Kateřina Lukavská: Dopřejte si digitální detox, odpočinek

 „Vtip je v tom, aby se děti uměly zabavit i bez obrazovek. Je také vhodné naučit děti využívat technologie zdravě a smysluplně. Nebojte se odpočívat od digitálního světa,“ radí Kateřina Lukavská, jež se zabývá riziky užívání moderních technologií na Pedagogické fakultě UK i klinice adiktologie 1. lékařské fakultě UK.

Spolupodílela jste se na dotazníkovém šetření, jehož cílem bylo zmapovat školskou prevenci duševního zdraví v době distanční výuky. Jaké byly jeho výsledky?

Důležitým zjištěním je, že školy si důležitost prevence uvědomovaly, neměly však čas se problematice věnovat dostatečně. Mimo jiné jsme zjistili, že nadměrné používání technologií řešilo jen patnáct procent škol, kyberšikanu pak zvládla alespoň nějak řešit pouze čtvrtina. Z výpovědí škol dále vyplynulo, že problémů s duševním zdravím bylo dost; například na středních školách celá třetina z nich hlásila, že zaregistrovala problémy v tomto směru.

Jaké jsou možnosti prevence? Je něco, co mohu udělat jako rodič?

Připravili jsme takový online modul, který je primárně určen učitelům a jeho součástí je vzdělávání o rizicích spjatých s užíváním technologií plus tipy na aktivity, které míří na žáky nebo na rodiče – a všechny jsou využitelné distančně, jsou jednoduché. Jde třeba o to, že učitel pošle rodičům letáček, který jim představí, jak vytvořit a používat digitální dohodu.

Co je to digitální dohoda?

Jde o soubor pravidel, jež si doma může každý z nás nastavit tak, aby měl od technologií zdravý odstup. Může jít o stanovení činností, při nichž technologie nebudeme používat, jako je třeba společné jídlo. Můžeme si stanovit místa, kam budou mít technologie zapovězený vstup. Je tedy třeba mít opravdu jasně stanovená pravidla, která platí pro všechny členy domácnosti. Je to tedy vlastně taková smlouva o používání technologií v rámci rodiny.

Na jednu stranu víme, že technologie mohou způsobovat rozličné potíže, na druhou stranu je velmi důležité, aby s nimi děti uměly dobře zacházet – už kvůli jejich studiu a také budoucím povoláním. Jak tedy najít ten správný balanc?

Věda na takovou otázku odpověď zatím bohužel nezná. Je ale zřejmé, že není řešením děti od technologií zcela odříznout. To ne. Celkově se zdá, že přílišné restrikce ze strany rodičů nevedou k ničemu dobrému. V rámci jednoho projektu aktuálně řešíme, jak rodiče přistupují k užívání obrazovek u dětí mladšího školního věku. U takových dětí tedy k nějaké regulaci ze strany rodičů dochází, ale efekty ještě neznáme. Co se týká starších dětí, velkým doporučením pro rodiče je: nepanikařit.

Někdy je to totiž snadné si říct, že je dítě závislé, například pokud často a dlouho hraje počítačové hry. Většinou to tak ale není. Rodiče si spíš neumí představit, jak komplexní hry dnes již jsou a že mohou být plnohodnotným způsobem trávení času.

Kdy tedy můžeme mluvit o závislosti?

Aby se dalo hovořit o závislosti, musejí být přítomny určité symptomy a vážné problémy, a to konstantně po dobu jednoho roku. To rodiče často překvapí. Neuvědomují si, že když se dítě občas zapomene a „propaří“ hraním odpoledne či jde pozdě spát, nemusí to znamenat potíže.

Co se stane, když jako rodič začnu být moc přísný a dítěti veškeré hry a technologie zakážu?

V případě, že rodič zpanikaří a začne být příliš restriktivní, tak často dochází k poškození komunikace mezi rodičem a dítětem. Právě taková nefunkční komunikace dítě může ke hrám více přitáhnout. Hezký vztah s rodičem je totiž takový ochranný faktor proti závislosti u dětí. To, že je dítě rádo ve hře, je v pořádku. Alarmující je stav, kdy jedinec hry používá jako únik před realitou, která je podle něj neuspokojivá. Takový stav právě mohou vyvolat konflikty s rodiči.

Samozřejmě je vhodné, aby rodiče učili už malé děti se samostatně regulovat v rámci užívání technologií. Třeba právě mobily, sociální sítě a podobně jsou věci, na kterých je snadné být pořád a nedělat pak už nic jiného. Cesta tedy je naučit děti, aby se uměly v tomto směru řídit už jako malé, řekněme před nástupem adolescence.

Zmiňovala jste, že závislost na hrách či technologiích má své příznaky. Jaké to jsou?

Jde k tomu přistupovat různě, ale Světová zdravotnická organizace (WHO) mezi příznaky závislosti řadí ztrátu kontroly nad hraním – samo dítě by hraní rádo nechalo, ale není toho již schopné; začne zanedbávat veškeré ostatní činnosti a hraní má takovou intenzitu, že působí problémy v různých sférách, může jít o školu i vztahy s kamarády. U dospělých jde pak třeba o zanedbávání práce. Indikátorem bývá i to, že hráč už o hraní ani nemluví a je bez nálady.

