Vilma Kadlečková měla být původně knihovnice. Nakonec si ale do všech knihoven našla cestu jinak, prostřednictvím svých děl. Když v roce 1989 nastupovala na Filozofickou fakultu UK, plánovala, že si po studiích najde teplé místečko v knihovně a po večerech bude potajmu psát. Minulý režim totiž žánru sci-fi moc nefandil. Sametová revoluce ale s jejími plány zamávala a dnes se raduje z ceny Magnesia Litera za fantastiku, která se v roce 2023 v této kategorii udělovala poprvé.
Ten nápad se začal rodit po událostech 11. září 2001. Tehdy do jejího argenitového vesmíru, který stvořila ve svých dosavadních knihách, a kde existuje fiktivní nerost argenit, jenž slouží jako zdroj energie lidem s psychotronickými schopnostmi, vstoupila nová teokratická civilizace – obyvatelé fiktivní planety Össe. Ti se odlišují od ostatních hloubkou své víry a myceliálními technologiemi, tedy technologiemi využívajícími mimořádných schopností různých druhů hub. Tak se po jedenáctém září zrodilo životní dílo spisovatelky Vilmy Kadlečkové – osmidílná sága Mycelium. Na téměř čtyřech tisíci stranách vykreslila příběh o střetu různých kultur i o náboženském fanatismu. Čtenáře si tímto dílem našla nejen mezi fanoušky sci-fi, ale třeba i společenského románu. Za Program apokalypsy, závěrečný díl ságy, který loni vydalo nakladatelství Argo, získala cenu Magnesia Litera za fantastiku.
Chodíte ráda na houby?
Na podzim jsem se do lesa ani nedostala, houbám počasí moc nepřálo (smích). Moje Mycelium sice evokuje houby, ale nepředstavujte si pod tím naše hřiby, jde mi spíš o prorůstání struktur pod povrchem v duchu konspiračních teorií (mycelium nebo také podhoubí je označení pro shluk vzájemně propletených vláken, typické je například pro houby, pozn. red.). Navíc mimozemšťané z mých knih mají geneticky modifikované houby parazitující v lidském těle a sloužící jako rituální drogy.
Prý vám myšlenku mycelia vnuklo studium na Mendelově univerzitě, kde jste se chvíli věnovala zahradní architektuře. Promítlo se nějak do vaší tvorby i studium na FF UK?
Promítlo, a hodně, protože jsem tam studovala ve šťastné době. Na fakultu jsem nastoupila, když mi bylo osmnáct a psal se rok 1989. Školu jsem vybírala ještě v době, kdy to vypadalo, že pravděpodobně nebudu moct publikovat vzhledem k tomu, co se tady vydávalo, nebo spíš nevydávalo… V té době jsem už byla zapojená do takzvaného Fandomu, což byla síť pololegálních sci-fi klubů, které si nadšenci po celé republice zakládali pod záštitou různých (občas nic netušících) oficiálních organizací. Kluby vydávaly svoje zpravodaje – fanziny, ve kterých bylo možné publikovat a dostat tak texty k podobně naladěným lidem. Měla jsem plán, že si najdu nějaké solidní zaměstnání, třeba v knihovně, a po večerech si budu psát knížky. To se ale změnilo s příchodem devadesátých let. Na fakultě to bylo úžasně podnětné a inspirativní, protože tam přišli ti, kdo do té doby nemohli přednášet. Chodila jsem na přednášky Milana Balabána, Erazima Koháka, Zdeňka Neubauera nebo Ivo Tretery. Sice jsem studovala knihovnictví, ale vyzobávala jsem si ty nejzajímavější přednášky i z jiných oborů, z čehož jsem byla úplně nadšená. Přednáška Erazima Koháka na mě zapůsobila tak, že jsem pak následující čtyři roky byla vegetariánka.
A jak tedy vzpomínáte na konec roku 1989?
