Bartoň: Promlčecí lhůta u sexuálních deliktů je moc krátká

Se smíchem říká, že věnovat se tématům, kterými se obvykle zabývají ženy, mu přináší jistou konkurenční výhodu. Jinak to ale moc veselé povídání nebylo. Daniel Bartoň ve své advokátní praxi často zastupuje oběti sexualizovaného násilí. V rozhovoru tak mluví o tom, jak mu pomáhá, že vystudoval vedle Právnické také Evangelickou teologickou fakultu UK, kde dnes i učí, nebo proč by se ani Česká republika neměla zdráhat ratifikovat tzv. Istanbulskou úmluvu.

Jste členem Rady pro rovné příležitosti UK. Jaká témata byste v radě vynesl rád na světlo?

Dlouhodobě se zabývám problematikou zneužívání moci, sexuálního násilí nebo dalších forem násilí. S tím se pojí i témata, kterým se věnuji v rámci rady podrobněji, a to je především vytváření bezpečného prostředí na univerzitě.

Univerzita Karlova se připojila k šestnáctidenní kampani OSN Orange the World proti genderově podmíněnému násilí, která každoročně začíná 25. listopadu, kdy si svět připomíná Mezinárodní den proti násilí na ženách. U příležitosti této iniciativy UK ve spolupráci se studujícími ze spolku Studentský Majáles pořádá několik akcí. Kampaň pak vyvrcholí 10. prosince, kdy si svět připomíná Den lidských práv. Podpořit kampaň Orange the World a upozornit na problematiku genderově podmíněného násilí mohou zájemci a zájemkyně i symbolicky, a to tak, že si připnou oranžovou stužku, které budou k dispozici během kampaně na různých místech na UK. Zanechat mohou také vzkaz na některé z nástěnek na UK věnovaných kampani. Ze vzkazů pak studující připraví výstavu, která bude v Kampusu Hybernská ke zhlédnutí 10. prosince. Program akcí kampaně Orange the World najdete na Facebooku a Instagramu spolku Studentský Majáles.

Vidíte místa, kde má univerzita v tomto směru nedostatky a na kterých by měla zapracovat?

V univerzitním prostředí, stejně jako v mnoha dalších částech naší společnosti, nejsou úplně zreflektované mocenské vztahy. Lidé, kteří na univerzitě působí – vyučující, školitelé i lidé na neakademických pozicích, od pracovníků a pracovnic studijních oddělení až třeba po vrátné – si často neuvědomují, v jaké mocenské pozici jsou a jakým způsobem jsou vnímáni lidmi, kteří s nimi přicházejí do kontaktu. Pokud zlepšíme osvětu a budeme více reflektovat to, v jaké pozici jsme a jak nakládáme s mocí, pak budeme schopni předcházet řadě projevů nevhodného chování.

Jak si vás téma rovných příležitostí, potažmo téma, kterému se věnujete i ve své advokátní praxi, tedy zastupování obětí sexualizovaného násilí, našlo?

Tématu rovnosti se v souvislosti s náboženskou svobodou věnuji od počátku mých studií. Mou pozornost například upoutala posedlost mnoha náboženských skupin regulovat, co mají nosit ženy, které k nim patří. Ale téma sexualizovaného násilí za mnou přišlo až prostřednictvím konkrétního příběhu, když jsem v roce 2015 začal zastupovat jednu oběť znásilnění. Tehdy jsem se poprvé setkal s tím, jak naše společnost vůbec nemá porozumění pro to, co traumatizující trestné činy dělají s oběťmi. Viděl jsem nevhodný přístup justice a absolutní absenci informovanosti, proto jsem se do tématu ponořil víc. Postupně za mnou začaly chodit další oběti. Pak k tomu přibyla i veřejná vystoupení a diskuze, které se týkaly sexuálního zneužívání v církvi, a toho, jakým způsobem někteří církevní představitelé reagovali na tyto případy. Potom se objevilo i téma Istanbulské úmluvy.

Česká republika je jednou z posledních evropských zemí, která Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, zkráceně tzv. Istanbulskou úmluvu, neratifikovala. Proč u nás vyvolává takové vášně?

Prolínají se v tom smysluplné výtky proti některým formulacím s výhradami, které jsou ovlivněné šířením dezinformací, nepochopením textu, neznalostí mezinárodního práva a propojováním s tématy, které úmluva neřeší. Za těch mnoho let, kdy se o ratifikaci mluví, proběhlo velké množství kulatých stolů, setkání a diskuzí, kde bylo možné si poslechnout reakce různých lidí ke všem výhradám. V úmluvě není nic zásadního, co by její ratifikaci bránilo. Není úplně dobrou vizitkou pro českou politickou reprezentaci, že důvody, na kterých odmítnutí spousta senátorů založila, byly na úrovni dezinformací (o ratifikaci rozhodoval Senát letos v lednu, pro bylo 34 ze 71 přítomných senátorů a senátorek, pozn. red.). Nepoukazovali na právní rizika, ale na to, že se jim nelíbí, že úmluva používá termín gender nebo že se jim zdá, že její ratifikace ohrozí tradiční mužství, ženství a rodinu. Je to také smutná ukázka limitů toho, jak jsme schopni jako odborníci racionální diskuzí ovlivnit rozhodování o věcech veřejných.

