do širších kontextů. Nicholas Sawicki ukazuje také to, co představujeme na výstavě, tedy že Kafkova kresba byla ovlivněna dobovou satirickou a karikaturní kresbou. Právě Max Horb, kamarád Kafky, byl výborný karikaturní kreslíř, takže tam jsou určité styčné body.

Potom následuje text profesora Marka Nekuly, který se věnuje vztahu k obrazům, které Kafka potkával ve veřejném prostoru Prahy. Marek Nekula se dlouhodobě zabývá Kafkovým vztahem k Praze a také k jejím různorodým jazykovým skupinám, které zde koexistovaly na přelomu 19. a 20. století. Koresponduje nám to s paralelou mezi obrazy a jazyky, na kterou odkazuje už samotný název výstavy.

A nakonec poslední text Miroslava Haľáka je filozofickým zamyšlením o mýtu Kafky a jeho vztahu k mýtu Prahy a k její mytické topografii. Miroslav Haľák se na závěr také zamýšlel nad nadčasovostí, „heterochronií“, která je s Prahou Franze Kafky spojená.