David Lauer má diplom z hybridního studia na Harvardu

Stal se vůbec prvním českým klinickým lékařem, jehož zdobí diplom z hybridního studijního programu Clinical Science Scholars Program. David Lauer, postgraduální student v oboru Neurovědy na 3. lékařské fakultě UK, si dokonce za svou závěrečnou práci odnesl nejlepší hodnocení ze všech!

Zabývá se intervenční neuroradiologií, konkrétně endovaskulárními výkony pro ischemické cévní mozkové příhody. V březnu 2024 David Lauer úspěšně zakončil roční postgraduální hybridní prezenčně-distanční studijní program určený pro ty, kdo mají praxi ve vědecké činnosti a chtějí dále rozvíjet své dovednosti v oblasti klinické vědy. Clinical Science Scholars Program kombinuje prezenční workshopy v Budapešti a v Bostonu s distanční výukou. Stal se prvním českým lékařem a jedním z prvních dvou českých úspěšných absolventů tohoto programu! S Davidem Lauerem studiem úspěšně prošla i vědkyně Monika Holubová, bioložka z Lékařské fakulty v Plzni UK.

Pane doktore, prozraďte, prosím, na úvod: proč jste si hybridní program zvolil?   

Dozvěděl jsem se o něm na jaře loňského roku relativně náhodou, sdílel jej referát pro zahraniční a vnější vztahy naší fakulty (3. LF UK). Jde o obdobu již delší dobu probíhajícího úspěšného postgraduálního programu Global Clinical Scholars Research Training, který Harvard Medical School organizuje pro klinické vědce z USA a jiných zemí. Program, kterého jsem se zúčastnil já, vznikl, aby nabídl podobné kurikulum především klinickým vědcům z Evropy, a za tímto účelem byl spoluorganizován Budapešťskou Semmelweis University.

Věděl jste předem „do čeho“ jdete?

(s úsměvem) No právě, když jsem si tehdy o programu zjišťoval více informací, zjistil jsem, že náplní jsou přesně ty oblasti týkající se klinické vědy, kde mám rezervy. Zároveň jsem relativně nedávno, na konci roku 2022, strávil na Semmelweis University tři měsíce v rámci klinicko-vědecké stáže, na které rád vzpomínám. Celý program byl navržen jako hybridní (distančně-prezenční), tedy byl koncipován tak, aby bylo možné absolvovat ho i s našimi běžnými každodenními pracovními povinnostmi, což bylo mojí hlavní podmínkou.

Jak studium prakticky vypadalo? Kolik času jste strávil na cestách – v letadlech, v nemocnici, u počítače, v „lavicích“?

Většina povinností se odehrávala distančně. Program byl rozdělen do několika paralelně probíhajících sekcí, teoretická výuka představovala celkem 85 online přednášek a desítky dalších interaktivních webinářů. Každé dva týdny byly formou testu prověřovány naše znalosti nabyté v průběhu teoretické výuky. V pololetí a na konci roku jsme skládali zkoušku.

Hlavní přínos programu však vidím v praktických úkolech: ty jsme museli plnit jednak týmově nebo individuálně, student při nich zúročil nabyté teoretické znalosti. Hlavní součástí programu byl takzvaný Capstone project proposal – každý z nás musel individuálně navrhnout klinickou studii a vytvořit její kompletní design od samotného nápadu až po detailní plán realizace.

V rámci prezenční části programu jsme se setkali na dvou týdenních workshopech, prvním v Budapešti a druhém závěrečném spojeném s promocí v Bostonu. Musím zpětně říct, že jsem opravdu nečekal, jak kvalitně, interaktivně a prakticky se dá takový hybridní program zorganizovat.

Reálně jsem trávil tedy většinu času u počítače. Odhadem jsem programu musel týdně věnovat až deset hodin čistého času, většinou po práci nebo o víkendech. A to bylo občas trochu náročnější.

Jste klinickým vědcem specializujícím se na ischemické cévní mozkové příhody. Jak vám úspěch „pomohl“ v další práci?

Věřím, že nyní jsem mnohem lépe připraven na to dělat klinickou vědu a na tom nyní dále pracuji v rámci mého postgraduálního studia a ve vědeckých projektech, na nichž participuji. Zároveň jsem začal postupně vnímat, že jsem i lepším recipientem vědy. Tím, že hlouběji proniknete do biostatistiky a porozumíte epidemiologii, je pro vás pak jednodušší číst každý další odborný článek. A jste schopni z něj získat i mnohem více pro svoji klinickou práci. 

Už víte, kam povedou vaše další profesní cesty?

Moc rád bych se nadále klinicky i vědecky věnoval především intervenční radiologii/neuroradiologii a cévním mozkovým příhodám. Konkrétně intervenční neuroradiologie (v jiných zemích označovaná též jako intervenční neurologie nebo endovaskulární neurochirurgie) je nesmírně dynamický podobor. Dle mého jej čeká ještě výrazný rozvoj. Už sama skutečnost, že v posledních zhruba patnácti letech se počet všech neurointervenčních výkonů zněkolikanásobil – a s tím i poptávka po lékařích specializujících se na tyto výkony – naznačuje, co nás v budoucnu čeká. Princip miniinvazivity má speciálně pro mozek, k němuž je přístup přes lebku relativně složitý, velké výhody.

Já osobně bych jistě rád v budoucnu využil i jiné možnosti a odcestoval na stáže do zahraničí, kde bych mohl čerpat další cenné zkušenosti. Nejraději bych je pak zúročil u nás v Česku a třeba i napomohl, abychom udrželi s celosvětovou konkurencí krok i nadále. Na Harvardu jsem si uvědomil jeden velký rozdíl mezi USA a naší zemí: kolik tam mají prostoru a financí na klinickou vědu a často i na klinickou práci. Osobně si myslím, že Češi jsou nesmírně chytří, šikovní a vynalézaví, ale naším největším nedostatkem je málo odvahy, a to nás hodně brzdí. Na tom bychom měli všichni zapracovat. 

Doporučil byste studium svým následovníkům?

Samozřejmě. Moc bych jej doporučil každému, kdo dělá klinickou vědu. Bezvadné je, že všichni si z programu mohou odnést něco jiného a zaměřit se třeba i více na oblast, v níž mají nedostatky. V programu nás bylo celkem zhruba 55, přičemž část tvořili postgraduální studenti, část hotoví doktorandi. Ale dokonce se mnou studovali i docenti a profesoři ve svých oborech! Nesmírně cenný byl pak networking s lidmi nejen z jiných oborů, ale i zemí. V programu byli lidé v různých fázích své profesní kariéry.

Nejen prací živ je klinický vědec. Co dělá, když chce „vypnout“ a mít čas jen pro sebe? 

V prvé řadě musím říct, že mě moje práce nesmírně baví. A tím pádem ji tak trochu beru také jako můj koníček. Kromě toho ale s manželkou a kamarády moc rádi cestujeme a sportujeme. A pokud jde o nějaké moje speciální koníčky, tak kamarádi mi teď občas trochu s humorem říkají „vulkanolog amatér“, ale o tom možná zase někdy jindy. (se smíchem)