Nálepku komiksů jako okrajovou záležitost pro teenagery boří v posledních letech české nakladatelství CREW, které svou produkcí i obratem už konkuruje i největším knižním vydavatelstvím. Jak to celé vzniklo a jaké jsou trendy a budoucnost komiksů, nám osvětlil spolumajitel CREW Petr Litoš, absolvent Matematicko-fyzikální fakulty UK.
Vaší hlavní pracovní náplní je kromě CREW byznys v IT, to byl váš prvotní zájem ještě před studiem?
Já začal programovat ve svých dvanácti letech, první peníze za software jsem vydělal už za minulého režimu – za prodej asi patnácti kopií animačního programu na ZX Spectrum přes organizaci Svazarm. Tehdy jsem to musel doma rozkopírovat na magnetofonové kazety značky Emgeton, aby zákazníci mohli ten úžasný program použít. To se psal rok 1988.
V té době bylo programování v Československu poměrně v plenkách, co vás k tomu přivedlo?
V té době se i u nás začaly objevovat první osmibitové počítače jako ZX81 a když je vám jedenáct nebo dvanáct, tak to prostě jako kluk chcete mít. Rodina se složila a mému dědovi se podařilo jeden tenhle počítač přivézt ze Západu. Šlo o ZX Spectrum+, na tu dobu super zařízení, ale umělo jen jedno nepříliš povedené nářečí Basicu, takže jsem se rychle posunul k assembleru (nízký programovací jazyk, který pracuje přímo s instrukcemi procesoru). K tomu ale byly potřeba informace, přičemž internet byl tehdy jen vzdálená budoucnost.
Na získávání informací byla skvělá 602. základní organizace Svazarmu v Dejvicích, kde se sdružovali zájemci o osobní počítače. Tam se v relativně stísněném prostoru tlačilo pár desítek lidí, kteří si vyměňovali tak úžasné věci jako printové výtisky ROM paměti Spectra, nebo různé návody na cokoliv - každý něco psal nebo tiskl a všechno se navzájem vyměňovalo nebo se za to i platilo. Velmi inspirativní prostředí pro mladého kluka jakým jsem byl já. Pro to, co máte dnes na Internetu v podstatě trvale, jsem si jednou za týden nebo za 14 dní dojel do Dejvic tramvají. A tam pak dvě hodiny nasával a sbíral informace, které vás postupně posunovaly dál. Spousta lidí odtud pak velice rychle přešla do praxe a založili si například softwarové firmy apod.
Kdy se u mladého programátora začala formovat láska ke komiksu?
Já měl vždy blízko k počítačům a sci-fi literatuře. Komiks byl za totality takový „přílepek“ ke scifistům, kteří byli mnohem organizovanější. Dělaly se různé akce, kde se také překrývali lidé obou žánrů, jako například už tehdy známý spisovatel Ondřej Neff, který rozuměl komiksům a vozil si je z Francie, což je dodnes v komiksové Evropě jasná vůdčí síla. Také byl velký kamarád a propagátor kreslíře Káji Saudka, který rovněž mezi scifisty chodil. Takže ke komiksům jsem se dostal přes sci-fi.
Čeští scifisté v začátcích internetu vytvořili i jakousi databázi Kdo je kdo v české a slovenské scifi. A u vaší vizitky bylo: spolupracovník nakladatelství GRYF.
To bylo nakladatelství, které jsme měli s kamarády ze sci-fi klubu a zpočátku to bylo primárně o filozofických knížkách. Například jsme vydávali Nietzscheho, Aristotela, da Vinciho, a podobné věci. To byly ještě doby, kdy jsme ty knížky nejen vytiskli, ale pak jsme je taky do těch knihkupectví sami odnesli v batohu (usmívá se). To se psal nějaký rok 1992 a já byl těsně po gymnáziu.
Takže už jste studoval na Matfyzu. Tou hlavní motivací bylo právě programování?
Samozřejmě, nastoupil jsem proto na informatiku. Programoval jsem už na střední škole - Gymnázium U libeňského zámku mělo tehdy patrně nejlépe vybavenou počítačovou učebnu, panu řediteli se kromě jednoho velkého počítače z NDR podařilo sehnat i několik počítačů MZ-800 od japonské firmy Sharp. V tehdejší době měl tento gympl punc nejlepšího místa, kde se naučit programovat. A sešli se tam lidé, kteří tam kvůli počítačům přišli a uměli. Spousta z nich poté odešla studovat ČVUT slaboproud anebo na Matfyz na informatiku.
