Monika Ladmanová: Příležitost musí dostávat i ženy

Je jednou z nejvýše postavených Češek v institucích Evropské unie. Má zkušenosti z neziskového sektoru, byznysu i veřejné správy. Působila v kabinetu eurokomisařky Věry Jourové. Dnes je Monika Ladmanová vedoucí Zastoupení Evropské komise v České republice. Když v roce 1997 absolvovala Právnickou fakultu UK, vydala se v té době na trochu nezvyklou cestu, nastoupila do Českého helsinského výboru a začala si všímat nerovného postavení žen a mužů. 

Ve druhé polovině devadesátých let zas tak moc absolventů a absolventek právnických fakult do nezisku nemířilo. Jak jste si našla tuto cestu? 

Do neziskového sektoru tehdy nešel skoro nikdo. Já měla to štěstí, že mě jedna moje kamarádka, která pracovala pro Český helsinský výbor, upozornila na to, že tam hledají posilu v poradně pro uprchlíky. Tehdy to bylo něco nového, zdálo se mi to zajímavé a smysluplné, proto se moje cesta začala ubírat právě tímto směrem.

Jak si vás pak našlo téma rovných příležitostí žen a mužů?

V Českém helsinském výboru jsem pracovala s žadateli a také s žadatelkami o azyl, kterých tehdy v ČR bylo asi čtyři tisíce. Mezi nimi byla i řada žen ze Somálska. Pro mě to byly hrdinky. Ocitly se samy v cizí zemi, často úplně bez prostředků. Ze Somálska odcházely kvůli tomu, že chtěly svoje dcery uchránit před obřízkou. Tím jsem se postupně dostala k tématu rovných příležitostí. Tehdy jsem se také účastnila úplně prvního kurzu pro české a slovenské právničky, soudkyně a advokátky, který spolupořádala nezisková organizace proFem a který měl různé profese seznámit s agendou rovných příležitostí. V té době navíc socioložka Jiřina Šiklová se svými stoupenkyněmi založila organizaci Gender Studies, postupně vznikaly i další, především ty, které se zabývaly problematikou násilí na ženách. Všechny tyto aktivity jsem sledovala a stále sleduji.

Pracovala jste v neziskovém sektoru, v byznysu i ve veřejné sféře. Když se na téma nerovného postavení žen a mužů ve společnosti budeme dívat jako na systémovou chybu, ve které z těchto sfér se vám ji dařilo nejlépe napravovat?

Ve všech sektorech. Po pracovní zkušenosti v Českém helsinském výboru jsem nastoupila do nadace Open Society Fund (OSF), kde jsem měla na starosti právní programy, které se zaměřovaly na transformaci systému, ať už to byla reforma justice, policie nebo boj s korupcí. K tomu jsem přibrala i program na rovné příležitosti pro ženy a muže.

Mezitím jsem také odjela na Columbia University do New Yorku, kde jsem absolvovala studium zaměřené na potřebné reformy v právních systémech postkomunistických zemí. V New Yorku jsem navíc stážovala ve dvou neziskových organizacích. Všechny tyty zkušenosti mi otevřely oči.

V OSF jsme byli součást sítě, která fungovala ve všech postkomunistických zemích. Díky tomu jsem viděla, že každá země řešila trošku jiné problémy, některé rysy byly ale společné. A co bylo nejzajímavější? Jak se nenachází společná řeč mezi feministkami, které se snažily prosazovat rovné příležitosti v západním civilizačním okruhu, a mezi těmi z okruhu našeho. Ony řešily úplně jiné situace, než se kterými jsme se potýkaly my, třeba systém předškolní péče. U nás i kvůli stoprocentní pracovní povinnosti bylo samozřejmé, že na pracovním trhu jsou také ženy. Ale třeba v Itálii to, že jsou ženy doma a starají se o děti a o stárnoucí, bylo téma, které řešily ještě na konci 90. let.

Z pozice neziskového sektoru bylo možné problémy představovat a upozorňovat na ně, ale ne je úplně měnit. Když jsem zjistila, že brzdou pokroku můžou být třeba i soukromé firmy, které tady v té době začaly mít daleko větší slovo v případě ovlivňování toho, kam se ubírají veřejné zájmy, posunula jsem se do soukromého sektoru. Genderový audit, který jsem tam prosadila, pak měl reálný dopad, protože firma se zamyslela nad tím, proč nepracovat lépe s potenciálem, který v ženách má. Vedení firmy si uvědomilo, že to má reálný dopad na její byznys.