Můj manžel Martin Klíma byl jedním z řečníků na Albertově, tehdy jsme už spolu chodili, takže jsem to všechno sledovala tak nějak přes něj. Byla jsem takové doprovodné vozidlo. Na fakultu jsem si odnesla psací stroj a společně s mnoha dalšími pomáhala opisovat různá prohlášení a texty – nebyly kopírky, dělalo se to ručně. Najednou se hodilo, že mám střední ekonomickou školu a státnice ze psaní všemi deseti (smích). Další týmy studentů pak s těmi materiály jezdily po republice.
Neměla jste po listopadu chuť změnit svoje plány?
Ono se to tak nějak všechno změnilo, aniž bych to plánovala. Na FF UK jsem ve studiu pokračovala, ale vedle toho jsme si s manželem hned v roce 1990 založili nakladatelství Altar a vydali hru na hrdiny Dračí doupě, což byl Martinův nápad. Já k tomu přispěla nějakými texty a hlavně jsem vedla účetnictví. Znovu se mi pak hodila ta ekonomka.
V té době také vypukl úplný boom nakladatelství, která vydávala fantasy a sci-fi. Mohla jsem tedy začít oficiálně publikovat. První fantasy román Na pomezí Eternaalu mi vyšel už v roce 1990 v nakladatelství Winston Smith pojmenovaném po hrdinovi Orwellova románu 1984. Najednou tady bylo možné úplně cokoliv.
Dějiny literatury si vás zapamatují jako autorku jedné z nejdelších ság u nás vydaných vůbec. Jak se píše obří dílo, které se odehrává v jiné době, v jiném světě a v němž vystupují různé mimozemské civilizace? Vím, že nejste fanynkou mapiček v knihách, ale nemusela jste si sama nějakou takovou namalovat, abyste se v příběhu neztratila?
Někteří autoři si stěžují, že v půlce románu zapomenou jméno postavy a musejí si ho dohledávat. S tím já ale problém nemám. Scény si vizualizuji, vidím je jako film, jasně si představuji, kde postavy stojí, co mají na sobě. Propojuji si to s emocemi, a to mi pomáhá si vše zapamatovat. Ale samozřejmě mám i pomocný aparát, různé soubory včetně excelových tabulek, kam si píšu poznámky. Scény píšu na přeskáčku. V záchvatu inspirace napíšu scénu klidně od půlky dialogu. Potom mám dlouhý soubor, ve kterém tyto kousíčky plavou, a mezi ně si červeně píšu pomocné texty o tom, co se v dané situaci ještě musí stát. V tu chvíli nastoupí proti té emocionální zase složka racionální, vytvářím logická spojení. Takto se to snažím držet pohromadě.
Hlavní hrdina Mycelia, pozemšťan Lucas Hildebrandt je takový univerzitní hrdina. Sice jako Superman nosí vlající plášť, ale jeho hlavní zbraní, která mu dává převahu nad ostatními, není síla svalů, ale vědomostí a znalostí…
To je pravda, on je taková óda na klasické vzdělání. Lucas je můj ideál. Jinak bych o něm nedokázala ani tak dlouho psát. I ve svém životě mám kolem sebe velmi vzdělané lidi z akademického prostředí. Cítím k nim úctu. V mém příběhu vystupuje civilizace mimozemšťanů, kteří mají hodně složitý jazyk a do jejichž kultury je velice těžké proniknout. Podaří se to jenom lidem, kteří se s nimi dokážou domluvit a jsou schopni pochopit jejich kulturní vzorce. To je pak mnohem důležitější než zbraně a souboje. Ne že by se v mém příběhu nebojovalo, ale mnohem podstatnější je intelektuální převaha.
Mycelium má rozměry společenského románu, dokáže oslovit nejen čtenáře fantastiky. Jak jste vnímala vytvoření kategorie Magnesia Litera za fantastiku? Myslíte, že to je dobře a žánr tím vstoupil víc do širšího povědomí, nebo že to díla a jejich autory jen zbytečně škatulkuje?
Sci-fi byla vždycky na okraji, jsem na to zvyklá. Vyrůstala jsem v osmdesátých letech, kdy jsme všichni, které to zajímalo, byli v takovém sociálním ghettu. Teď se to možná díky různým filmům a seriálům trošku mění a sci-fi proniká do mainstreamu. Nevnímám to jako příkoří, spíš jako další krok ke sbližování. Od osmdesátých let je to velký pokrok, i když současní mladí autoři fantastiky to asi tak nevidí.
