Film Okupace není třeba vysvětlovat. Vidíme, co se děje​

Kiny prošel, aniž by přitáhl davy diváků, pak ale začal sbírat ceny a ruská armáda vtrhla na Ukrajinu. Nízkorozpočtový film Okupace režiséra Michala Nohejla se najednou stal svou nadčasovostí a zároveň aktuálností hitem. Cenu české filmové kritiky i Českého lva za něj získali jeho scenáristé Vojtěch Mašek spolu s Markem Šindelkou, doktorandem Filozofické fakulty UK. Marek Šindelka není jen talentovaný scenárista, ale i prozaik a autor komiksů. Doma už má vedle filmových také Cenu Jiřího Ortena za poezii a dvě ceny Magnesia Litera za prózu. 

Zeptám se slovy vaší hrdinky z filmu Okupace: „Co si myslíte o hrdinství?“

Kdybychom scénář psali v současné době, měl bych rychlou odpověď. To, jakým způsobem čelí Ukrajinci tomu, co se jim teď děje, jak statečně se staví na odpor Vladimiru Putinovi i to, jak se chová jejich prezident a další představitelé státu – to je druh hrdinství.

Když jsme scénář psali, válka na Ukrajině nebyla. Nás zajímalo, jak se Češi vyrovnávají s touto otázkou. Zrovna jsme o tom teď dlouho debatovali s diváky po jedné projekci. Mluvili jsme o tom, co my jako Češi v sobě neseme za šrámy, jakým způsobem nás poškodily určité události, především to, že jsme se nemohli postavit Adolfu Hitlerovi a jeho okupaci, i když jsme chtěli. Historik Pavel Kosatík i další to vidí jako jedno z klíčových traumat, které definují českou identitu.

Podobně se spekuluje nad tím, co by se dělo, kdybychom se postavili víc na odpor v roce 1968. Bavilo nás pohrát si s tím, co to znamená být členem národa, který kdykoliv se k nějakému hrdinství vzedmul, tak ho někdo zadupal do země nebo to hrdinství nakonec pro jistotu zadusil sám v sobě.

Představa, že hrdinství je jeden čin, který změní všechno, je nesmysl. Často se člověk stane hrdinou omylem, a nakonec se z toho stane jeho břemeno. Člověk je pak definovaný jediným činem, kdy se zachoval správně. Opravdové hrdinství by ale měl být vytrvalý proces. Hrdinství může být i to, že někdo dobře vychová svoje děti. Takoví hrdinové jsou neviditelní, davy je neoslavují na náměstích. Náš film je trochu parodie právě na to davové hysterické hrdinství.

Na téma „mnichovského komplexu českého národa“ často ve filmu narážíte. Jedna z postav Okupace říká, že ho dědíme z generace na generaci. Trpíte jím také?

Myslím, že jsme ho zdědili všichni. To, že nás naši spojenci opustili, nechalo v lidech hroznou hořkost. A hlavně to, že jsme se navzdory všemu chtěli bránit, ale nemohli jsme. Vadí mi ale zároveň, jak se tím všechno omlouvá. Pokaždé se vytáhne, že my jsme byli ti zrazení, a teď už můžeme nade vším jen fňukat, což je další nešťastný důsledek těchto událostí. V české kultuře, včetně filmu se toto téma reflektuje dost černobíle a hledají se příklady nezpochybnitelného hrdinství. My jsme chtěli jít proti tomu a udělat si srandu ze všech těchto traumat, psali jsme to jako frašku. Od začátku jsme zároveň měli jasnou představu o tom, že to bude syrové a temné, rozhodně jsme nechtěli hladit diváka po srsti ve stylu takových těch „příjemných“ historických filmů.

Při psaní scénáře jste vycházeli z údajně reálné dosti drastické historky. Kdo přišel s nápadem přetavit ji do filmového příběhu?

Ta historka pochází od společného kamaráda Vojtěcha Maška a Michala Nohejla. Je o dvou trampech, kteří těžce nesli okupaci v roce 1968. Někde narazili na ruského vojáka, opili ho a zatáhli někam do sklepa, kde se převlékli do nacistických uniforem a vykonali nad ním fiktivní soud. Voják prý prodělal takový regres, že vůbec nevěděl, co se s ním děje, myslel si, že se propadl skutečně někam doprostřed druhé světové války. V ten moment si ale trampové uvědomili, že ho nemůžou jen tak pustit. Údajně ho nakonec popravili a zahrabali někam pod uhlí.

Je to temný příšerný příběh. Když mi ho Vojta vyprávěl, říkal jsem si, že to je prostě bizarní historka, ale nějak jsem na to téma nemohl přestat myslet. Fascinovalo mě, jak se tam na malinké ploše objeví snad všechna česká historická traumata. Okupace Německem, okupace Rusy – a pak dva švejkovští čeští „okupanti”, kteří si vykopou past sami na sebe.

