Muzeum NaFilM absolventů UK uvádí první český VR film

Začalo to jedním odvážným studentským nápadem, vyvrcholilo to získáním Českého lva za mimořádný počin v oblasti audiovize. Když si před jedenácti lety studenti Filozofické fakulty UK Adéla Mrázová, Terezie Křížkovská a Jakub Jiřiště vysnili svoje muzeum filmu, asi ani oni sami nečekali, že se za pár let stane jejich NaFilM jedním z nejpopulárnějších muzeí v Praze. Jediné české muzeum věnované historii filmu v polovině března otevřelo novou část expozice. Zájemci se do něj budou moci přijít podívat na Tmání, první český film využívající virtuální realitu.

Animovaný film Tmání zavede diváky prostřednictvím virtuální reality do hlavy hlavního hrdiny, který bojuje s depresí.

Zapomeňte na zaprášené vitríny plné historických exponátů. Celá expozice Národního filmového muzea, zkráceně NaFilM, je koncipována tak, že návštěvníka plně pohltí a zaměstná všechny jeho smysly, stejně jako to dokáže dobrý film. Návštěvník se v muzeu promění z nečinného přihlížejícího v aktivního tvůrce. Sám si rozpohybuje barevné kotouče, se kterými experimentoval už Jan Evangelista Purkyně, když zkoumal zrak. Zažije si svět, kdy lidové i dvorské zábavě vládla laterna magika, a postupně se dostane až k promítačce a sám jako promítač v kině točením kliky rozhodne, jak rychle se před jeho očima budou střídat záběry filmu, v němž hovoří někdejší prezident Václav Havel s tehdejším premiérem Milošem Zemanem.

V části věnované filmovému zvuku zase zjistí, jak snadno se z hororu stane groteska, když u stejných záběrů změní zvukovou stopu. Sám si také vybraný film může za pomoci různých na míru vyrobených „hejblátek“ ozvučit. Část instalací je věnovaných také filmové animaci, a i tu si návštěvník může vyzkoušet na vlastní kůži a vytvořit krátký animovaný film.

Vláček, nebo promítačka? Na jednoduchých na míru vyrobených instalacích pochopí základy filmu a promítání i malé dítě.

Staré se přirozeně prolíná s tím nejmodernějším, stejně jako film vyrůstá ze své analogové historie a dostává nový rozměr se současnými digitálními technologiemi. Právě proto kurátoři do expozice zapojují i virtuální realitu. Návštěvník se tak díky speciálním brýlím přenese do promítacího sálu počátku 20. století a z virtuální reality pocítí stejné vzrušení, jaké zažívali diváci před stodvaceti lety cestováním kolem světa prostřednictvím prvních filmů.

Film o depresi, ze kterého s černými myšlenkami neodejdete

I kvůli neustálému prolínání analogového a digitálního světa uvedli v muzeu autobiografický film Tmání novináře a scenáristy a také absolventa Fakulty sociálních věd UK a FAMU Ondřeje Moravce. Animovaný snímek, který se věnuje jeho boji s depresí, měl světovou premiéru loni na filmovém festivalu v Benátkách. Před pár týdny získal také nominaci na Českého lva za nejlepší animovaný film.

A stejně jako v muzeu není návštěvník jen pasivním přihlížejícím, i Ondřej Moravec ve svém filmu vyžaduje na divákovi aktivní zapojení. Občas tak divák během sledování filmu musí mluvit, zpívat nebo dokonce křičet, aby hlavnímu hrdinovi pomohl porazit jeho vnitřní démony. Jindy zase musí zapojovat ruce, aby ve filmu něco chytil nebo se něčeho dotkl. A právě s tím také pracovali při budování této části expozice její autoři, kteří kolem židlí, na nichž diváci při sledování filmu sedí, rozvěsili dvanáct kilometrů černého tenkého provázku.

„Tmání předkládá velmi intimní příběh, ke kterému potřebujete trochu soukromí. Chtěli jsme do něj také zapojit i haptické vnímání. Proto jsme vymysleli ty provázkové závěsy. Byla to ale výzva. Museli jsme nastříhat pět tisíc provázků, dohromady měří dvanáct kilometrů, a taky vymyslet závěsné zařízení, které je udrží, aby to na sebe návštěvníci při sledování filmu nestrhli,“ usmívala se Adéla Mrázová.

S podobnými výzvami muzejníci pracují pořád. V podstatě všechny exponáty, na nichž ukazují vývoj filmu, si museli nechat vyrobit na míru. Jejich muzeum je ale právě díky tomu, že ho budují přesně podle svých představ a bez zábran, se kterým už jako studenti oboru filmová studia na FF UK do celého projektu šli, tak mimořádné. Zkušení kurátoři i studenti muzejnictví k nim proto dnes chodí na výzvědy a pro inspiraci.