Potom už to byl jen krůček do veřejné správy, kde máte možnost být přímo u přípravy legislativních návrhů, které ovlivňují rámec životních podmínek všech.

V kabinetu evropské komisařky Věry Jourové jste měla téma genderové rovnosti přímo ve své gesci. Stály jste za Směrnicí o slaďování soukromého a pracovního života (2019). V čem tkví její podstata?

Směrnice o slaďování soukromého a pracovního života lidí, kteří pečují o blízkou osobu, vznikla jako náhrada za to, že se stáhl návrh jiné směrnice, který se týkal mateřské dovolené a který v roce 2014, kdy jsem s čerstvě nominovanou komisařkou Věrou Jourovou do Bruselu přišla, byl už zastaralý. Rozhodly jsme se, že předložíme něco modernějšího. Na směrnici jsme začaly pracovat už v roce 2015. Musely jsme se popasovat s tím, jak ji pojmout, aby nebyla zaměřená jenom na rodiče, ale šířeji na všechny pečující osoby, které se starají třeba i o stárnoucí.

Hlavní filozofií bylo podívat se na to očima pracujících lidí, pokroku, který se stal na pracovním trhu na úrovni pracovních metod a nástrojů, možností, které přišly s digitální revolucí, a říct, že dnes už není nutné, aby tou pečující osobou musela být vždy jen žena, která je tak vystavená celý svůj pracovní život stresu, protože nemá možnost volby.

Situace v každém členském státě byla jiná. Například ve Švédsku už je to dlouho nastavené tak, že je jednoroční rodičovská dovolená, kterou si mohou vybírat volitelně oba rodiče a jsou k tomu také nastavené podpůrné podmínky, kdežto třeba na Maltě tehdy placená rodičovská dovolená neexistovala, takže rodič, který zůstal doma, se stával totálně závislým na vydělávajícím partnerovi. Musely jsme najít vhodný kompromis, ze kterého si každý členský stát vezme to, co ho posune v jeho konkrétní situaci dopředu. Zaměřily jsme se jak na období rodičovské dovolené a na podmínky, za kterých se čerpá, tak na flexibilitu pracovní doby nebo práce a dovolené pro pečující, kteří se starají o své blízké. Zároveň k tomu vznikly i doprovodné předpisy, které nebyly právně závazné, ale doporučující, a které se týkaly daňových systémů a financování zřizování zařízení péče, což je zrovna teď v České republice velmi aktuální otázka, protože máme nedostatek zařízení péče, ať už pro předškolní děti nebo pro osoby v seniorním věku.

Jaké je vaše poslání jako vedoucí Zastoupení Evropské komise v ČR?

Zastoupení Evropské komise v ČR je taková malá ambasáda, která má na starosti interpretaci evropských politik a agend, budování vztahů s partnery v ČR ať už na úrovni státní správy, neziskového sektoru, akademie nebo médií. Zároveň máme povinnost posílat informace do Bruselu o tom, co se tady děje.

To je ale velký balík úkolů. Vejde se do něj ještě vaše srdeční téma genderové rovnosti?

Pořád se tomu snažím věnovat. Chodím na různé diskuze a akce, které se na tuto problematiku zaměřují, zároveň u nás mají takto orientované neziskové organizace otevřené dveře. Potřebují totiž podpořit a mít své spojence i ve státní správě a byznysu.

Dnes už je spousta žen, které jsou v zajímavých pozicích a které už si spoustu věcí také uvědomují. Teď jenom potřebují trošku se zorganizovat. Když jsem promovala v roce 1997, na rodičovskou dovolenou odcházely jenom matky, byly na ní tři roky a neexistovalo, že by se z ní vrátily dřív. To by je společnost i rodina uštípaly. Ženy na nějakou dobu kvůli tomu mizely z pracovního trhu a pak už se nemohly dostat do pozic, pro které by přitom měly vzdělání i schopnosti. Dnes už jsme trochu dál, když se ale podíváme na evropský Index genderové rovnosti, ve srovnání s ostatními státy EU je Česká republika stále na chvostu.