Vy jste se rozhodl pro Univerzitu Karlovu, splnilo studium na MFF UK očekávání?
Myslím, že ano. Například i proto, že jsem unikl fyzice, která mi nikdy úplně neseděla, takže jsem byl vděčný za kombinaci informatika - matematika. A na samotném studiu oceňuji, že mi to dalo nějaký obecný rozhled, byť někdy i trochu násilným způsobem. Tím myslím, že se musel člověk učit i trochu okrajové věci, které pak v praxi nevyužil. Ale zpětně už i tohle vnímám jako přínos.
Jaké byly vaše první kroky po absolvování Matfyzu?
Už během školy jsem začal profesionálně programovat, někdy během druhého ročníku jsem například programoval systémy pro mikrobiologickou laboratoř Nemocnice na Homolce. Primář Jindrák a doktor Vaniš velice přesně věděli, co chce. Pracovali jsme se spoustou živých dat, a i s pomocí softwaru, na kterém jsem pracoval, se podařilo dělat úžasné věci, například pomohl ve snižování spotřeby antibiotik, snad až na polovinu. Jindrák získaná data využíval mimojiné k přednáškám po celém světě a vzniklo mnoho odborných článků. Pánové byli dokonce tak laskavi, že mě u některých připsali jako spoluautora, čehož si moc vážím.
Nápad založit si vydavatelství vznikl se spolužáky z Karlovky?
S úplně jinými lidmi, které jsem potkával přes sci-fi komunitu. Pořád jsme si říkali, že by bylo fajn komiks vydávat a postupně vznikla skupina lidí, kteří byli dostatečně naivní, že do toho projektu šli.
Nakonec jste se společníky vybudovali lídra na českém trhu s komiksy. Kolik titulů ročně v současnosti vychází pod CREW?
Lehce přes dvě stě, blíží se to už číslu 230. Dominantní jsou samozřejmě komiksy, vše ostatní jsou jen takové drobnosti. Vydáváme beletrii Štěpána Kopřivy, protože to s námi zakládal a má v nás dostatečnou důvěru. Děláme také beletrii Jiřího Kulhánka, který však už od roku 2011 nic nenapsal.
A pak děláme věci jako „lorebooky“. Děláme komiksy z herních světů (např. World of Warcraft, Zaklínač, Cyberpunk 2077) a společně s ostravským nakladatelstvím Fantom Print jsme vydali několik tzv. lorebooků z těchto světů. Jsou to v podstatě knížky, které víc popisují celý ten svět, dozvíte se, jaká jsou tam božstva, jak fungují a co mají na starosti. Má to tak trochu blíže k encyklopedii. Také jsme vydali dvě kuchařky ze světa World of Warcraft.
Kuchařky? Jako že co jedí příšery ve World of Warcraft?
Ne přímo příšery, ale ti hrdinové – jde o speciality z různých oblastí toho daného světa. A je to koncipováno tak, že to opravdu můžete uvařit. Dokonce jsme při propagaci první z knížek točili videa s michelinským šéfkuchařem Romanem Paulusem a jeho kolegou Pavlem Býčkem – některé recepty opravdu uvařili a okomentovali to. Podobně se u druhé knížky zapojila známá cukrářka Mirka van Gils Slavíková.
Pořád platí, že nejvýdělečnější hrdina komiksů je Bart Simpson?
Pro nás ano, ale už tomu nějakým způsobem konkurují některé mangy (komiksy z Japonska) a také Pokémoni, to je momentálně celosvětově nejcennější licence. Jen na licenčních poplatcích mají za minulý rok 3 miliardy dolarů zisku – za komiksy, hračky, knížky...
Co mívá největší náklad kromě Barta Simpsona a kocoura Garfielda?
Rozhodně japonské mangy a pak třeba věci, které souvisí s filmovými hity, třeba Stranger Things nebo Zaklínač, který u nás krásně funguje. U Stranger Things je třeba zajímavá věc, že v seriálu jedna postava na většinu času zmizí a je někde v jiné realitě. Až po čase se dostane zpátky a vy nevíte, kde byla a co se tam dělo. A o tom právě vypráví komiks. To je dle mého velká přidaná hodnota komiksu, když nejde jen o adaptaci. U Zaklínače se zase jedná o originální příběhy. Takže pokud vám nestačí, co napsal autor Andrzej Sapkowski, nebo co si můžete zahrát ve hrách, tak v komiksu objevíte ještě další dobrodružství.