Projekt NaFilM původně vznikl jako putovní výstava, se kterou trojice studentů UK objela několik pražských výstavních prostor, než se natrvalo usídlili v domě Mozarteum v centru Prahy. Rektor UK profesor Tomáš Zima jim v roce 2017 za projekt udělil Cenu Miloslava Petruska za významný přínos v oblasti vzdělávání veřejnosti. O čtyři roky později, v době vrcholící pandemie nemoci covid-19, si v prázdném sále Rudolfina převzali Českého lva za mimořádný počin v oblasti audiovize.

Dnes k nim do muzea chodí všechny generace návštěvníků, Češi, zahraniční turisti i školní výpravy. Loni se dokonce přišel při své cestě z karlovarského filmového festivalu podívat i oscarový americký herec Benicio del Toro. Návštěvu muzea doporučuje legendární turistický průvodce Lonely Planet, v hodnocení turistického portálu Tripadvisor se řadí mezi nejpopulárnější pražská muzea. 

To, co začalo jako hodně odvážný sen filmových vědců, kteří o kurátorské práci nevěděli zhola nic, se díky jejich odvaze a víře ve smysluplnost celého nápadu, přerodilo v úspěšný projekt, který v zemi nemá obdoby. I když se museli vyrovnat s řadou výzev – neustálým bojem o finance, pandemií a naposled s odchodem Terezie, jako jedné z hlavních duší muzea, která se odstěhovala za rodinou do Austrálie, Adéla a Jakub, dnes už podpoření novým členem týmu Martinem Černým mají vytyčených plno dalších cest, kterými chtějí muzeum vést.

Jakub Jiřiště, Adéla Mrázová a Terezie Křížkovská získali v roce 2021 za svoje muzeum NaFilM Českého lva (zleva).

Jste stále stejní idealisté, jako jste byli před jedenácti lety, když jste si jako studenti FF UK vysnili muzeum filmu?

Adéla: V roce 2012 jsme si představovali 5000 metrů čtverečních, teď jich máme 500. Idealisty jsme ale pořád zůstali, bez toho by to těžko šlo tlačit dál, zvlášť během pandemie. Když jsme v roce 2021 dostali Českého lva, bylo to takové zadostiučinění. Najednou nám odborníci a členové filmové obce, které jsme se celou dobu snažili přesvědčit o smyslu našeho projektu, dali zapravdu. Ve stejné době jsme ale paradoxně s Kubou řešili otázku, co s muzeem dál, protože se Terezie z osobních důvodů stěhovala do zahraničí. Najednou jsme byli ze tří jen dva a museli jsme se rozhodnout, co dál.

Jakub: Na této křižovatce jsme si uvědomili, jaké jsou před námi cesty a jak muzeum vyvíjet dál. Stále jsme se ale drželi té idealističtější cesty, tedy nevytvářet za každou cenu instituci, kde budou společně řešené nové výzvy a nadšený zápal nahrazeny strukturou. Chtěli jsme to pořád dělat po svém, způsobem, který nás baví a oceňují ho i návštěvníci.

Co to znamená „dělat to po svém“?

Adéla: Mít stoprocentní svobodu. Dovolit si ji můžeme díky penězům, které dokážeme získat z grantů. Tvoří asi čtyřicet procent našich příjmů. Když někdy nějaký grant vypadne, dokážeme to vybalancovat jinak, proto stále cítíme jistou míru svobody. Nejsme závislí na velké byrokracii, můžeme se rychle rozhodovat a dělat to, v čem vidíme potenciál pro rozvoj muzea, po svém. V jádru jsme jenom já, Kuba a místo Terezie nyní Martin Černý. Zodpovídáme se jen sami sobě, sami rozhodujeme, jak si laťku postavíme vysoko. Touhle cestou chceme jít dál.

Alexander Hemala jako hologram vystupuje v instalaci, která se věnuje němému filmu.

Z filmových vědců jste se stali muzejníky. Co se stane, když se potkají tyto dva světy? Co jste se museli naučit? Které nápady jste museli opustit?

Jakub: Na začátku jsme šli hodně intuitivní cestou. Navštěvovali jsme různá muzea po celém světě a snažili se odkoukat věci, které nás bavily a které nám v České republice chyběly. Díky navázání nové spolupráce a vzniku nových projektů jsme se ve stránce kurátorsko-muzejně-edukační začali zdokonalovat. Teď díky podpoře Fondů EHP zakládáme platformu MuseUM JINAK, která sdružuje muzea, jež se u nás snaží prosazovat inovativní přístupy v muzejní prezentaci a edukaci. Pořádáme setkání, kde sdílíme své zkušenosti, problémy a nápady pro zlepšení pozice muzeí vymykajících se zdejšímu navyklému vnímání.

