Ivana Schnur: O virtuální realitě a inovacích v medicíně

Ivana Schnur vystudovala 1. lékařskou fakultu UK a myslela si, že se jako lékařka bude věnovat zvládání bolesti v onkologii. Přes několik odboček a „zásahů osudu“ ale místo toho před pár lety spoluzaložila a vede Sensely – americkou společnost s mezinárodním úspěchem, která vyvíjí umělou inteligenci usnadňující práci zdravotních sester a lékařů.

„Mé studium medicíny začalo revolucí 1989. Byla jsem na osudné listopadové demonstraci, chvíli i ve výboru, ale toho jsem musela nechat a věnovat se plně studiu, protože doma chtěli lékařku, ne revolucionářku (směje se). Na počátku devadesátých let nás pozvali na stáž na Harvard a tam mě to okouzlilo,“ vzpomíná Ivana Schnur na začátky své pozoruhodné kariéry.

Co víc, okouzlil ji i jeden Američan a provdala se za něj ve čtvrtém ročníku medicíny. „Dodnes si pamatuji, jak jsem se učila farmakologii – celé ty telefonní seznamy léků… On studoval humanitní vědy a vůbec nechápal, že se něco musí lidé učit zpaměti a že jsou ústní zkoušky,“ směje se dnes Schnur. „Poté jsem střídavě studovala v Česku i v Americe – plánovali jsme, že až dokončím školu, odjedeme do Spojených států, kde si dodělám residency. Jenže jsem nečekaně otěhotněla. Dozvěděla jsem se to dva dny před promocí.“

Do USA přeci jen odjeli, narodil se jim syn Daniel, jenže život mladé lékařce opět změnil plány. „Při stěhování z Washingtonu DC do Chicaga jsem nešťastně spadla a zlomila si páteř na třech místech a skončila na vozíku; ochrnutá od pasu dolů. Takže místo, abych nastartovala kariéru v USA, jsem se po půl roce v nemocnicích vrátila do Česka, do Kladrub. Tam jsem byla tři čtvrtě roku i se svým tříletým synem. Postavili mě tam na nohy. A další dva roky trvalo, abych znovu chodila. Tuto zkoušku mé manželství bohužel nepřežilo,“ vypráví Schnur. Stála před otázkou, co dál. Vrátit se jako svobodná matka do USA, či zůstat v Česku?

Cesta k paliativní péči

„Stát se ve Spojených státech lékařkou je samo o sobě náročné, jako svobodná matka na vozíku jsem neměla šanci… Tak jsem se rozhodla, že si dodělám magisterský program v paliativní péči, abych mohla pracovat s onkologicky nemocnými v hospicích,“ vysvětluje Ivana Schnur, která se následně rozhodla pro pokračování k doktorátu z psychologie.

Proč? „Zajímalo mě, jakým způsobem se člověk mění, když ho k tomu nutí okolnosti. Sama jsem ve svém životě musela několikrát změnit kurz a většinou to nebylo tak, že bych byla šťastná a rozhodla se pro změnu. Většinou mě ke změně vedlo něco, co se nepodařilo. U pacientů v hospicích jsem poznala, že vážná diagnóza a poslední epocha života, kdy člověk hledí na konec, má velkou transformativní schopnost. To mě fascinovalo; chtěla jsem zkoumat, proč to neumějí i ostatní lidé – ti, kteří nemají otřesnou diagnózu nebo sedí na vozíku v Kladrubech,“ líčí Schnur.

Rozhodla se pro netradiční zpracování disertace: filmové rozhovory s pacienty! „Vzpomněla jsem si na všechny ty krásné filmy jako Ostře sledované vlaky a další, které jsem si pamatovala z dětství, a to, jak vás vtáhnou do děje,“ říká. Jenže efekt filmu trvá jen krátce, proto hledala intenzivnější zážitek… A objevila virtuální realitu.

Virtuální sestra v akci

V té době byla myšlenka využití virtuální reality v medicíně naprostým sci-fi. V Kalifornii však potkala osudového parťáka, Waltera Greenleafa ze Stanfordu, který tomuto propojení od počátku věřil. Začali spolupracovat na různých projektech, například na virtuální terapii pro válečné veterány, jež pomáhá zvládat válečná traumata. „Vojáci dostali VR brýle, stáli na podložce, která se třese a simuluje jízdu tankem, a čichali vůni benzinu či střelného pachu, i když je to technologicky nedokonalé a voják věděl, že je to jen ‚jako‘, přesto to stačí, aby byl ‚zpět tam‘. Aktivuje mu to vzpomínky, se kterými pak lze terapeuticky pracovat. Když prvně vidíte, jak se chlap jako hora začne potit a třást, dojde vám, jak obrovskou sílu ta technologie má,“ zapáleně líčí inovátorka, kterou virtuální avataři inspirovali k dalšímu projektu.