Začali jsme se o tom bavit ještě spolu s režisérem Michalem Nohejlem, kterého to téma nadchlo. Hned jsme začali přemýšlet, co by se s tím dalo dělat. Chvíli to vypadalo, že to bude úplná temnota. S Vojtou jsme to začali psát bez jasných představ, kam by to mohlo dojít. Nakonec jsme trampy vyměnili za herce a to tomu dalo jasný směr.

Co se vývoje týče, celé to ze začátku byl dost punk. Michal Nohejl byl zklamaný z toho, že všechny filmy, které připravoval ve velkém, skončily někde v půlce kvůli produkci. Chtěl to dělat za minimum peněz, bez producentů, s herci kamarády. Skoro všichni, kdo na filmu pracovali nebo v něm hráli, jsou blízcí přátelé Michala, kteří byli připravení dělat to klidně skoro zadarmo. My jsme si s Vojtou říkali, že scénář napíšeme třeba za víkend – což se ukázalo samozřejmě nereálné. Stejně jako to, že by se to dalo natočit bez peněz. Potřebovali jsme alespoň minimální rozpočet. Nakonec do toho vstoupili skvělí producenti Julie Žáčková a Honza Hlavsa, díky nim se to povedlo dotáhnout. I když s minimem peněz, všichni jsme do toho skočili s obrovskou energií a nadšením.

Jak jste se dali dohromady s Vojtěchem Maškem?

S Vojtou se známe už dlouho, psali jsme společně scénáře k několika komiksům. Pracuje se mi s ním strašně dobře. Po všech těch projektech, které jsme spolu dělali, jsme si sladili styl, dokážeme na sebe dobře reagovat. Doplňujeme se. V čem jsem já slabý, v tom je Vojta silný a naopak.

Chvíli debatujeme, pak si vezmeme počítač a píšeme to, na čem jsme se shodli. Jeden začne nahazovat dialogy, druhý je zapisuje. Kde jeden skončí, druhý plynule naváže. Ve srovnání s prozaickou prací je pro mě psaní scénářů velká radost, chodím si do nich odpočinout. Osamělá práce na vlastním prozaickém textu je občas labyrint. Ve scénářích na hledání cest nejsem sám, to je osvobozující.

Co když se neshodnete na směru cesty. Kdo pak rozhoduje?

Buď nakonec jeden druhého přesvědčí, nebo začneme hledat nějakou třetí cestu. Nestalo se nám nikdy, že bychom narazili na bod, přes který nejede vlak, a rozhádali jsme se.

Které vaše slabé stránky Vojtěch Mašek doplňuje?

Od Vojty jsem se naučil pracovat s humorem, už se toho tolik nebojím. Díky němu jsem pochopil, jak text vybalancovat, jak to na správném místě odlehčit. Já mám tendenci zbytečně moc se do věcí nořit, jít do velkých detailů. Někdy je to na škodu. Vojta je ohňostroj nápadů, přijde občas s naprosto nečekaným řešením, baví mě to a pomáhá mi to nezaseknout se na místě.

Zasahoval do scénáře Okupace i režisér Michal Nohejl?

Konzultoval to s námi. Vždy jsme se nad tím sešli na kafi a probírali jsme možnosti, jak řešit některé situace. Hodně jsme třeba debatovali o konci. Zkoušeli jsme různé varianty.

Stylizace filmu je hodně silná. Už jste tak psali scénář, nebo to byla představa režiséra?

To je práce spíš režiséra s kameramanem. Každopádně už během práce na scénáři se hodně řešilo herecké obsazení, některé role už byly jasné, takže jsme to mohli psát víc na tělo konkrétním lidem, což vždycky pomůže. Věděli jsme taky od začátku, že to rozhodně nebude klasický film o komunismu. Stylizace měla být snovější, víc odpoutaná od dobové situace. Psali jsme to jako univerzální, nadčasový příběh. Ze začátku jsme uvažovali i o tom, že by se odehrával v současnosti, místo opilého Rusa by tam vystupoval opilý policista. Nakonec jsme to ale zavrhli, protože by tím film ztratil celou jednu významovou rovinu. Téma má ale nadčasovou platnost, postavy se v něm samy dostaly do takové mikrototality. Uvěznily se navzájem v situaci, o níž vědí, že z ní nemůžou jen tak odejít. Všichni mají trochu strach, všichni jsou trochu vinní i tak trochu nevinní. Všichni se z toho snaží nějak vykroutit. Jeden bar, jedna noc, jeden Rus a co s ním...

Ruského vojáka, který vtrhne do baru, velmi přesvědčivě ztvárnil ukrajinský herec Alexej Gorbunov. Při přebírání Českého lva jste zmínili, že je v Kyjevě. Víte, co s ním teď je? Brání vlast proti ruské okupaci?