Adéla: Vstupovali jsme do toho jako tři studenti, kteří vůbec nic neuměli. Začali jsme to dělat jako fanoušci, s tím se pojila naše velká bezstarostnost, která paradoxně projektu otevřela hodně dveří. Nikdy jsme si neříkali, že bychom něco nemohli, že by se něco nepodařilo. Během projektu jsme se naučili nejenom dělat instalace, ale i networking. Začali jsme vytvářet sítě ve všech oblastech – když jsme si potřebovali něco půjčit, vyjednat autorská práva, oslovovat novináře, když jsme sháněli mladé lidi, kteří umějí dělat něco rukama. To bylo strašně cenné. Od roku 2015, kdy jsme to začali dělat prakticky, se z nás stal takový hub. Za běhu jsme se naučili hrozně moc věcí, psát granty, vytvářet rozpočty… Díky tomu jsme také měli odvahu jít sem, do takového velkého prostoru, v centru Prahy, s vysokým nájmem. Měli jsme víru, že to vyjde.

Muzeum je dobře srozumitelné a zajímavé v podstatě pro jakoukoliv generaci, pro českého i zahraničního návštěvníka. Plánovali jste to tak?

Adéla: Od začátku jsme tvrdili, že to bude muzeum pro všechny. Každý nám na to ale řekl, že to nejde a že musíme mít nějakou cílovou skupinu. Ukazuje se, že skladba našich návštěvníků je tak různorodá, že jsme opravdu pro všechny. Myslím, že každý člověk, který sem přijde, dostane něco jiného, než co čekal, ale nikdy neodchází zklamaný. Lidem ukazujeme, co všechno film může být, aniž by je to napadlo. Vždycky jsem chtěla udělat muzeum, které mě bude bavit. Zároveň jsem ale chtěla, aby to připadalo zajímavé i mojí babičce, když ji do něj vezmu. To bylo naším cílem.

Jakub: Pracujeme tady s mezigeneračním dialogem. Mícháme analogové a digitální technologie, abychom postihli, jakými proměnami filmové médium prošlo. Sledujeme, když přijdou vnoučata s babičkami, jak pěkně se doplňují. U analogu mají co říct starší generace, u digitálních technologií jsou ti, kdo mají hlavní slovo, děti.

Adéla: Proto jsme se pustili do Tmání. Expozici se snažíme stále posouvat dál, i směrem ke generaci, které už nejsme součástí. Tím, že děláme programy i pro školy, snažíme se sledovat, co baví nejmladší generaci, co funguje a co ne a jak to dělat jinak. I v tom je svoboda našeho muzea. Filmové médium se proměňuje strašně rychle, musíme na to reagovat.

Je virtuální realita budoucnost filmu?

Adéla: V Praze je spousta příležitostí, kde se můžete setkat s virtuální realitou. Je to ale spíš atrakce, stejně jako byl za atrakci považován film na svém začátku. Ondřejův film ale ukazuje, že diváctví ve virtuální realitě nemusí být jen zábava.

Kina mají dnes opravdu problém s diváky. Do jiných kulturních institucí se po pandemii lidé vrátili snáz než do kin. Bude zajímavé sledovat, zda virtuální realita pomůže kinům i jiným kulturním subjektům s návštěvností. Otázkou vůbec je, kde se virtuální realita usídlí. Pro filmy, jako je Tmání, není zatím žádná distribuční síť, nejsou místa, kde by se mohly dlouhodobě promítat. Uvádějí se jen v muzeích a galeriích či ve vedlejších sekcích festivalů, míjí cílovou skupinu lidí, kteří chodí do kin.

Co dalšího kromě virtuální reality byste chtěli v budoucnu v muzeu představit?

Adéla: Už před covidem jsme měli zkušebně otevřenou část expozice věnovanou filmovému střihu. Kvůli havárii, která nám muzeum vyplavila, nyní probíhá rekonstrukce prostoru a opětovné zprovoznění chystáme na podzim. V expozici si budou návštěvníci moci vyzkoušet analogový střih. Bude tam šestnáctimilimetrový film s různými scénami. Návštěvník si bude moci na speciální promítačce, kterou pro nás sestavil Jan Kulka – autor většiny našich interaktivních exponátů – seřadit různé záběry, promítnout si je a vidět, jak se vyznění scény, kterou zná, může díky střihu změnit.

Jakub: Výhledově bychom chtěli reagovat na to, že jsme Národní filmové muzeum, a rozpracovat další témata z národní kinematografie. V expozici ale už na to nemáme moc prostoru. Přišli jsme proto s ideou, kterou už podpořily evropské fondy, a muzejní zkušenost přesáhneme ven, do veřejného prostoru. Formou zážitkově-edukační hry se uživatel seznámí s kinematografií šedesátých let i s tím, co se s dělo v kontextu nástupu normalizace. Náš koncept, pro nějž sbíráme inspirace na našich zahraničních cestách, bychom chtěli realizovat v průběhu příštího roku.