V jednom rozhovoru jsem četl o tom, jaká úskalí provázela vaše snaha získat práva pro japonské mangy.
Spolupráce s Japonci, to by byly historky na další dva rozhovory. Přináší to řadu „radostí“. Například naše překlady od nejlepších překladatelů z japonštiny si Japonci strojově (sic!) zpětně překládají do japonštiny a mají pak další připomínky, se kterými se nevypořádává zrovna snadno. Třeba tam byla postava, kterou jsme přeložili jako „věštkyně“. A oni hned: ale slovo věštkyně tady nemůžete použít, protože tím prozrazujete, že je ženského rodu! A v téhle knížce ještě není jasné, jakého je rodu to je, to se ukáže až v příštím díle! Dejte tam nějaké pohlavně neutrální slovo…
Také se rádi pitvají v tom, jaké děláte promo a co přesně v reklamách řeknete, moc u nich nepochodíte s nadsázkou či přirovnáními. S Japonci se složitěji jedná, na všechno mají hodně času. Zatímco Evropané a Američané dělají především byznys a pokud jim nejste nějak zvlášť podezřelý, tak se s vámi chtějí dohodnout, Japonci klidně řeknou: fajn, ale nejprve se pojďme lépe poznat. A pak si s nimi půl roku, ale klidně třeba i rok jen píšete o tom, že on byl na lovu tuňáků a já byl v Krkonoších… A když uběhne rok a chcete se vrátit k byznysu, tak třeba toho odpovědného člověka vymění – to se mi vážně stalo. Existují věci, o které jsem se kontinuálně ucházel i deset let!
Od japonských vydavatelů?
Zažil jsem to s Japonci a také s majiteli Simpsonů, nepřímo tedy rovnou s panem Mattem Groeningem, který Simpsonovi stvořil. On sice skoro všechna práva k Simpsonovým prodal společnosti 20th Century FOX, ale komiksy si nechal a má na ně malou kapesní firmu s názvem Bongo Comics - to jsou v podstatě všechno jeho kamarádi, kteří komiks vyrábějí pod jeho dohledem. On vlastně komiksy nekreslil nikdy, od toho má lidi, kteří zkrátka kreslí v jeho stylu. Vlastně ani scénáře u komiksů nepíše, jen to vše nějakým způsobem zastřešuje. A získat od nich licenci, to bylo opravdu na dlouhé lokte.
Před lety jsem nevěřil, že se japonská manga uchytí ve světě, přišlo mi to až příliš atypické. Musí se nějak uzpůsobovat pro daný region?
V 80. letech se mangy z obavy, aby byly západnímu publiku srozumitelné, „westernizovaly“ – stránky se normálně otáčely a četlo se to zleva doprava. Akorát, že potom všichni šermíři byli najednou leváci, což je vtipné, protože levorucí samurajové byli velkou raritou! Westernizací se také stávalo, že vám to rozhodilo nějaké dvoustránky a byly s tím různé další problémy. Ale dělalo se to zpočátku takhle, a i sami Japonci to podporovali, protože chtěli prorazit na západní trhy.
Pro současné generace naopak platí, že čím „japonštější“ (blíž originálu), tím lepší. Já si myslím, že mangy jsou zajímavé tím, že nesou příchutě té jinakosti, exotiky. Spousta fanoušků nejen čte mangu a kouká na její anime podobu, ale často se zajímají celkově o Japonsko, jeho popkulturu, čajové rituály a spoustu dalších věcí, dost tím žijí.
Japonci jsou mimořádně dobří ve vytváření postavy, se kterou se můžete identifikovat. A strašně dobře umějí předat emoce. Ono to nejdřív působí až přehnaně, ale oni zvládají bez nějakého patosu naprosto důvěryhodně předat i ty největší emoce. V jejich příbězích se často umírá, řeší se tam vážné existenční otázky. Teď jsme například vydali Bohové lžou a to je o náctiletých dětech, které přijdou o rodiče a vlastně se najednou skokově stanou dospělými a musí se postarat samy o sebe.
Je to důvod, proč jsou mangy tak oblíbené mezi ženskými čtenáři?
