Mám rád prázdno a ticho, říká hudebník Ochepovsky

Na české hudební scéně je kytarista a skladatel Igor Ochepovsky označován jako největší objev posledních let. Jeho jméno je jeho značka a kapela Ochepovsky Project se vyvíjí spolu s jeho nositelem. Střídají se hudební vlivy od jazzu po vážnou hudbu nebo groove, ale jedno zůstává – je to kapela snů. Jeden z nejúspěšnějších absolventů ročního kurzu Ústavu jazykové a odborné přípravy (UJOP UK) si s námi povídal o hudbě a češtině.

Jak byste charakterizoval svoji hudbu?

Baví mě prát se s intenzitou a energií, strhnout posluchače a nějakým způsobem ho odvést od jeho myšlenek, uchvátit jeho pozornost, unést ho pryč od každodennosti. Hudební jazyk, který používám, je spíš expresivní, je jako bouře – plný emocí a dynamiky. Jsem prostě člověk, který má rád intenzivní věci, takže pokud skládám jen pro sebe, tak s naplněností hudby pracuji, ale když jde o projekt, jako byl pro La Putyku, je to jiný způsob práce. Vše má svou roli a v hudbě, stejně jako v životě, hledá každý něco jiného. Hudba je rozvinutí energie. Třeba nyní vystupuji s Lenkou Dusilovou a máme spolu větší prostor pro variace v intenzitě a tichu. Jsem prostě člověk, který si užívá intenzitu hudby, ale při některých skladbách ocení i ambientní náladu. Každý hudební prvek má v této orchestraci své místo.

Je ve vašem bouřlivém životě prostor pro ticho?

Život je hektický, ale ticho si užívám stejně jako hudební tóny. Když potřebuji odpočívat nebo utíkám do přírody, sáhnu po těch nejlepších špuntech do uší, abych se mohl plně ponořit do symfonie ticha. Moje práce jsou zvuky, šumy a hluk, a tak musím být ostražitý, abych nepřekročil jemnou linii, kdy mi hlava dává jasně najevo, že je načase zvolnit. Je to úplně stejné, jako když sportovec při výkonu šponuje svaly a po určité chvíli si uvědomí, že potřebuje odpočinek. Atlet cítí svalovou únavu, já najednou vnímám zvuk v mém nitru úplně jinak a vím, že si moje tělo říká o pohodlí. Když si dopřeji ticho, zázrakem začnou vyskakovat nápady a zvuky, které by jinak zůstaly skryté.

Skládal jste hudbu pro divadlo, film i počítačové hry, pracujete nyní na novém projektu?

Nepovažuji se za filmového nebo divadelního skladatele, vytvořit hudbu pro divadlo je obrovská práce a občas se může přihodit, že se stanete pouhým doprovodem k něčemu. Ale kdyby se vyskytl artový projekt, kde se mohu hudebně vyjádřit, jako byl třeba Boom od Cirk La Putyky nebo EGO od Losers Cirque Company, budu rád.

Na čem tedy nyní pracujete?

Člověk by chtěl dělat více věcí, ale všechno nelze stihnout. Všichni máme hrozně plné kalendáře, a když se chceme sejít s kapelou na zkoušku, znamená to hledat termín několik měsíců dopředu. Blíží se vydání nového singlu a připravuji sólový projekt, tentokrát to bude elektronická hudba, ale ještě to zraje a asi z toho vykrystalizuje můj hlavní projekt. Vedu doprovodnou kapelu Lenky Dusilové, vystupuji se Štěpánem Hebíkem alias 7krát3, pracuji ve studiu, zabývám se hudební produkcí pro různé umělce, nahrávám, dělám sound design. Mám velkou výhodu, že mi technické znalosti umožňují v hudebním softwaru vytvářet samostatně design a rovnou realizovat, co chci.

Absolvoval jste matematické gymnázium, promítá se vaše náklonnost k matematice do skladeb?