Co máme v takovou chvíli dělat?

V tomto případě už není vhodné, aby situaci řešili samotní rodiče, protože tam je právě riziko, že bude docházet ke konfliktům. Je tedy na místě jít do dětské adiktologické ambulance nebo minimálně kontaktovat online ambulanci, kterou rovněž provozuje klinika adiktologie. Případně je možné se obrátit na Národní linku pro odvykání kouření, která už má také sekci pro nelátkové závislosti. Je tedy důležité v takové chvíli jít za odborníkem a nesnažit se situaci vyřešit sám.

Jaká je věková hranice, do které by děti s technologiemi neměly vůbec přijít do styku?

Podle doporučení Světové zdravotnické organizace by dvou let věku dítě nemělo být obrazovkám vystaveno vůbec. Do čtyř let s nimi může být v kontaktu maximálně na hodinu denně, podle některých jiných pediatrických asociací limit jedné hodiny platí až do pěti let. Ve školním věku už je spíše důležité, aby dítě zvládlo také všechny jiné činnosti, které za ten den zvládnout má. Teprve ten čas, který mu zbyde, může využít na pro technologie.

Důležité ale je, to nepřehnat. Vtip je v tom, aby se děti uměly zabavit i bez obrazovek. Je také vhodné naučit děti využívat technologie zdravě a smysluplně. Jsou činnosti, které technologie umožňují, a jsou pro dítě prospěšné klidně i od těch dvou let. Je ale potřeba naučit se je rozlišovat, co prospěšné je a co naopak není. To je opravdu velký úkol pro rodiče, pro které toto bývá velmi těžké, protože sami s technologiemi nevyrůstali.

Je pravda, že se lidé se rodí s jakýmsi genem závislosti? Že například pokud jsou moji rodiče na něčem závislí, tak tomu snáze podlehnu i já?

Teorií je mnoho, některé z nich upřednostňují právě genetické predispozice. Jsou ale i takové, které upřednostňují výchovu, respektive vlivy učení. Pravděpodobně to bude kombinace obojího – někdo se například hůře ovládá a zároveň můžeme mít naučené návyky, které jej postupně dovedou k závislosti. Není to tedy nutně tak, že dítě, které má rodiče alkoholika, se nutně musí stát alkoholikem.

U nelátkových závislostí je to podobné, ale spíše se teorie přiklání k tomu, že svůj vliv má právě učení, resp. vlivy prostředí. Nebezpečné je to, že tyto návykové činnosti jsou široce dostupné. To znamená, že záběr lidí, kteří je mohou vyzkoušet a věnovat se jim je velmi široký oproti například nelegálním drogám.

Může nás před vznikem závislostí na IT uchránit pravidelná rutina?

Ukazuje se, že jiné činnosti umějí přirozeně regulovat naše používání technologií. Když tyto aktivity nemáme, je to rizikový faktor. Na druhou stranu, i když je máme a dojde k rozvoji závislosti, jedinec má tendenci své další činnosti redukovat na úkor své závislosti. Stěžejní je, zda jedinec má – anebo pociťuje – reálné problémy v životě, od nichž má tendenci utíkat.

Je možné, že děti anebo i my dospělí kvůli komunikaci prostřednictvím moderních technologií přestaneme mít potřebu skutečných fyzických vztahů?

Nemyslím si. Máme potřebu komunikace, kterou můžeme saturovat online i offline. Nebála bych se, že online vytlačí potřebu fyzického kontaktu. U sociálních sítí vnímám jiná rizika.

Jaká?

Hodně se například zkoumá spojitost sociálních sítí se sebevědomím. To může mít vliv na procesy vytváření identity, na přijetí vlastního těla a tak dále. Pak se ukazuje, že ti, kteří mají tendenci se srovnávat s celým světem, pak mohou mít potíže v identitě a sebepojetí. To vnímám jako opravdu reálné riziko, které může vést i k depresím, či dokonce sebevražedným sklonům... V tomto ohledu se mi zdá, že to mají současní dospívající opravdu hodně těžké.

Jaké jsou tipy na správnou psychohygienu?

To bych také potřebovala vědět (směje se). Když se ale podržím svého tématu, tedy technologií, hodně se teď mluví o digitálním detoxu, což je praktika, kdy se odříznete na nějaký čas od technologií. Osobně to vyzkoušené nemám, ale dají se dělat drobné pokusy: třeba si vypnout notifikace sociálních sítí. Fungují i staré dobré rady – jako vyrážet do přírody, sportovat a celkově dodržovat zdravý životní styl. A také bychom se neměli snažit podávat „heroické“ pracovní výkony. Samozřejmě není špatně, když člověk hodně pracuje, nicméně se aktuálně nacházíme v situaci, kdy jsme si prošli velikou a dlouhodobou zátěží, jež vedla k vyčerpání našich energetických zdrojů, a nebyl čas je dočerpat. Takže doporučení je, aby se lidé nebáli odpočívat. I třeba více než dřív. Zdroje obnovit musíme – a je potřeba tomu věnovat čas.