Ženy obecně jsou mnohem větší čtenáři. Zpravidla platí, že muži někdy kolem puberty přestávají číst takřka úplně a pak se k tomu vrací až někdy po třicítce. Ženy čtou v podstatě pořád a jsou to věrní čtenáři.
I takové ty klasické sci-fi příběhy a superhrdiny, nebo potřebují mít v příbězích hlavně emoce?
U japonských komiksů tvoří přes 50 % čtenářů ženy a dívky, u amerického komiksu je to 90 % pro muže. V americké produkci je emocí méně, je to víc technické. Zajímavý je rozdíl mezi pojetím hrdinů - hrdinům v amerických komiksech se ty jejich superschopnosti zkrátka tak nějak přihodí – kousne je pavouk, něco je ozáří, atd. V japonských příbězích si hrdinové schopnosti musí dost často zasloužit. Často je hrdina na začátku ten největší otloukánek, ale protože se pořád snaží a vrací se k tomu, tak nakonec se stane třeba nejlepším nindžou. S tím se pak čtenářům lépe identifikuje.
V určité fázi náctiletosti, někdy i možná v dospělosti, je mužské publikum mnohem tolerantnější v tom, když je to tak jako infantilně nahozené: no tak ho kousl pavouk, hlavně že má ty superschopnosti, a teď bude řešit ty velké padouchy. Dívky chtějí mít příběhy takové spíše uvěřitelnější.
Jsou i komiksy, který jsou vyloženě určené jen ženám?
Základní dělení japonského komiksu je na šónen = pro chlapce, seinen = pro dospělé muže, džosei = pro dospělé ženy, a šódžó = pro dívky (pátá kategorie kodomo = pro děti, nemá v našich končinách takřka žádné zastoupení). Pak jsou ještě další subkategorie, co tak nějak levitují okolo jako juri, což je romantika holky s holkama, ale tohle je základní kategorizace. A v zásadě platí to, že ženy z toho, co jsem vyjmenoval, čtou všechno. Muži do těch ženských kategorií moc nezabrousí. Ono tam nebývá tolik spektakulární akce a spíš tam jde o nějaký niterný vývoj postav.
Existují i komiksy inspirované historií nebo skutečnými postavami dějin.
Řada velkých evropských tvůrců má tendenci jít směrem k adaptaci velkých děl minulosti, dost často se jim líbí i to, že je tam nějaká erotika. Takže jde třeba o adaptace de Sadeho. Erotické věci dělal i italský autor Milo Manara, který se nedávno zaměřil na malíře Caravaggia, a to takovým způsobem, že v rámci komiksu restauruje situace, za kterých původní díla vznikala - stylem malby jako od Caravaggia. Teď mimochodem Manara pracuje na adaptaci románu Jméno růže, a to může být hodně zajímavé.
Existují i komiksy o politice?
Existují, ale do toho se nikdy nikdo moc nehnal, populární jsou spíše politické stripy v novinách. Ale například bývalý americký prezident Barrack Obama měl několik svých komiksů, v některých byl dokonce za superhrdinu, objevil se i v komiksech různých populárních postav. Viděl jsem i komiksy inspirované dalším prezidentem USA Donaldem Trumpem, ovšem ty asi nebyly autorizované, protože si z něj dost utahovaly. Jenže pokud mu přímo v komiksu neříkají „Donalde Trumpe“, tak s tím nic moc nenaděláte… Každopádně to není nic, čeho by se prodávalo nějak extra velké množství. Ale Amerika je natolik velký trh, že nepotřebujete být v žebříčku 100 nejprodávanějších, a i tak se tím dobře uživíte.
Viděl jsem i komiks od herce Keanu Reevese, stává se, že celebrity zkouší komiksy?
Zkouší, ale většinou to nijak slavně nedopadne. Ale byly a jsou zajímavé pokusy – skupina KISS měla svůj vlastní komiks, na kterém se podílela i autorsky, zpěvák Alice Cooper měl komiks, není to zase tak neobvyklé… Ale zpravidla tomu dávají ten celebritní punc a málokdy je to nějak extra kvalitní.
Je běžné, že autor příběh i ilustruje nebo je to spíše výjimka?
Není to tak neobvyklé. V Evropě je to dost častá záležitost, v Americe a Japonsku je to tak napůl. Horší je, když se zasloužilý a skvělý kreslíř rozhodne, že by taky něco napsal, to dost často nedopadne. Mít talent na obě věci není dáno úplně každému.
