Učitel Daniel Pražák: Je normální mít i blbé hodiny

„V každé třídě mám dvacet dětí, které mohu ovlivnit, inspirovat, naučit je kriticky myslet či ověřovat informace. Učím ve více třídách, takže se to docela škáluje a ve výsledku mám vliv na mnoho životů. V tom je krása učitelské profese,“ tvrdí Daniel Pražák, učitel, popularizátor oboru, tiskový mluvčí a též doktorand Pedagogické fakulty UK. 

Těch rolí je plno. Kdo je tedy Daniel Pražák? „Když mám o sobě někde mluvit nebo se představit, tak z toho mám vždy osypky – co říci, aby to neznělo úplně hloupě a zároveň to vystihovalo, co dělám. Poslední dobou mě stále častěji a při různých příležitostech označují jako ‚popularizátora učitelství‘, což se mi vlastně moc líbí,“ vysvětluje s úsměvem.

Jak se vůbec z učitele dějepisu a přírodopisu stal influencer s více než 21 tisíci sledujících na Twitteru? „Někdy před pěti lety jsem si uvědomil, že když se na Twitteru mluví o učitelství, většinou je to nějak negativně, že úplně chybí ta pozitivní linka. Tak jsem si řekl, že tuto ‚volnou ekologickou niku‘ (tedy souhrn podmínek, které umožňují životaschopnou existenci populace určitého druhu, Daniel přece učí přírodopis – pozn. red.) zkusím využít,“ říká Pražák, jenž je dnes už dáván za příklad i na marketingových školeních o strategii značek.

Podcasty proti negativismu

S obdobnou motivací vznikla i myšlenka na podcastovou sérii Hovory z kabinetu. „Když už se v médiích mluvilo pozitivně o školách, většinou byly zmiňovány pražské anebo soukromé a jinak, že je to ‚mordor‘. To ale opět není vůbec pravda! Tak jsem si řekl, že zkusím do veřejného prostoru přinášet i ty další pozitivní příběhy prostřednictvím podcastů,“ říká Daniel. Vždy jej potěší, když jeho hosty poté „objeví“ velká média a zvou si je do relací.

Rád opakuje, že mediální prostor je nekonečný a každý může sdělovat svá témata. A často učitelky a učitele na mediální vystoupení i připravuje. „Není to raketová věda; jen se člověk musí připravit. Je dobré si předem rozmyslet hlavní sdělení a počítat i s tím, že je nutné zjednodušení – novinářská zkratka. Moc se mi líbí, co napsal vědecký novinář Petr Koubský: ‚Pokud čtete popularizační článek ze svého oboru, uvědomte si, že vy nejste cílovka.‘ A to se snažím vždy zdůrazňovat, že článek v médiích není přímo výstup pro kolegy učitele,“ líčí.

Otevřeno pro lepší učení

„Věřím, že když člověk usiluje o něco dobrého a vloží do toho maximum, co může, tak se to taky podaří,“ uvedl jednou pro blog Tajný učitel. O co usiluje nyní? „Teď chci primárně dokončit doktorát,“ směje se Daniel, „ale když to vezmu z větší perspektivy, chci pomoci tvořit lepší svět. Vím, zní to hrozně, ale v každé třídě mám dvacet dětí, které mohu ovlivnit, inspirovat, naučit je kriticky myslet či ověřovat informace. Učím ve více třídách, takže se to škáluje a ve výsledku mám vliv na mnoho životů. V tom je ta krása učitelské profese.“

O změny zevnitř usilují i v uskupení Otevřeno. Asi před sedmi lety se v Brně spojila parta studentů a studentek „peďáku“ a rozhodli se, že se na učitelské povolání chtějí připravovat jinak. Oslovili i další fakulty, vznikla nejdříve studentská organizace, která se rozrostla do celorepublikového hnutí, jež sdružuje studenty, učitele, akademiky. O co jim jde? „Společně usilují o změny a komunitní podporu,“ říká Daniel Pražák, tiskový mluvčí této iniciativy. A zdůrazňuje, že jen od dob jeho studia došlo k výrazným změnám k lepšímu: „Dnešní studenti mají mnohem více praxe nebo takové předměty, jako je Práce se syndromem vyhoření.“

Z Penny k Disertaci

Daniel je doktorandem Pedagogické fakulty UK. Jak to vypadá s dizertací? „Dobrý, už se tolik nebojí, ale teda pořád občas čůrá na roh postele,“ odpovídá rozesmátě. Cože?! Začátkem covidové pandemie totiž adoptoval kočku, která se původně jmenovala Penny, ale jelikož Dan nechtěl kočku pojmenovanou po supermarketu, přejmenoval ji na Disertaci. „Poskytuje to báječný námět na konverzace. A jelikož jsem ji adoptoval během první covidové vlny, absolvovala se mnou většinu online výuky, školení i workshopů – většinou za krkem, kdy mi okusovala ucho, takže se stala poměrně slavnou,“ říká o své Disertaci, která se stala mimo jiné hlavní hrdinkou instagramového účtu @edukocka, kde Daniel sdílí učitelské tipy.