Ono to přibližování ale musí probíhat z obou stran. Ze sci-fi tábora často zaznívají nářky, že nás lidi od „vážné literatury“ neberou dostatečně vážně a myslí si, že píšeme hlouposti pro děti, a my přitom tady reflektujeme společensky závažná témata…
Pokud se chceme snažit o emancipaci, pak to zároveň znamená, že by i autoři fantastiky měli udělat další krok, tedy nehrát si s rekvizitami, ale snažit se psát pravdu o životě, i když to zní jako klišé. Dobrá kniha je ta, z níž čtenář cítí, že situaci nebo takového člověka zná, jen to nedokáže zformulovat tak jako spisovatel. Autoři sci-fi ale mají někdy tendenci hrát si s těmi malebnými rekvizitami, které jim žánr poskytuje, až moc. Místo, aby realitu nasvítili, zastíní ji tím.
Novináři z vaší ságy nevycházejí úplně dobře. Nepřehodnotila jste v poslední době pohled na ně v souvislosti se smrští dezinformací a fake news šířených napříč sociálními sítěmi jako na ty, kdo naopak přinášejí objektivní a ověřené informace?
Novináři, v Myceliu nazývaní medianti, hrají v příběhu spíš negativní roli. Psala jsem to v době, kdy sociální sítě nastupovaly, a objevovalo se hodně clickbaitových titulků (clickbait je termín pro poutavý titulek, který láká čtenáře na internetu na něj kliknout a přejít tak na danou stránku, pozn. red.). Docházelo k bulvarizaci témat, které by si zasloužily spíš hlubší analýzu, než je jen rychle povrchně smést. V té době jsem měla pocit, že média společností hýbou ne úplně šťastným směrem. Teď už se situace zlepšuje. Novináři si uvědomili, že je třeba dbát na zdroje nebo nevypouštět zprávy bez rozmyslu a bez zvážení toho, co můžou způsobit.
Závěrečný díl Mycelia pojmenovaný Program apokalypsy vyšel v roce 2022. Jak se opouští svět, v němž žijete tolik let?
Přechod byl trošku nepříjemný, přeci jen jsem v tom světě strávila velkou část svého života. Člověk do něj musí být neustále ponořený a nechávat svoje podvědomí, aby to zpracovávalo. Trochu mi pomohlo to, že v době, kdy jsem dopsala poslední díl, začala jsem s nakladatelstvím připravovat luxusnější vázané vydání Mycelia s různými dodatky. Tím jsem se od světa Mycelia odpoutávala trochu pozvolněji. Teď už píšu trošku jiné věci.
Prozradíte, jaké?
Jak jsem dopsala Mycelium, začali se mi ozývat editoři různých antologií. V posledním roce jsem proto psala povídky takzvaně na zakázku, naposledy jednu na téma Vánoce. Vedle toho už mám rozdělaný román, který se opět odehrává v mém argenitovém vesmíru. Postavy z Mycelia už tam sice vystupovat nebudou, ale svůj svět jsem tím tak docela neopustila.
| Mgr. Vilma Kadlečková |
| Absolventka Filozofické fakulty UK (obor vědecké informace a knihovnictví). Později začala studovat také zahradní architekturu na Mendelově univerzitě v Brně, studium ale nedokončila. Je jednou z nejvyzdvihovanějších tuzemských autorek fantastiky. V roce 1990 debutovala románem Na pomezí Eternaalu. Velkého ohlasu se dočkala její osmidílná sága Mycelium, kterou v roce 2013 začalo vydávat nakladatelství Argo a za níž získala řadu žánrových cen. Za její závěrečný díl pojmenovaný Program apokalypsy získala cenu Magnesia Litera. Jejím manželem je absolvent MFF UK a vývojář počítačových her Martin Klíma, mimo jiné autor legendární hry na hrdiny Dračí doupě. |
V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.