Evropský komiks je hodně autorsky orientovaný, čímž nechci říct, že autoři nejsou pod termínovým tlakem, ale ta největší jména mají větší volnost a mohou s tvorbou stránek strávit mnohem víc času. V Americe musí každý měsíc vyjít 22 stránek, aby byl nový komiks včas na prodejních pultech. A v tu chvíli už dostáváte autora pod tlak. Běžná je při tom dělba práce, což nepovažuji za nic špatného – americký scénárista napíše příběh, kreslíř příběh nakreslí tužkou, on sám nebo někdo jiný ho obtáhne a vystínuje tuší, někdo jiný tomu dodá barvy (často jsou barviči i dva), další tam dopíše písmenka.
A úplně nejšílenější je Japonsko, kde celou kapitolu odevzdáváte jednou za týden nebo jednou za 14 dní, a očekává se od vás nějakých 15-20 stránek. Podepsaný je pod tím sice jeden člověk, ale ve skutečnosti je to třeba 20členný tým. Není výjimkou, že jim vydavatelství pronajme velký apartmán a všichni bydlí spolu, aby měli na práci maximum času. Autor už to v podstatě jen tak načrtává, pak je tu specialista, který kreslí třeba jen budovy, další se specializuje na auta, někdo kreslí déšť, a tak dále... Nicméně podepsán je pod tím jen hlavní autor, zatímco Američané tam podepíšou všechny.
V Japonsku vycházejí v milionových nákladech časopisy, kde je například 20 kapitol z různých příběhů a čtenáři každý týden hodnotí, co se jim líbí a nelíbí. A když se něco nelíbí, tak vydavatel autorovi řekne: máš ještě tři kapitoly, pak to ukonči. A místo toho dají něco nového, nadějného. Na druhou stranu, když se něco extrémně líbí, tak to nabobtná třeba i na 700 kapitol! Takže autor je u toho doslova uvázaný.
My jsme sem kdysi chtěli přivést jednu japonskou hvězdu a zástupci vydavatelství nám vzkázali: zapomeňte, nikam nepojede, nestíhá, nemůže. Až to dodělá. Japonští autoři komiksů jsou oběti svého úspěchu a není neobvyklé, že si často zlikvidují zdraví a nedožijí se ani nějakého extra vysokého věku.
Existují tak dobří čeští autoři, že by se prosadili i v zahraničí?
To je pekelně těžké, konkurence je obrovská. Ale například Štěpánka Jislová vyšla u dost renomovaného francouzského nakladatelství Glénat a ve Francii vychází i díla paní Lomové, sem tam se prosadí někdo další. Sami jsme také pomohli prodat pár českých autorů, co vyšli původně v CREW. I v Česku jsou teď už lidé, kteří se dokáží uživit komiksem, což třeba ještě před deseti lety nebylo. Ale je jich malounko a na Ferrari to není (úsměv).
Jak často se stává, že přijde někdo úplně nový a přinese návrh komiksu, který chce vydat?
Obecně jich bývá hodně, ale je to podobné jako s psaním románů. Všichni nakladatelé na trhu vám řeknou, že mají plné mailové schránky zpravidla spíš grafomanských záležitostí, většina lidí dostatečný talent nemá. Dnes už slavní američtí autoři přiznávají, že je třeba i třicetkrát odmítli. Sám jsem zažil besedu s autorem Deníku malého poseroutky Jeffem Kinneym, který ukazoval 30 dopisů ve stylu Járy Cimrmana: pane Kinney, už nám nic neposílejte, už nám nepište, a pokud možno nepište vůbec (smích). No a nakonec je z jeho knih světový megahit.
Je to tedy spíš souhra náhod a štěstí, že se trefí zrovna do nálady publika?
Zrovna Kinney svůj přístup změnil. On se nejprve snažil prosadit jako komiksový autor, ale pak si řekl, že tam přidá víc textu a své obrázky použije jen okolo, proto je tak nějak na půl cesty ke komiksu. Tím se nějakým způsobem odlišil a šel vlastní cestou. Ale obecně je to tak jak říkáte – načasování, náhoda, trefíte se do nějaké vlny, redaktor má zrovna tu správnou náladu…
I hity potřebují ten správný čas, aby zabodovaly. Dnes když si mladší generace otevře Harryho Pottera, tak jim vadí, že je tam moc textu a málo obrázků. Oni by to samozřejmě učetli, ale už je to zdržuje. A tomu šel Kinney naproti – má tam míň písmenek, spoustu obrázků a pro dítě je to mnohem větší pohoda to zkusit, a pak ho to vtáhne. Děti samozřejmě nakonec vtáhne i ten Harry Potter, ale je to těžší, máte tam najednou nějakou bariéru navíc.