Alexej Gorbunov je na Ukrajině velmi slavný, je to výborný herec. Michal s producenty chtěli pro tu roli opravdovou osobnost. Rusa si zahrál s velkou chutí, opřel se do toho. Mezi herci tam vůbec zafungovala nějaká zázračná chemie, všichni si výborně sedli. Jinak Alexej Gorbunov by měl být aktuálně v Kyjevě. Všichni doufáme, že je v pořádku. Vzhledem k jeho naturelu bych se nedivil, kdyby tam teď někde stál na barikádách.

Napsali byste Okupaci jinak pod vlivem současných událostí?

Je to dost možné. Dneska bychom to psali asi spíš jako horor. Dlouho jsme váhali nad tím, jak scénář postavit, aby filmu rozuměla třeba i současná mladá generace. To se ale nakonec ukázalo jako úplně zbytečná obava. Začala válka na Ukrajině, okupace probíhá v přímém přenosu, není co vysvětlovat, najednou je to tady. Věřil jsem, že tohle už je dávno za námi a že tyhle šílenosti skončily s 20. stoletím. Neuvěřitelné, že se tady znovu vymezují hranice a vedou nesmyslné války.

V románu Únava materiálu jste se věnoval tématu uprchlické krize. S válkou na Ukrajině se daly do pohybu další dnes už miliony lidí. Je to téma, které nějakým způsobem dál sledujete a umělecky zpracováváte?

Rozhodně. To téma sleduji, ale zároveň se za to sledování tak nějak stydím. Protože my jsme si nějak až moc zvykli všechno sledovat. A co nesledujeme, jako by tu nebylo. Uprchlíci z Blízkého východu, které v roce 2015 řešila celá Evropa, jako by najednou přestali existovat, což je tragické, protože ti lidé tady pořád jsou. Jen je média přestala řešit, takže pro nás zmizeli ze světa. Nejdřív je zastínila pandemie covid-19, teď válka na Ukrajině. Rozčiluje mě, jak se všechno stává infotainmentem a zdrojem každodenního dojímaní se. Fakt je, že se díky tomu teď podařilo nahromadit obrovské množství pomoci pro Ukrajinu, což by se bez mediálního spektáklu nestalo.

Je ale něco zvráceného v tom, že válku sledujeme doslova po vteřinách prostřednictvím médií. Starší problémy s těmi novými nezmizely. To, co se dělo v Sýrii za války, bylo šílené a minimálně srovnatelné s tím, co se děje teď na Ukrajině. Soucit se Sýrií přicházel ale jen v omezené míře. Rozumím tomu, proč se lidé báli, byl ale vidět i naprosto odlišný přístup našich politiků, kteří celou situaci zneužili a jenom utvrzovali lidi v předsudcích, což je strašné.

V současné době běží v kinech film režiséra Václava Kadrnky Zpráva o záchraně mrtvého, na kterém jste se také podílel jako scenárista. Jak jste se dostal k tomuto projektu?

S Václavem Kadrnkou jsme spolupracovali už dřív, nic z toho se ale nerealizovalo. Když chcete dělat umělecký film, pravděpodobnost, že se natočí, není velká. Zprávu o záchraně mrtvého se ale podařilo zafinancovat. Je to osobní Václavův příběh. Jeho tatínek upadl do kómatu po mozkové příhodě, lékaři mu nedávali moc šancí. Václav s maminkou za ním pravidelně chodili a až takovým rituálním způsobem ho volali zpátky. Což se jim nakonec opravdu podařilo. Václav si o tom psal deníky. Na základě nich se pak rozhodl udělat film. Mě pak oslovili, když už to měli s Jiřím Soukupem rozepsané. Přinesl jsem do toho zase trochu jiný pohled. Je to nádherný zážitek, typický film Václava Kadrnky, rozhodně ne pro každého diváka, plyne jako japonská poezie – je to naprosto tichá, meditativní kinematografie, úplný opak Okupace, což je energií nabitý film s až takovým infarktovým tempem.

Na čem pracujete nyní?

Peru se teď s jednou divadelní hrou. Po počátečním váhání jsem do toho šel a jsem za to rád. Zatím se to vyvíjí dobře. Tématem je sexismus na školách. Ještě to ale zdaleka není hotové a o věcech v procesu nerad mluvím. Už delší dobu mám také rozepsaný nový román. Nechci ho ale v žádném případě nijak uspěchat. Nechávám si na něj tolik času, kolik bude třeba.

Vyzkoušel jste si řadu forem od poezie, prózy, komiksu přes scénář, teď píšete divadelní hru. Kde se cítíte nejlíp?

Doma jsem rozhodně v literatuře, především v próze. Zkouším ale, co všechno se dá dělat a hodně se u toho učím. Domů do svojí literatury si pak z toho vždycky něco přinesu.