Jak školy (ne)spolupracují

V té pravé, akademické a „papírové“ dizertaci zkoumá, jak školy spolupracují, jak se navzájem inspirují či jak si vyměňují nápady na inovace, co z toho nejlépe funguje a kde jsou bariéry. „Ačkoliv spolupráce existují, v Česku je nikdo vědecky příliš nezkoumal. Mnohem více víme o situaci v zahraničí, což byla i činnost mých prvních dvou let doktorátu. Musel jsem načíst velké množství zahraničních článků, což mi dalo dobrý informační základ a přehled, z něhož mohu čerpat a podle potřeby toho využívat,“ oceňuje mladý pedagog.

Některé poznatky se již přímo snaží aplikovat v praxi anebo předávat informace iniciativám a lidem, kteří je mohou využít: „Například během covidu se potvrdilo, že lépe na tom byly školy, které byly propojené a sdílely kapacity či výukové materiály. V některých specifických případech – například když je škola velmi malá –, ale sdílení paradoxně přináší více práce, což si ani sama škola nemusí uvědomovat. Je důležité mít situace podložené daty.“

Nebojte se mluvit o chybách

Veřejné vystupování Daniela Pražáka je ojedinělé i v dalším ohledu – velmi často mluví o chybách. Klidně řekne, že se mu něco nepovedlo nebo byl ve stresu a že je potřeba myslet na duševní zdraví. Co jej k tomu přimělo? „Když se mě poprvé úplně vážně zeptali, jestli mám také někdy blbé hodiny. Pamatuji si, jak jsem vyhrkl: ‚Jasně, každý je máme!‘ A v ten moment mi došlo, že se o tom vůbec nemluví. Že nejen začínající učitelé a učitelky mohou mít pocit, že ostatní jsou skvělí, bezchybní a že jen jim se nedaří a že se na to teda nejspíš nehodí...,“ osvětluje téma, které se snaží se svými kolegy dostávat do veřejného prostoru.

Co radí? „Je důležité ukazovat realitu. Pokud při výuce zavádím něco nového, je velmi pravděpodobné, že se to poprvé nepovede, možná ani podruhé či potřetí. Ale to není důvod jít od toho; spíše je třeba hledat, proč se věc nedaří,“ nastiňuje Pražák, že někdy stačí třeba jen věnovat tématu více času, aby se to naučil jak učitel, tak žáci, načež novinka může klapat.

Ve školství po covidu

Na jaře 2020 dostal celý svět ránu, přišla koronavirová pandemie, která se promítla i do školství. „Distanční vzdělávání udělalo obrovskou paseku. Učím na druhém stupni základní školy a jsou třídy, na kterých je to dosud vidět – ve vztazích, v chování, v psychických problémech... Je mnoho dětí, kteří začátek druhého stupně nebo i první třídu ZŠ – vývojově důležité momenty – měly online. Je potřeba s tím pracovat, s dětmi i s učiteli,“ zdůrazňuje.

Na druhou stranu při lockdownech vzniklo mnoho báječných podpůrných aktivit, učitelé se je naučili i sdílet. „Učením budoucnosti není online výuka, nebo alespoň doufám. Covid nám ale ukázal, jak je důležité reflektovat, co učíme, v kontextu aktuální situace a více vybírat, co je skutečně podstatné. Myslím, že také došlo k většímu pochopení mezi rodiči a učiteli. Ale hlavně jsme se jako učitelé naučili sdílet přípravy, přístupy, materiály. Díky online výuce bylo jednoduché připojit se na náslech do hodiny třeba v Ostravě, a to nám zůstalo,“ kvituje.

Vzdělávání ale školní docházkou nekončí. „Dnešní svět si žádá celoživotní učení se. Zároveň máme díky internetu a sociálním sítím neuvěřitelnou možnost učit se od těch nejlepších z celého světa. Využívejme to,“ říká Daniel Pražák. Sám se naučil fotit jako profík, když sledoval nejrůznější tutorialy na YouTube. Přidal ovšem žitou zkušenost: „Začal jsem se ptát profesionálů, aby mi dávali co nejkritičtější zpětnou vazbu: co jak mám zlepšit, co by udělali jinak... A na jedné akci jsem potkal známého fotografa, který měl poprvé lektorovat. Měl obrovskou trému. Tak jsem mu poradil pár triků, jak mluvit před lidmi, a na základě toho jsme se skamarádili. Chodil jsem s ním fotit a ‚koukal mu pod ruce‘, což byla ta nejlepší škola.“