V posledních letech nám dělá obrovskou radost spolupráce s knihovnami a školami. Komiksy byly totiž léta brány jako něco pro ty, co neumí pořádně číst, a postupně se tenhle názor začal lámat. Teď jsme tradiční partner Dne pro dětskou knihu a spousta knihoven a škol nám dává zpětnou vazbu od učitelek a knihovnic, jak jsou za komiksy rády, protože je to pro děti takový mezistupeň před čtením knížek. Komiks se stal celkově velmi vítaným spojencem pro ty, kdo chtějí, aby jejich děti četly.
Jsou nějaké speciální kategorie komiksů pro nejmladší děti?
Rozhodně, dětský komiks je obrovsky silná kategorie, vždyť tam patří Čtyřlístek, Asterix, Kůstek, Lucky Luke, Tintin, a další spousty superkvalitních věcí. My kromě jiného máme edici CREW Kids určenou pro děti od šesti let, takže pokryjeme i ty nejmladší. Tam není násilí a krev, jsou tam témata, která by je mohla bavit. Dost často jsou tam lehčím způsobem pojaté příběhy od Marvelu – Spider-Man, Avengers, Strážci galaxie… Ale najdete tam i My Little Pony pro holčičky, pro milovníky samurajů příběhy Chibi Usagiho a další super příběhy.
Má tak velké vydavatelství jako CREW nějakou partu testerů, kteří vám doporučují, co zrovna ve světě komiksu letí?
My si v tomhle dost věříme sami (smích). A náš tým není nijak zvlášť široký, celá CREW má okolo 60 lidí, kteří s námi nějak spolupracují buď přímo ve firmě anebo jsou to blízcí spolupracovníci. A od těch samozřejmě chodí různé impulsy, což je pro nás přínosné. Už jen proto, že jsou mnohdy z mladší generace a pohybují se v jiných komunitách. Takže občas něco doporučí a my si to ještě ověříme jinde, těch zdrojů máme spoustu.
V týmu jsou i překladatelé nebo dáváte překlady agenturám?
Ne, ne, máme svoje překladatele. Například u předkladatelů z japonštiny, kteří jsou schopní a ochotní spolupracovat na komiksech, myslím, že už spolupracujeme snad se všemi. Ono jich také tolik není. Angličtinu vám, a teď to nemyslím ošklivě, přeloží v podstatě kdekdo. Další jazyky jsou trošku problém. Například je řada překladatelů z francouzštiny, ale málokomu konvenuje komiks. Agentury vnímám spíš jako volbu na překlad obchodní korespondence či smluv, komiks je specifická disciplína blízká literárnímu překladu.
Existuje po těch 26 letech ještě něco, co vás stále trápí, že se nepodařilo získat pro překlad?
Je pár takových postav, ke kterým se nedá úplně dostat, ale ty důvody jsou mnohdy takové obskurní. Není to už nic extrémně TOP, spíš je to něco ve stylu, že si to celé řeší jen autor a bývá těžko k zastižení. My už jsme se v podstatě dostali ke všemu, k čemu jsme se nutně dostat chtěli.
Co vás tedy jako vydavatele pohání dál?
Pořád je to zábavné. To není o tom vydat tu nejslavnější věc, ale prostě rozšiřovat tady světový komiks dál a dál, kvůli tomu jsme do toho s kolegou Pavlovským kdysi šli. Proto také neděláme žádné sběratelské edice, což je sice krásná věc, ale jen pro nějakou vyvolenou skupinu. My se snažíme oslovovat masový trh a největší zadostiučinění pro nás je, když v hezkém knihkupectví už není jen jedna polička, ale už třeba celé oddělení pro komiksy, a nejen z naší výroby.
Ještě platí, že se knihkupci zdráhají komiksy vystavovat, protože je lidé často kradli?
