Odbornice na vzdělávání radí: Učitelé, zkoušejte si AI

 „Klíčem k tomu, abyste byli dobrými učiteli, je rozvíjet sebeuvědomění,“ tvrdí Manuela Milani. Zdůrazňuje navíc důležitost dialogu s kolegy a se studenty. Coby mezinárodní expertka na vzdělávání je součástí platformy Paedagogium na Univerzitě Karlově.

Jak umělá inteligence vidí budounost výuky na pražském Albertově. 

Co dnes dělá učitele tím dobrým?

To je velmi častá otázka. Ale já si myslím, že „dobrý“ učitel neexistuje, protože je to nikdy nekončící proces snahy stát se jím. Klíčem k tomu, abyste se stali dobrým učitelem, je rozvoj sebeuvědomění a sebereflexe. Dobrý učitel si klade otázky jako například: „Kdo jsem já jako učitel a jak se mohu zlepšit?“ Naopak skutečnou překážkou pro zlepšení je způsob, když se lidé snaží automaticky převzít postupy, které viděli, že fungují u jiných. Neexistují žádné univerzální charakteristiky dobrého učitele, protože každý z nás je jedinečný.

Ačkoli to může znít jednoduše: jak začít, jak hledat odpovědi?

Opět, neexistuje univerzální návod a nemyslím si ani, že existují správné odpovědi. Klíčové je začít ten proces, kdy se začnete ptát – a pozorovat sami sebe. Dobrým výchozím bodem může být zpětná vazba od odborníka či kolegy, který pozoruje vaši výuku. Můžete však začít i sami – klást si otázky ze svého úhlu pohledu, dělat si poznámky a využívat je k reflexi.

Asi všichni chtějí lepší vzdělávání. I proto na Univerzitě Karlově vznikla platforma Paedagogium pro rozvoj pedagogických dovedností. Co je podle vás v dnešní době největší výzvou pro výuku na vysokých školách?

Myslím, že dnes čelíme především dvěma velkým výzvám: tou první a nejaktuálnější je umělá inteligence (AI), která je nyní tématem mnoha diskuzí, článků i konferencí. Nicméně si myslím, že druhé téma je ještě významnější a bohužel přehlížené: a to je neangažovanost a nezájem studentů. K tomu dochází všude, nezávisle na zemi, oboru či druhu univerzity. Není to ani něco úplně nového, ale po covidové pandemii této výzvě musíme čelit naplno. Pokud totiž jakožto studující zažijete něco jiného, začnete se o to více ptát: Proč bych měl osobně chodit na univerzitu a tam někoho poslouchat? Co je ta přidaná hodnota? Nelze to dělat nějak lépe, efektivněji? Těmito otázkami bychom se měli více zabývat jako instituce i jako učitelé.

Vidíte nějaké specifické výzvy pro UK?

Jednou z výzev, kterou tu vidím a které čelí i další univerzity, je pokus o nalezení rovnováhy mezi důležitostí výzkumu a výuky. V některých zemích je věda velmi vážená a má pověst „královské disciplíny“, což ne vždy platí i pro učitelství. Ve vědě jsme zvyklí porovnávat a hodnotit, co je kvalitní věda, což v učitelství chybí.

Druhá výzva z mého pohledu spočívá v pochopení, jak podporovat učitele ve zlepšování. Měli bychom usilovat spíše o zlepšování jako proces než excelenci jako metu, protože pokud jste dnes dobrým učitelem, jste dobrým učitelem díky vašim vlastnostem a dovednostem – nezávisle na kontextu, ve kterém se nacházíte. Avšak pokud se chcete zlepšit jako instituce, musíte se zlepšit na globální úrovni, a tím pádem musíte podporovat obecné zlepšení spíše než existující excelenci jednotlivců.

Kde se můžeme inspirovat?