„Osobní zkušenost z amerických nemocnic nebyla příjemná. Zdravotnictví v USA je velmi komercionalizované a především chybí personál. Proto jsme i s podporou Mayo Clinic vyvinuli ‚virtuální sestru‘ – digitálního avatara na principu umělé inteligence, který usnadní práci normální, běžné sestře. Ta s vámi pak nemusí vyplňovat dotazníky, ale může si s vámi povídat a dodávat léčbě tu ‚lidskou‘ složku,“ popisuje spoluzakladatelka firmy Sensely.

V mobilních AI aplikacích od Sensely komunikují pacienti s virtuálním avatarem, který se jich ptá na příznaky onemocnění či pravidelně monitoruje průběh chronických nemocí. 

V praxi se tak pacienti v mobilní aplikaci setkávají například s virtuální sestrou Moly, která se jich zeptá na všechny příznaky nemoci a nasměruje je ke správnému specialistovi. Druhým využitím je průběžné monitorování chronických onemocnění, kdy se tato „virtuální sestra“ pravidelně ptá na aktuální stav anebo připomíná měření tlaku a v případě zhoršení příznaků upozorní ošetřujícího lékaře. Aplikace je aktuálně dostupná celkem v sedmi jazycích, a to doslova po celém světě: od Spojených států přes Švýcarsko, Španělsko, Velkou Británii až po Japonsko a Čínu. „Covidová pandemie nám paradoxně pomohla. Ukázala sílu technologií, a jelikož jsme malá firma, dokázali jsme pružně reagovat na aktuální potřeby,“ říká Schnur.

Lidštější technologie a etika

Použití technologií ve zdravotnictví má však dle ní stále ještě řadu úskalí. Lidé takovou službu používají v situaci, kdy jim není dobře, jsou ve stresu či mají strach, proto je zásadní myslet na to, aby technologie byla dostatečně empatická a vzbuzovala důvěru. Zároveň musí být užitečná a efektivní pro lékaře a sestry: „Součástí mé práce je neustálý dialog mezi mnou a vývojáři, kteří často namítají, že navrhovaný způsob není efektivní, že by se stačilo zeptat přímo, ale já vysvětluji, že několik otázek navíc je zásadních pro lidskost.“

Neméně důležitým úskalím je bezpečnost a etika. „Využíváme umělou inteligenci, AI, ale pouze pro komunikaci a triáž, nikoliv pro diagnózu – eticky nejsme ve fázi, aby o zdraví lidí samostatně rozhodovala umělá inteligence, pokud nemá odbornou zpětnou vazbu, která ji může kontrolovat. Pro triáž používáme metody strojového učení, pro ‚naučení algoritmů‘ jsme měli k dispozici rozsáhlá data z nahrávaných rozhovorů, kdy volali reální pacienti a na jejich dotazy odpovídaly kvalifikované sestry. Také jsme vyvinuli ‚překladač‘ příznaků tak, jak je popisují lidé, a co to znamená v medicínské terminologii,“ vysvětluje inovátorka.

Schnur zároveň upozorňuje, že jsou situace, kdy použití virtuální sestry experti odmítají: „Například v paliativní péči. Tam si myslíme, že je lidská přítomnost klíčová. Výzvou je pak také otázka duševního zdraví – lidé jsou v digitálním světě otevřenější, ale musíme dávat pozor, aby technologie neublížila, aby uživatelé správně chápali význam slov.“

Mít pro co žít

Naplňuje ji taková práce? „Kdybych se měla znovu rozhodovat, co studovat, znovu bych volila medicínu a technologie. To je budoucnost! Hledat, jak prodloužit život a jeho kvalitu, to je neuvěřitelně vzrušující – být toho aktivní součástí je požehnání,“ říká inovativní lékařka. Dnešním studentům a studentkám radí: „Buďte kreativní, zvídaví a nadšení z toho, co děláte, najděte svůj smysl života – bez toho je život prázdný a žít jen pro kariéru a peníze je škoda. Zároveň se ale nebojte práce a buďte odvážní! Všichni chtějí být influenceři a mít vlastní byznys. Ti, co uspějí, to ale většinou mají tvrdě odpracované, i když to někdy nemusí být vidět,“ říká Ivana Schnur, která s oblibou a vděčností zdůrazňuje české kořeny.

„V USA sice žiji dlouho, ale myslím, že to, kým a kde dnes jsem, definují právě mé české kořeny – má rodina, škola, ale i literatura, filmy, umění nebo i samotná Praha. Jako mladá jsem chtěla pryč a venku mi vše přišlo lepší, ale teď se čím dál raději vracím a vzpomínám.“