Zdá se, že tahle praxe knihkupců už končí, a i poslední veteráni ve schovávání komiksů přestanou (smích). Ono to vyplývalo ze dvou věcí: zaprvé globálně komiks vždy býval dražší než beletrie, to už dnes není úplně pravda. A zadruhé v Praze si komiksy nechávali krást taxikáři, a to hlavně v okolí Václavského náměstí. Zpravidla si feťáky rovnou posílali za stovku pro konkrétní věci, které je bavily. Takže oblíbenost komiksů mezi pražskými taxikáři způsobila to, že se pak knihkupci báli komiksy volně vystavovat.
To vypadá, že tehdejší taxikáři mohou mít doma cenné komiksové sbírky.
To je klidně možné, oni věděli velmi dobře, co přesně chtějí.
Jak moc se musíte vyznat v komiksech, aby to bylo pro vás fungovalo jako živobytí ze sběratelského hlediska?
Chce to dobrý čuch. U komiksů existuje znalectví, takže pokud máte třeba první sešit X-Menů ze 60. let, tak je podstatné, v jakém stavu ho máte. Protože potrhaný může mít cenu 20 dolarů, ovšem pokud je ve stavu jak nový, tak může vynést 20 tisíc ale klidně i 200 tisíc dolarů. Existují například dvě kompletní sbírky Marvel komiksů z takzvaného zlatého věku, což je vůbec první éra, kdy jejich komiksy vznikaly. A protože jsou kompletní a ve skvělém stavu, tak mají takovou hodnotu, že jsou součástí portfolia investičních fondů a jsou schované někde v trezoru.
Na určení cenové hodnoty komiksů existují certifikovaní znalci, kterých není na světě mnoho. Jejich hodnocení má desetinné třídění - od známky 9 a výše je to tzv. mintová záležitost, a to abyste měl pomalu schované v trezoru. V České republice žádný takový znalec není, nejbližší je snad v Německu, další v Anglii, a to ohodnocení něco stojí. Takže vy pak jako sběratel stojíte před otázkou, zda vám stojí za to takový certifikát vystavit a podstoupit riziko, zda se komiks cestou někde nepoškodí…
Vy nemáte žádnou komiksovou sbírku?
Ne. Ono na fyzické místo je to poměrně náročná záležitost. Můj kolega sbírku má, a přestože nemá malý byt, tak má všude police a neustále řeší, co dá pryč aby měl další místo. A to vám pak trhá srdce (smích). Mimochodem první číslo CREW z roku 1997 má také slušnou cenu, už jsem ho viděl prodávat i za 10 tisíc korun. Ono jich totiž už moc není.
Vy ho samozřejmě vlastníte…
Já ho nemám! To je tak, že v té době ještě nemáte pocit, že tvoříte něco výjimečného, tak to prostě jen tak někomu dáte a pak čas plyne a plyne... Mám až druhé číslo (smích). První bych si mohl jedině dokoupit.
To by majitele CREW asi pěkně natáhli…
No to bych musel kupovat jedině pod pseudonymem (smích).
Superhrdinské komiksy vycházejí už od konce 30. let minulého století, je vůbec ještě možné vymyslet něco originálního, neotřelého?
Každou chvíli vidím něco nového, přelomová díla vznikají neustále. Například u Batmana si troufnu říct, že maximálně jednou za dva roky vznikne nějaká fakt velká pecka, kdy si říkáte: jo, to je velký příběh. Pořád se dají vymyslet nějaké příběhy nebo nové interakce těch postav.
Ale ten základ je stále stejný. Třeba takový Garfield - vždyť je to pořád jen o tom, jak je kocour vynalézavý vůči svému páníčkovi.
Garfielda mám načteného dost dobře a tam už je znát, že se autor trošku recykluje. Stává se, že si řeknete, jo tuhle variantu už jsem někde kdysi četl, třeba před dvaceti lety… Ale stále ještě opravdu jde být originální. Už jen proto, že se nám mění doba, takže akceptujete nové věci, přidáváte současné technologie, nějakým způsobem to posunujete, říkáte ten příběh jinak.
Existují také speciální edice, kde můžete s hlavní postavou dělat i jiné věci – třeba se vám stane Batman upírem, tak si užijete příběh s Batmanem, který saje lidi. Největší komiksovou kvalitu najdete v originalitě, akorát někdy zase bývá složitější to lidem prodat.
Jak si komiks opravdu užít?