Mluvil jste ale i o smysluplných výhradách proti její ratifikaci…

Některé výhrady nejsou úplně od věci a je zajímavé o nich diskutovat. To jsou například pasáže úmluvy, které vycházejí z kritiky mocenského nastavení vztahů mezi muži a ženami. Když se podíváme na to, jakým jazykem je dokument napsaný, je tam patrná inspirace v marxistické kritice, a to je téma, na které je v České republice, respektive v postkomunistických zemích, mnoho lidí velmi citlivých. Kdyby se zástupci ČR a dalších těchto zemí při vyjednávání úmluvy zapojili víc, bylo by možné do textu v rámci deklaratorních formulací preambule zahrnout i tuto postkomunistickou zkušenost, která by text učinila pro část českých kritiků přijatelnějším.

Je to ukázka toho, že se moc nezajímáme o to, co se děje na mezinárodní úrovni. Když ta příležitost byla, do vyjednávání jsme se dostatečně aktivně nezapojili, a pak kritizujeme námi schválené texty jako zahraniční diktát.

A teď naopak, proč bychom Istanbulskou úmluvu ratifikovat měli?

Pádných důvodů pro ratifikaci úmluvy je celá řada. Jeden z nich se týká dostupnosti služeb pro oběti domácího, sexuálního či jakéhokoliv násilí. Služby tu sice máme, ale mají nedostatečné kapacity a nejsou přítomny téměř nikde kromě Prahy a Brna. To je velká vada systému, stejně tak jako jejich financování. Každý rok jsou poskytovatelé služeb ve velmi prekérní situaci, protože neví, jestli dostanou peníze na svůj provoz. To by Istanbulská úmluva byla schopná posunout, protože by pak jejich financování patřilo mezi mandatorní výdaje státního rozpočtu. Ušetřili bychom si tím spoustu nehezkých diskuzí o příživnických neziskovkách, měli bychom stabilnější, předvídatelnější financování a mohli bychom tyto služby lépe a kvalitněji rozvíjet. Samozřejmě je možné namítnout, že to bude stát nějaké peníze. I když se na to budeme dívat čistě ekonomicky, tak pro nás prevence a kvalitní péče o oběti bude znamenat obrovské úspory veřejných financí. Ukázat si to můžeme na příkladu obětí, se kterými se setkávám. Pokud pachatel zničí oběť v průběhu jejího dospívání a oběť pak skončí v invalidním důchodu, je celý život závislá na zdravotních a sociálních službách, tak to veřejné finance stojí daleko víc, než kdybychom investovali do prevence a do potřebné péče o oběti, která by dokázala zmírnit následky činu a zkrátit dobu rekonvalescence o mnoho let. Nicméně z hlediska politického fungování je to poměrně náročné prosadit, protože toto jsou úspory, které se projevují dlouhodobě a jdou napříč resorty. Zatímco výdaje, které jdou na služby, jsou aktuální a musí je zaplatit konkrétní resort.

Druhá sada důvodů, proč úmluvu ratifikovat, souvisí s naším akademickým světem, a to je sběr smysluplných dat. Úmluva nás zavazuje k tomu, abychom sbírali data způsobem, který bude srovnatelný s jinými evropskými zeměmi. Pak můžeme vidět to, jak si stojíme a jaká opatření fungují. Na jejich základě můžeme přenášet funkční opatření ze zahraničí k nám a naopak. Když někteří odpůrci přijetí úmluvy tvrdí, že máme nějaké skvěle fungující systémy, tady bychom viděli, jestli tomu tak skutečně je. Kvalitní data by nám umožnila lépe nastavit veřejné politiky. Investice do sběru dat se pak mnohonásobně vrátí na výsledcích. Třetí sada důvodů pro ratifikaci úmluvy je mezinárodněprávní. Ratifikací bychom se zařadili do okruhu zemí západního světa. Teď ale patříme mezi několik východoevropských států, které úmluvu odmítají.

Ratifikace má i diplomatický význam. V současnosti je pro české diplomaty velmi těžké cokoliv prosadit, respektive o čemkoliv komunikovat, aniž by dostali na stůl otázku, proč jsme neratifikovali Istanbulskou úmluvu. Neratifikace zbytečně komplikuje prosazování zájmů České republiky v zahraničí.

Jaké vidíte největší nedostatky v českém právním řádu, nebo v českém systému vůbec, související s péčí o oběti sexualizovaného násilí?