V Evropské komisi je poměr komisařů versus komisařek čtrnáct ku třinácti. Na vrcholných evropských pozicích jsou ženy. Stojí v čele Evropské komise (Ursula von der Leyen), Evropského parlamentu (Roberta Metsola) i Evropské centrální banky (Christine Lagarde). To se jeví jako dobrá zpráva pro evropskou společnost. Je tedy téma genderové rovnosti na úrovni EU už vyřešené?

Je to poprvé, kdy je složení Evropské komise na té nejvyšší úrovni vyvážené. Dáno je to tím, že Ursula von der Leyen trvala na tom, aby jí členské státy při sestavování Evropské komise poslaly jako kandidáty na komisaře dvě jména, muže a ženu. José Manuel Barroso a Jean-Claude Juncker to sice před tím jako předsedové komisí udělali také, ale netrvali na tom. Ursula von der Leyen svou diplomatickou metodou řekla, že skutečně chce za každý stát muže a ženu a komisi sestaví tak, aby byla vyvážená. Když se podíváte na normy, které byly přijaté předtím, než přišla Ursula von der Leyen, byly to Směrnice Work-life Balance, o které jsme mluvily, a Strategie pro rovnost žen a mužů pro období 2015 až 2020.

Od jejího nástupu v roce 2019 ale máme novou směrnici o genderově podmíněném násilí, pak o transparentnosti v odměňování a o přistoupení Evropské unie k Istanbulské úmluvě. Došlo také ke konečnému přijetí návrhu, který se týká většího zastoupení žen v řídících a dozorčích orgánech firem kótovaných na burzách. Toto téma se řešilo už asi deset let, ale až díky osobnímu zapojení Ursuly von der Leyen a vyjednávání se členskými státy se to pošťouchlo dopředu.

Letos si připomínáme dvacet let od velkého rozšíření EU o deset států, včetně České republiky. Jakou pozici dnes ČR v Unii zastává? Je už dospělým sebevědomým subjektem?

Za těch dvacet let se ČR určitě posunula v tom, jakým způsobem se dokáže prosadit, patří mezi sebevědomé státy, je také devátou největší členskou zemí co do počtu obyvatel. Zajímavé je, že v ČR se často mluví o tom, že o nás něco někdo rozhodl někde v Bruselu. Tak to ale není. Unie je založená na tom, že rozhodují všechny členské státy. Když se podíváme na statistiky, za dvacet let v 97 % případů přijímání legislativy Česká republika hlasovala pro, návrh tedy schválila, to znamená, že jí vyhovoval nebo že došlo k nějakému kompromisu, na který přistoupila. Ve 2 % se zdržela, v 1 % byla proti. To hovoří za vše. Co je taková naše slabina, je nízké zastoupení Čechů a Češek v evropských institucích.

To má ale teď napravit kurz Gateway to the EU institutions, který na popud eurokomisařky Věry Jourové a předsedy Senátu Miloše Vystrčila pořádá Univerzita Karlova spolu s Vysokou školou ekonomickou a který má připravovat Čechy a Češky na testy používané při výběrových řízeních (EPSO) do evropských institucí. Jaké na něj máte odezvy?

Poptávka po něm byla opravdu veliká. Teď už běží třetí cyklus a vždy byl okamžitě naplněný. Několik jeho absolventů a absolventek se už i úspěšně umístilo. Je důležité, aby měla ČR v evropských institucích zastoupení, které odpovídá její velikosti, protože tam tím zanechává vlastní stopu. Svou zkušenost tam člověk může promítnout nejenom na politické úrovni, ale i na úřednické. Ono to pak i zvyšuje vlastní hrdost státu.

Jaké profesní specializace jsou teď v evropských institucích žádané?

Rozhodně to není tak, že by dveře do evropských institucí měli otevřené jen právníci, právničky a překladatelé a překladatelky. Zastoupené tam jsou všechny agendy a oblasti, od zdraví přes řešení humanitárních situací po zemědělství. V podstatě každý, kdo vystudoval vysokou školu, bez ohledu na obor, se o uplatnění v institucích EU může zajímat.

V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.