Komiks je věc, kterou člověk musí navnímat. Je to zcela právoplatně samostatné médium a má něco z filmu a něco z literatury. Je například úžasný ve změně tempa vyprávění. Říká se, že v komiksu se toho nejvíc děje mimo samotné obrázky - vlastně to, co se odehrává mezi dvěma okénky. Často se pracuje s časem - máte třeba akci na šest stránek, kdy hrdina pouze vytahuje pistoli, dává do ní zásobník, a letí kulka. A vy to dokážete zpomalit.
Také můžete pracovat s tím, kolik je tam textu. Rozkreslíte něco na šest stránek, ale čtenář to přeletí rychle, protože tam není skoro žádný text, maximálně jsou tam třeba rozepsané zvukové efekty. Pak zase naopak přijdou jakoby zpomalující stránky, kde je hodně bublin proto, že si postavy dlouho povídají. Často výrazně měníte tempo, což je pro komiks strašně důležité. Komiks má také silnou schopnost vyvolávat a předávat emoce.
Velké téma současnosti jsou vzrůstající schopnosti umělé inteligence. Kdy začne AI malovat komiksy?
Tak ona už to i dělá, jde o to, co za výsledek si představujete.
Takže když AI zadáte kostru příběhu, zvládne ho namalovat?
Otázka je, jestli by dokázala udržet návaznost mezi jednotlivými okénky. Nicméně už jsem viděl, jak velmi dobře zvládá zadání na konkrétní obrázek. Problém je, že AI se učí tím, že kopíruje reálné umělce a ti se právem cítí ohroženi. To, že mají nějaký styl, je vlastně jejich know how, a když je napodobuje jiný člověk, tak neuspěje, protože mu všichni předhodí, že nemá vlastní styl a jen kopíruje známějšího umělce. Jenže v případě AI se to tak nebere, navíc nejsou nastavené žádné etické mantinely, není pořád úplně jasné, zda to je legální, nebo už ne.
Každopádně to pro část komiksových autorů bude problém. Vznikne konkurence a takovou tu tuctovou produkci klidně může umělá inteligence do nějaké míry zastat. Ti opravdoví TOP autoři jsou víc v bezpečí, protože jejich publikum žádá to jejich pravé dílo.
Otázka je, jak dlouho potrvá, než se AI naučí kopírovat i tyto mistry.
Naučí se to, dost možná už to umí. Ale zákazníci budou chtít, aby to bylo reálné dílo od mistra. Jako nakladatel nemůžete uvést, že to nakreslil ten a ten, a ve skutečnosti to stvořila AI, ta informace se ke čtenářům dostane.
Ale asi bude stále těžší to rozpoznat.
No to bude, to brzy nepoznáte. Možná to nepoznáte už teď, schopnosti AI jsou opravdu neskutečně dobré.
Jaký komiks jste poprvé viděl na vlastní oči?
Asi Čtyřlístek. Já v dětství bydlel o patro níž pod Ljubou Štíplovou, a od ní jsem občas dostal nějaké výtisky coby malý kluk, kterého potkávala na schodech ve stejném domě. Paní Štíplová byla geniální, její hlášky ze Čtyřlístku jsou dnes už legendární.
Proč vlastně anglicky znějící název CREW, který beztak čtete jako „krev“?
Na to není dobrá odpověď. Je to trochu nešťastné, ale tehdy nám to přišlo zajímavé, že to bylo blízko komiksu, působí to americky, něco to i znamená… My jsme od začátku chtěli význam krve – jako že přinášíme novou krev, něco dospělejšího… Protože jsme se potřebovali v začátcích odlišit od těch dětských komiksů, které tu byly.
Proto jsme také schválně na začátku vybírali celkem drsnější příběhy jako Lobo a Judge Dredd, a to s tou krví taky souviselo – měli jsme dlouho také krvavý design, z písmen v názvu krev trošku kapala... Ale časem už jsme se od toho úplně oprostili a už jedeme čistě jen červenou barvu.
Petr Litoš |
Absolvent Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. V roce 1997 spoluzaložil nakladatelství CREW (čti krev) s cílem vydávat světové komiksy česky. Dnes jsou dlouholetými partnery světových značek jako Marvel, DC Comics, Image, nebo Dark Horse, drží licence i na japonskou mangu a evropskou tvorbu. S produkcí 230 komiksových knih ročně patří mezi pět nejproduktivnějších nakladatelů na českém knižním trhu, v komiksech jsou zdaleka nejproduktivnější. |
V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.