Nepoddajné předměty připomínají dějiny ženského hnutí

Vybrala jich šestatřicet. Symbolizují vývoj ženského hnutí a emancipace, i když mnohé z nich se do sbírky Národního muzea nedostaly kvůli tomu. Kurátorka Jitka Gelnarová se ponořila do hlubin depozitářů muzea, aby na světlo přinesla šestatřicet předmětů, které nevšedním způsobem zobrazují dějiny českého ženského hnutí a feministického aktivismu. Tomuto tématu se věnuje už od svých studií na UK a přednáší o něm také na Fakultě humanitních studií UK a Fakultě sociálních věd UK.

V depozitářích Národního muzea (NM) jsou i jedny poněkud ošlapané hnědé kožené boty pocházející z druhé poloviny 19. století. Z katalogizační karty je patrné, že je nosila Marie Aloisie Riegrová, dcera Františka Palackého a manželka Františka Ladislava Riegra. A to je také hlavní důvod, proč se do sbírky NM dostaly. Marie Aloisie Riegrová ale nebyla jen dcerou a manželkou veřejně činných a slavných mužů naší historie, byla také aktivní v ženském hnutí, snažila se systematicky zlepšovat postavení chudých dívek a žen, matek a jejich dětí. A při své práci pravidelně vycházela do terénu. A právě tak Jitka Gelnarová vypráví příběh jejích bot, když mluví o tom, kam v nich asi chodila a jak prošlapávaly ženám nové cesty ve společnosti.

„V roce 2019 jsme u příležitosti 100 let volebního práva žen uspořádali v NM výstavu Vlastním hlasem. Tehdy jsem si uvědomila, že ve sbírce máme řadu věcí, které nikdy nikdo nepřečetl jako předměty spojené s historií ženského hnutí. Často se dostaly do sbírky NM náhodou nebo proto, že patřily ženě, která byla zároveň matkou, manželkou, dcerou nebo známou významného muže. Některé z těchto žen byly ale současně také aktivistkami a vybrané předměty se vázaly k jejich činnosti v ženském hnutí,“ podotkla Gelnarová.

Spodnička jako diplom

Kurátorka proto vytvořila imaginární sbírku ženských hnutí a feministického aktivismu, kterou nyní představuje v knize Nepoddajné předměty, již vydalo Národní muzeum. Vedle zmíněných bot si tam čtenáři a čtenářky mohou prohlédnout třeba skládací židli ze sbírkového fondu Náprstkův inventář. Zajímavá je tím, že patřila do vybavení knihovny domu U Halánků (dnešní Náprstkovo muzeum), kde se scházel jeden z nejstarších ženských vzdělávacích spolků v Čechách Americký klub dam, který vznikl v roce 1865 z iniciativy Vojty Náprstka a Karolíny Světlé po Náprstkově návratu z Ameriky. Na těchto skládacích židlích usedaly měšťanské ženy na pravidelných přednáškách o různých tématech v době, kdy univerzity ženy ke studiu ještě nepřijímaly. O tom, o jaké provizorium se jednalo, symbolicky svědčí i to, že židle se po přednáškách zase složily a schovaly někam do kouta.

Mezi dalšími předměty, které ilustrují ženskou emancipaci, je třeba i spodnička, kterou ušila absolventka jednoho z prvních tuzemských „ženských učilišť“ – školy Ženského výrobního spolku českého v Praze (vznikl v roce 1871). Touto spodničkou prokazovala svoje dovednosti podobně jako dnes vysvědčením nebo univerzitním diplomem. Symbolizuje to ekonomickou nezávislost jako alternativu k rodinnému životu, kterou ženy střední třídy získaly díky tomu, že se mohly od sedmdesátých let 19. století začít vyučovat v různých řemeslech. U zrodu výrobního spolku stála Karolina Světlá, brzy se pak přidala Eliška Krásnohorská, která později udělala velký krok směrem k vysokoškolskému vzdělávání žen, když v roce 1890 založila v Praze první dívčí gymnázium Minerva. V imaginární sbírce, kterou představuje Jitka Gelnarová, boj žen o možnost studovat na gymnáziích a posléze na vysokých školách symbolizuje maturitní vysvědčení jedné z prvních minervistek Elišky Vozábové a také její žádost o možnost navštěvovat přednášky na lékařské fakultě německé části Karlo-Ferdinandovy univerzity. Díky tomuto snažení se Eliška Vozábová stala jednou z prvních tuzemských lékařek, promovala v roce 1904.

Mužské velké dějiny, ženská každodennost

Jitka Gelnarová se historií žen a feminismem začala zabývat už jako středoškolačka. „Během výuky dějepisu na gymnáziu jsem často přemýšlela, kam asi zmizely ženy?! Prezentována byla primárně mužská historická zkušenost, která byla zároveň představována jako obecně lidská. Později během studia politologie jsem si kladla tuto otázku znovu. Měla jsem šest semestrů dějin politického myšlení, během nichž padlo snad jen jedno jméno politické filozofky, a to byla Hannah Arendt, o dalších jsem se pak dozvídala jinými cestami,“ vzpomínala Gelnarová, která si téma volebního práva žen zvolila pro svou dizertaci na Fakultě sociálních věd UK. Nové obzory jí otevřel roční výzkumný a studijní pobyt na Středoevropské univerzitě v Budapešti v roce 2010, kde objevila program genderových studií (v celém Maďarsku byl později zakázán!) a program historie žen a genderové historie.

Když se pak vrátila na UK, na téma své dizertace i archivní materiály, se kterými pracovala, se začala dívat jiným pohledem ovlivněným zkušeností ze zahraničí. „Prostřednictvím konceptů genderových studií jsem si začala klást jiné otázky. Pomohlo mi to nejen v politologii, ale i v muzejnictví nebo v historii. Politická realita proto pro mě nejsou jen politické instituce a to, co se odehrává pouze ve veřejném prostoru, ale obecně vztahy hierarchií a moci. Samotné ženské hnutí pak vnímám jako velmi důležité politické téma,“ podotkla. To, co jí tady chybělo během jejího vlastního studia, se pak snažila zprostředkovat dalším studujícím. Na FSV UK proto otevřela kurz zaměřený na historii českého ženského hnutí. Později se tomuto tématu začala věnovat také na Fakultě humanitních studií UK, kde o něm přednáší v rámci magisterského programu Genderová studia.

Přestože už první československá Ústava z roku 1920 deklarovala rovné postavení žen a mužů a garantovala ženám volební právo, o více než sto let později ženy stále ještě musí prorážet skleněné stropy. Proto také Jitka Gelnarová nekončí svou imaginární sbírku někde ve dvacátých letech minulého století, ale naopak pokračuje až do současnosti, ve výběru najdeme například dětské povlečení s nápisem Více péče pečujícím, vařečku Nebudeme ticho nebo výšivku s bleskem, které pocházejí ze současných feministických demonstrací a ukazují propojení každodennosti a politiky. Výběr autorka uzavírá transparentem Manželství pro všechny z pochodu Prague Pride v roce 2022, který připomíná, že společnost má stále ještě v tématu rovných příležitostí na čem pracovat a že prosazování práv spojených s LGBTQ+ identitami se stalo nedílnou součástí feministického aktivismu současnosti.