Matematika a obecně technické obory mě hodně baví, i proto mi jde hudební teorie, o kterou se opírám a snažím se jí aplikovat. Zejména v prvním albu, kde byly rozsáhlé skladby, jsem pracoval s geometrií a matematikou. Kreslil jsem si formy skladeb a často si hudbu představuji vizuálně geometricky. Znázorňuji si lineární vývoj, takže nákresy jsou spíše jednoduché vizuální podklady, které mě inspirovaly, abych získal přehled, kde je napětí a uvolnění (bere během rozhovoru do ruky tužku a kreslí na papír, u toho vysvětluje). Hudba je hodně abstraktní směr umění, takže nákres úplně nejde přehrát, ale lze z něho vyčíst, kde něco začíná, něco se vyvíjí, občas nějaké rytmické elementy, kde se to mění a rozšiřuje třeba instrumentacemi, kde se to zastaví, přetrhne a pak už to dojede bez nějakých velkých napětí.

Když jste se přestěhoval do České republiky, učil jste se češtinu v Ústavu jazykové a odborné přípravy na Albertově. Jak vzpomínáte na své studentské roky?

Moc jsem si to užíval, to byl jeden z nejhezčích roků mého života. Byl to takový meziprostor mezi nástupem na konzervatoř a životem v Rusku, kde jsem všechno opustil. Přijel jsem do nové země, poznával novou kulturu a jazyk a neměl jsem v té době v podstatě nic jiného na práci, takže to bylo úplně bezstarostné období. Bydleli jsme v prvním patře hotelu Krystal a chodili společně na výuku češtiny na Albertov. Měli jsme skvělou učitelku, bohužel si nepamatuji, jak se jmenovala, ale byla to věčně vysmátá blondýna, co kouřila cigarety. Zpětně mě mrzí, že jsem ztratil kontakt. Nedávno jsem byl v Krystalu, protože tam mám fyzioterapeutku, a viděl jsem studenty ÚJOPu, vzpomínal jsem na ty krásné časy a v duchu jsem si říkal, co vás asi tady ještě čeká.

Ovládáte bravurně češtinu, ale v textech preferujete angličtinu…

Čeština má nevýhodu, že má krátké a dlouhé samohlásky, což vyžaduje od texaře nadlidský výkon, aby čeština zněla hudebně. V mnoha jazycích můžete kteroukoli část slova protáhnout, přizpůsobit melodii a je to zpěvné, ale v češtině to nejde. Proto jsou v češtině melodie trhanější a méně melodické, takové houpání. Moderní čeština je prostě nekompromisní.

Po invazi Ruska na Ukrajinu 24. února 2022 jste nahrál protiválečnou píseň Nevzdám se, která je aranžmá dvou skladeb kultovní ukrajinské rockové kapely Okean Elzy.

Projekt #nevzdamse chtěl poukázat na situaci obyčejných Rusů a Bělorusů, kterým hrozí za vyjádření podpory Ukrajině postih. Promlouvám k lidem hudbou, a tak jsem vybral ikonické písně Obijmi (Обійми) a Bez boju (Без бою), které dobře znají Ukrajinci, Rusové i Bělorusové. Naše národy a kulturu spojují melodie, ale také témata o lásce, naději, odvaze a odhodlání. Podařilo se mi navíc do nahrávání zapojit nejlepší umělce, které znám – ve studiu se sešli David Koller, Monika Načeva, Lenka Dusilová, kytaristé Michal Pavlíček a Nikita Krein, zpěváci Igor Orozovič, akordeonisté Aliaksandr Yasinski a Roman Zabelov, hráč na balalajku Kirill Yakovlev, kontrabasista Taras Volos, houslisti Vartui Saribekian a Natalii Lisniak, cellista Šimon Marek, violista Jan Forest, hráčka na domru Kateryna Vatchenko a sestra a pianistka Olesya Ochepovska (vystupuje se skupinou Vesna, o které jsme psali zde).

Hudbu neustále obohacujete o zahraniční vlivy, přemýšlíte o tom, že byste se chtěl přestěhovat?

Tady jsem v podstatě už jako doma, je to skvělé místo pro život, bohužel je v Čechách strašně malý a specifický hudební trh. Pokud se naskytne možnost spolupráce v rámci zahraničí, bude to skvělé. Mám čtyřměsíční miminko, je to moje první dítě, takže se mi otevřel úplně nový svět, jiná úroveň lásky, a to se strašně projevuje ve všech směrech života a i  v hudbě. Frida objevuje zvuky, různé polohy hlasu, zatím si nepovídáme, ale děláme různé zvuky. Najednou jsem začal hudbu cítit intenzivněji jiným způsobem.