Některé oblasti už jsem pojmenoval, když jsem mluvil o ratifikaci Istanbulské úmluvy. Z hlediska legislativního máme problém v oblasti pojmenování toho, co je protiprávní, co je znásilnění nebo jiný sexuální delikt. Jde především o situace charakterizované bezbranností, kdy oběť zamrzne nebo je v nějaké tíživé situaci a nemá svobodu rozhodování. To, jak česká aplikační praxe k těmto případům přistupuje, je téměř dekriminalizuje. Toto teď změnil návrh redefinice znásilnění, který nedávno prošel legislativním procesem. To, že prošel, výrazně pomůže. Zmínit je třeba i problematiku promlčení. Tam bychom si zasloužili pořádnou diskuzi ohledně toho, nakolik promlčení u sexuálních deliktů a u řady dalších traumatických činů plní svůj účel. Pokud je jeden z účelů promlčení motivovat lidi k tomu, aby řešili svoje problémy co nejdřív, tak u obětí traumatických činů to nefunguje, protože ony nejsou s ohledem na svůj psychický stav vůbec schopné se brát o svá práva. Pokud je oběť schopna se někomu svěřit v průměru po osmi až patnácti letech od činu, tak když je promlčecí doba pětiletá, znamená to, že takovéto trestné činy nejsme schopni téměř nikdy stíhat. Tomu by odpovídalo, že ročně v České republice stíháme pouze několik desítek případů sexuálního nátlaku, i když reálná čísla jsou pravděpodobně mnohem vyšší.

Pak máme problém s peněžitou pomocí obětem v tíživé situaci, do které se dostanou v důsledku trestného činu. Systém v současnosti prakticky nefunguje. Je třeba nastavit ho tak, aby oběti nemusely čekat na výsledek trestního řízení, než dostanou nějaké peníze, ale aby mohly například po znásilnění dostat rychle sociální dávku, která jim pomůže hradit terapie nebo jim umožní odjet někam, kde budou mít dobré podmínky k zotavení. V současnosti nám také moc nefunguje dostupnost bezplatné právní pomoci. Máme dlouhou dobu neaktualizovaný advokátní tarif (odměny, které náleží advokátům za poskytování jejich právních služeb, podle ministerstva spravedlnosti by se měl poprvé po osmnácti letech příští rok zvýšit, pozn. red.), navíc nám k tomu přistoupila soudní praxe, která škrtá odměny zmocněncům a přiznává jim je v takové výši, která není ekonomicky rentabilní. Vůbec se také nepřihlíží k psychické a emocionální náročnosti těchto kauz nebo k tomu, že advokáti musí investovat do péče o své duševní zdraví.

Vede to k tomu, že buď se této problematice právníci, kteří to dělají dobře, nejsou schopni věnovat v dostatečném rozsahu, protože musí mít nějaký další typ právní praxe, aby jim pokryl průběžné náklady na chod kanceláře, nebo tu práci dělají lidé, kteří pro ni nejsou dostatečně kvalifikovaní, nebo oběti nejsou schopny najít nikoho, kdo by jejich kauzy vzal.

Vy máte neobvyklou kombinaci, a tou je právo a teologie. Jak vám to pomáhá ve vaší advokátní praxi, když pracujete s tak lidsky náročnými případy?

Část kauz, které dělám, se dotýká církevního prostředí, respektive pachatelé jsou z církevního prostředí. Pro tyto případy je porozumění vnitřnímu fungování církví velkou devizou. Pomáhám třeba i policistům se v tom zorientovat. Stejně tak je to užitečné pro lidi, kteří jsou oběťmi spirituálního zneužívání, protože mám porozumění pro dopady zneužívání na jejich duchovní život.

Zajímavým vkladem je kombinace teologie a toho, že učím sociální a pastorační pracovníky. Vnímám proto ve své praxi i prvky sociální a pastorační práce. Snažím se doprovázet lidi nejen v trestním řízení, ale trošku šířeji, pomáhám jim směřovat ke specialistům, ať už k terapeutům nebo k duchovním doprovázejícím. To, že mám vhled do více oblastí, je pro ně užitečné.

Když jsem se dívala na sylaby vašich kurzů, líbilo se mi, že studující vedete k praxi, jednou z podmínek k získání zápočtu je publikovat článek nebo vytvořit či doplnit například heslo na Wikipedii. Jde vám o osvětu v této oblasti?

Jeden z cílů je určitě osvětový. Nedává mi smysl psát texty jenom proto, aby skončily v mém šuplíku. Zároveň vnímám potřebu, abychom byli schopni jako akademici komunikovat srozumitelným způsobem. I když občas studenti brblají (smích), osvědčilo se mi to. Českou Wikipedii jsme obohatili v oblasti sociální a sociálně-právní slušným způsobem. Hesla, která studující vytvořili, jsou často vyhledávaná. Prospěch z práce našich studentů a studentek tak má velká část společnosti.