Karlovka jako líheň moderních adiktologů

„Česká adiktologie má v zahraničí velmi dobré jméno – jsme rovnocennými partnery a ve způsobu vzdělávání jsme dokonce inspirací pro ostatní,” říká Roman Gabrhelík z Kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty UK, který vedl pětiletý projekt modernizující výuku postgraduálního studia adiktologie. „Změnili jsme skladbu a obsah předmětů, zapojili technologie a kompletně jsme přešli do angličtiny, čímž lákáme i studující ze zahraničí.“

V loňském roce jste dokončili pětiletý projekt „Modernizace doktorského studia adiktologie“. V čem modernizace spočívala a jaké jsou výstupy?

U nás na klinice vnímáme, že výchova mladých vědců a vědkyň je pro celý obor naprosto stěžejní. Jelikož je adiktologie stále poměrně mladým oborem, potýká se s nedostatkem odborníků, kteří by se podíleli na samotné péči, výzkumu, ale například i tvorbě preventivních programů, legislativních rámců či do budoucna výchově dalších nástupců. Vnímáme, že právě doktorský program je tím klíčovým momentem, kdy se etablují budoucí špičky adiktologie a tím se i zvyšuje mezinárodní konkurenceschopnost a celková kvalita oboru.

Na co konkrétně jste se zaměřili?

Hlavním cílem a výstupem byla modernizace výuky, kdy jsme vytvořili nové prakticky orientované předměty, které na sebe navazují. Studenti a studentky si tak zvolí téma výzkumného projektu, se kterým pak dále pracují – v rámci předmětu Akademické psaní píšou přehledový článek na své téma, v hodinách statistiky zpracovávají související data, v hodinách metodologie připravují výzkumné záměry pro Grantovou agenturu UK (GAUK) a tak dále. Usilujeme o co největší a aktivní zapojení studentů, chceme, aby získávali znalosti na konkrétních příkladech z praxe.

Zaměřili jsme se i na větší diverzitu a mezioborovost – naši studenti nejsou jen absolventi oboru adiktologie, ale i medicíny, sociologie, psychologie a mnoha dalších oborů. Další inovací je, že jsme kompletně přešli do angličtiny, čímž zvyšujeme internacionalizaci a umožňujeme přímé zapojení studentů ze zahraničí, což přináší další diverzitu. Máme studující z Indie, Pákistánu, Malajsie, ale i Srbska, Německa či Spojených států. Inovovali jsme i samotný formát vzdělávání – již před covidem jsme zahájili vývoj online vzdělávání.

Je o adiktologii mezi studujícími zájem?

To je zapeklitá otázka. Zcela obecně o doktorské studium zájem je – hlásí se adekvátní počet zájemců, což pro doktorské studium znamená jednotky studujících. Se zájemci se ale vždy předem setkáváme a diskutujeme jejich a naše představy – snažíme se předem mírnit určité romantické představy a zhruba ve dvou třetinách případů dojdeme k závěru, že pro ně doktorské studium není v daný moment to pravé. Často si také potenciální doktorandy vyhlídneme již během bakalářského a magisterského studia a snažíme se s nimi více pracovat a motivovat je k navazujícímu studiu. Stále hledáme kvalitní a motivované studenty a studentky.

Kdybyste měl nalákat, proč jít studovat adiktologii? Co je na ní krásné?

Adiktologie je zajímavá především tím, jakou šíři záběru nabízí. A to nejen tematicky, kdy můžete zkoumat závislosti na opioidech, přes alkohol a tabák, až po hraní her a problémové užívání obrazovek. Můžete se zaměřovat na závislosti u dětí, dospělých, ale třeba i seniorů, což je samo o sobě dost neprobádané téma. Na závislosti se můžeme dívat optikou prevence, léčby i doléčování, ale třeba i rozvoje metod a metodologie či nových screeningových programů. Můžete pracovat v terénu či od počítače. Těch možností je opravdu mnoho. Další bonusem je samozřejmě společenská potřeba. A konečně, adiktologie je skutečně mezioborová a úzce souvisí i s obecným životním stylem a wellbeingem, protože spokojený člověk je v mnohem menším riziku rozvoje závislostního chování.

Vyjmenoval jste řadu možností, co baví úplně nejvíce vás?

V minulosti jsem se hodně věnoval prevenci, především vytváření preventivních programů pro děti a adolescenty, ale také ověřování jejich účinnosti a souvisejícím vzdělávání učitelů i rodičů. Poté jsem se posunul blíže k léčbě a v současné době se s kolegy věnujeme výzkumu dat ze zdravotních registrů, kde je naším hlavním tématem například substituční léčba závislostí na opiodiech či nově specifické skupiny uživatelů jako jsou adolescenti nebo ženy. Zároveň mě hodně baví využívání technologií v adiktologii, což se souhrnně označuje jako e-Health.

S kolegy jste vyvinuli aplikaci Adiquit na odvykání kouření. Jaký má úspěch?

Ačkoliv nemáme tolik prostředků a kapacit na marketing a spoléháme spíše na organické šíření a vzájemné doporučování, tak naši aplikaci využilo již přes čtyřicet tisíc lidí. Když vezmeme v potaz, že úspěšnost je lehce přes třicet procent, tak máme přes dvanáct tisíc lidí, kterým naše aplikace pomohla přestat kouřit. 

Je přístup této aplikace v něčem jiný?

Troufám si tvrdit, že jsme ta kvalitativní špička ledovce, že necháváme daleko za sebou aplikace, které jen počítají počet dní bez cigarety. S naší aplikací se snažíme dělat spíše takovou dlouhodobou a individualizovanou terapii. Prakticky žádné sezení není stejné, a i každý uživatel bude mít trochu jiný program. V tom je naše řešení unikátní.