Zdrojem naší inspirace by měly být instituce, které se věnují výzkumům v oblasti výuky. Protože přístup založený na důkazech je klíčový. Z mé osobní zkušenosti jako příklad ráda uvádím Universiteit Utrecht. Opravdu se mi líbí, jak z nejrůznějších perspektiv a opakovaně mapují, zlepšují a vyhodnocují vzdělávání. Mají skutečně širokou perspektivu, kterou používají ke zlepšení své výuky – mají Centrum pro akademickou výuku a učení, Centrum pro inovace ve výuce, Digitální centrum a mnoho dalších. Využívají různé aktéry, kteří poskytují různé typy služeb, a také přímo zapojují studenty. Neexistuje žádná hierarchie; všechny názory jsou stejně relevantní. Jsou mi opravdu velkým zdrojem inspirace!

Co by bylo vaše klíčové doporučení? Kde bychom měli začít?

Ačkoliv jsem zmínila Utrechtskou univerzitu jako svůj oblíbený příklad, varuji před snahou kopírovat něčí přístup. Každá univerzita je jedinečná, má svůj specifický kontext, pravidla s kulturními pozadími… Je skvělé hledat inspiraci a učit se od sebe navzájem, ale vždy musíte myslet na svůj kontext, jinak to zkrátka nebude fungovat.

Někteří akademici přiznávají, že nejsou dobří učitelé. Máte pro ně tipy, jak se zlepšit?

Začít malými krůčky. Protože když budete zavádět drobné změny, s velkou pravděpodobností uspějete a krok po kroku se budete zlepšovat. Pokud si však stanovíte příliš ambiciózní cíle, je pravděpodobné, že to skončí neúspěchem – a budete zklamaní. Druhé doporučení je zahájit dialog – s kolegy i se studenty. Jsme zvyklí s kolegy debatovat o výzkumu, ale ne o tom, jak učíme. A nemusí to být ani vaši blízcí kolegové, naopak. Právě dialog s kolegy z naprosto odlišných oborů bývá velmi prospěšný, neboť poskytuje zcela nové úhly pohledu.

Co když si ale někteří učitelé nejsou vědomi, že by potřebovali zlepšit výuku a jednoduše si myslí, že jsou „skvělí“? Jak jim správně poskytnout zpětnou vazbu?

To bývá problém, proto znovu opakuji, že sebeuvědomění je klíčovým bodem. Jako instituce můžete podporovat nové metodologické přístupy, nabídnout nejrůznější nástroje. Někdy může být změna zdlouhavý proces, protože nemůžete učitele nutit, aby přijali nové metody; to nefunguje. Můžete ale třeba vybudovat komunitu, která se bude navzájem inspirovat a sdílet příklady zavedených změn. Z mé vlastní zkušenosti vím – tuto práci dělám přes dvacet let –, že jsou učitelé, kteří jsou, řekněme, odolní vůči změnám. V takovém případě musíte pochopit, jaké jsou jejich potřeby a oni vás musejí uznat za odborníka, který by jim mohl pomoci. Je potřeba získat si důvěru, což je nejtěžší část, protože jen tak budou naslouchat.

Zmínili jsme umělou inteligenci, AI. Jaká je podle vás současná role umělé inteligence ve vzdělávání? Vidíte ji jako příležitost, nebo spíše jako hrozbu?

V určitém smyslu jsou diskuze o umělé inteligenci podobné těm, které jsme v minulosti vedli o jakékoliv jiné technologické změně. Náš problém je, že o technologiích často uvažujeme deterministicky – nejde pouze o technologie, jde o to, jak je používáme! Nemám ráda diskuze o tom, jak studenti mohou s AI lépe podvádět. To by vůbec nemělo být téma – studenti se přece od nepaměti snaží vynaložit co nejmenší úsilí a dosáhnout co nejlepších výsledků.

Naše otázky by měly znít: Jak umělá inteligence mění učení? V čem může pomáhat? Pokud mé úkoly může snadno vyřešit ChatGPT, problém není v AI, ale v mém zadání. Je to i důvod, proč každého nabádám, aby zkoušel AI. Požádejte chat, aby pro vás připravil sylabus, a pak ho porovnejte s tím svým. Možná umělá inteligence lépe vystihne učební cíle, a tak toho využijte. Opravdu si myslím, že bychom všichni měli zkoušet AI, jinak nám „ujede vlak“ a propast mezi vyučujícími a studenty, kteří v AI už dávnou „jedou“, bude větší a větší.