Co jsou podle vás v současnosti největší výzvy české adiktologie?

Jednou z výzev je určitě systémovější financování. Jako řada dalších oborů jsme závislí na grantech a dotačním financování, což působí značnou nestabilitu a vede to k tomu, že řada dobře rozjetých adiktologických služeb nebo projektů živoří nebo špičkoví odborníci odchází za větší stabilitou, čímž pak výrazně trpí celý obor.

Výzvou určitě bude umělá inteligence – přináší obrovský potenciál, ale i možná rizika, o kterých možná ještě ani nevíme. Zatím to na žádný adiktologický problém nevypadá, ale je možné, že vznikne, podobně jako jsme před dvaceti lety neznali závislost na mobilních telefonech nebo hraní počítačových her. Výzvou je i další rozvoj mezioborové spolupráce a neustálá modernizace výuky – mění se možnosti, technologie, ale i požadavky či očekávání studujících.

Jak je na tom česká adiktologie v kontextu zahraničí. Kde se můžeme inspirovat?

Co se týká oboru a toho, jak se nám ho v Česku podařilo ukotvit, tak jsme na tom velmi dobře. Věda a výzkum se dělá na více pracovištích v Česku, ale ve vzdělávání jsme na 1. lékařské fakultě UK jediný vzdělavatel. V evropském prostoru jsme na špici – počínaje rokem 2005 jsme vystavěli bakalářský, magisterský, doktorandský i postdoktorandský stupeň, což ani v zahraničí není zcela běžné a jsme příkladem dobré praxe.

Zdroji inspirace nám samozřejmě jsou ve Velké Británii, Spojených státech, Austrálii či na Novém Zélandu, kde se věda dělá historicky velmi dobře. Jejich velkou výhodou je samozřejmě angličtina, která je pro ně mateřským jazykem a zároveň jazykem vědy. Ale i tak je česká adiktologie v celosvětovém srovnání dobře viditelná a v řadě témat jsme zcela rovnocennými hráči. 

Jaké jsou nejčastější mýty či omyly, se kterými se jako adiktologové setkáváte?

Dlouhodobě mi vadí přístup některých rodičů k prevenci, kdy mají pocit, že pomůže pár facek nebo když se s nimi dítě opije a tím zažije, že to vlastně není dobrý. Stejně tak mi vadí, že ve státní správě a v dalších významných postech často rozhodují lidé, kteří dané problematice nerozumí a výsledkem jsou pak zcela nevhodná na pocitech založená či politicky motivovaná rozhodnutí. Zde opět vidím naději ve vzdělávání, kdy s rostoucím počtem absolventů budeme mít více kompetentních odborníků v resortech či samosprávách.

S nejrůznějšími mýty aktivně pracujeme i v rámci preventivních programů a využíváme je jako didaktický prvek. Například víme, že děti někdy mají pocit, že už by měly také něco zkusit, protože se domnívají, že většina spolužáků už to přeci zkusila. Z dat ale vyplývá, že ve věku dvanácti let má zkušenosti s kouřením jen malé procento dětí, takže se snažíme opravit tento kognitivní omyl a poskytujeme jim informace, že v jejich věku je spíše normálnější nekouřit a že není kam spěchat. Funguje to dobře.

Ve své práci hodně zdůrazňujete využívání a rozhodování na základě dat – evidence based přístup. Máme v Česku dostatek kvalitních dat nebo jsou oblasti, kde vůbec nevíme?

Data jsou naprosto klíčová pro jakékoliv změny či navrhovaná řešení – pomáhají argumentovat, přesvědčit, hledat to nejefektivnější řešení. V adiktologii máme bezesporu velké rezervy v tom, co všechno víme. Jsou oblasti, o kterých máme v Česku málo nebo dokonce žádné informace a musíme se spoléhat na data ze zahraničí. Častým problémem bývá i neaktuálnost dat, závěry deset let staré studie nemusí být platné a bylo by potřeba výzkum zopakovat, ale často chybí finance či kapacity. Opět se dostáváme k tomu, jak je důležitá výchova a podpora odborníků, kteří umí produkovat kvalitní data.

Jedním z neradostných faktů je velmi benevolentní přístup Čechů k alkoholu. Odkud pramení a co s tím?

Pozitivní vztah k alkoholu je velmi silně zakořeněn v naší kultuře, kdy považujeme za normální, že jakékoliv setkání by mělo být stvrzeno přiťuknutím a češství a chlapáctví je přímo spojováno se sklenicí piva či jiného alkoholu. Tento přístup podporují i politici, celebrity, média, ale koneckonců i odborná veřejnost – z nejnovějších poznatků vyplývá, že nic takového jako prospěšná míra konzumace alkoholu neexistuje, ale přesto názor o „skleničce pro srdce“ stále přetrvává.

K tomu je nutné přičíst v Česku velmi silný pivovarnický a obecně alkoholový průmysl. Ve výsledku pak celospolečensky selháváme, protože velmi málo zaznívá, že to jde i bez alkoholu, že alkohol škodí – chybí tu lidé, kteří by na to více hlasitě upozorňovali. Přitom právě takzvané legální drogy – alkohol a kouření – jsou v konečném důsledku větším problémem než společensky odsuzované užívání „nelegálních drog“.

Projekt Modernizace doktorského studijního programu oboru adiktologie v oblastech výzkumu prevence a léčby závislostního chování (CZ.02.2.69/0.0/0.0/16_018/0002489) byl podpořen v rámci Operačního programu Výzkum, vývoj a vzdělávání (OP VVV) finanční částkou 8 251 017 Kč a byl realizován v období 01.09.2017–30.09.2022.