Břehy Nilu obývají civilizace už tisíce let. Dnes je na této životadárné řece přímo závislých na 150 milionů obyvatel Egypta a Súdánu. Jakýkoliv výkyv v jejím průtoku vyvolává velké napětí, proto také patří tato oblast k jedněm z nejkritičtějších míst na světě, kde by v budoucnu v souvislosti s klimatickou změnou mohl vypuknout krvavý konflikt. Tím, jak mezinárodní právo ošetřuje zacházení se sladkovodními zdroji a zda je schopné zabránit válkám o vodu, se zabývá doktorandka na Právnické fakultě UK Markéta Gregorová.
Na Nilu je životně závislý celý Egypt, i když řeka v jeho metropoli Káhiře trpí velkým znečištěním.
V roce 2011 se Egypt zmítal ve společensko-politických bouřích arabského jara. Vnitřní nestabilitu státu ležícího na dolním toku Nilu, využila Etiopie, která v tichosti zahájila stavbu monstrózního vodního díla a hydroelektrárny na Modrém Nilu – hlavního přítoku afrického veletoku. Voda začala první turbínu roztáčet právě před rokem, přehrada, která má být největším vodním dílem Afriky, však stále ještě není dokončená.
Jestliže si od Velké přehrady etiopského znovuzrození, jak zní její oficiální název, Etiopané slibují renesanci svého státu, Egypťané v ní vidí spíše začátek svého konce. Obávají se, jaký dopad na množství vody protékající Nilem to bude mít, zvlášť pokud by nastala období dlouhotrvajícího sucha, což se vzhledem ke klimatickým změnám dá očekávat.
Oba státy mají od té doby velmi napjaté vztahy, které se snažili urovnat různí mediátoři včetně administrativy někdejšího amerického prezidenta Donalda Trumpa. Situaci s pozvednutým obočím sleduje i Súdán, v blízkosti jehož hranic Etiopie přehradu buduje, protože i tento stát je životně závislý na vodách Nilu.
Příběh z Afriky dobře ilustruje to, co nenápadně bují i jinde ve světě a co může skončit střetem. Nejkritičtější místa jsou dnes v povodí Mekongu, Eufratu a Tigridu, Indu, Gangy a Brahmaputry nebo Colorada. S tím, jak se proměňuje klima, roste i potřeba předcházet sporům a ošetřovat vzájemné vztahy a principy nakládání se sladkovodními zdroji na úrovni mezinárodního práva. A právě to je také oblast, kterou se začala zabývat už během svého magisterského studia dnes doktorandka na PF UK Markéta Gregorová.
„Zajímám se o klima a přírodní podmínky, ve kterých žijeme a budou žít budoucí generace, i když v Evropě to zatím není tak palčivé téma, přestože se už začínáme také potýkat s dlouhotrvajícím suchem. Klimatická změna a nakládání se sladkovodními zdroji je jedna z největších výzev, před kterými stojíme. Právo by na to mělo umět nějak reagovat. Ve své výzkumné práci se proto zaměřuji na to, jak mezinárodní právo předchází konfliktům o vodu a jak je pak případně řeší,“ podotkla doktorandka, která svůj výzkum vnímá i jako léčbu svého vlastního klimatického žalu.
Mekong jako symbol krize
Ačkoliv v roce 2014 vešla v platnost Úmluva o právu neplavebního využívání mezinárodních vodních toků, prostřednictvím které OSN nastavilo určité standardy hospodaření se sdílenými vodními zdroji, dosud ji podepsalo jen na čtyři desítky států světa. Její hlavní přínos tak spočívá především v tom, že funguje jako předloha pro regionální dohody, které uzavírají jednotlivé státy mezi sebou, v nichž mohou lépe zohlednit konkrétní potřeby vybraných oblastí.
Vychází z ní i tzv. Mekongská dohoda, která ošetřuje nakládaní s vodou jednoho z nejdůležitějších asijských veletoků, jenž napájí Čínu, Laos, Kambodžu, Vietnam, Myanmar a Thajsko. Čína, která na horním toku Mekongu (v oblasti Tibetu) buduje soustavu přehrad, se držela podobných dohod stranou. V poslední době však začala uvažovat pragmatičtěji a společně s Myanmarem se stala takzvaným „pozorovatelským státem“.
„Čína i Myanmar k tomu přistoupily ze strategických důvodů, protože se na ně nevztahuje tolik povinností a práv jako na členské státy. Zároveň se ale mohou podílet na vytváření pravidel fungování systému hospodaření s vodami Mekongu a nastavovat je tak, aby jim vyhovovala,“ upozornila Markéta Gregorová.
Jeden z hlavních zdrojů obživy obyvatel delty Mekongu je zemědělství.
Právnička také připomněla, že kooperace nakládání s vodou jde ruku v ruce s tím, jak jednotlivé státy vzájemně fungují. „Hospodaření s přírodním zdrojem plní nejenom ekologickou a ekonomickou funkci, ale i sociální. Když například Čína bude komunikovat s veřejností realizaci projektu, který bude mít devastující dopady na životní prostředí, tak, že díky němu se zvýší zaměstnanost v dané oblasti, může to pro zasažené státy být nakonec přijatelné,“ podotkla.
Vznikne vodní tribunál?
I když několik regionálních mezinárodních dohod o hospodaření se sladkovodními zdroji existuje, vymahatelnost jejich dodržování mezi smluvními státy je velmi nízká a případné sankce měkké. Neexistuje také žádný mezinárodní soudní tribunál, který by spory mezi státy o užívání sladkovodních zdrojů řešil. Podle Markéty Gregorové navíc není ani pravděpodobné, že by výhledově vznikl.
„Mezinárodní právo je v tomto ohledu velmi chabé. Předobraz existuje v podobě Mezinárodního tribunálu pro mořské právo. I Úmluva OSN pro mořské právo je silně podporovaná. U sladké vody to ale není tak jednoduché, protože se nachází v různých útvarech na území států a představuje jednu z nejcitlivějších oblastí mezinárodněprávní regulace, na kterou si státy nedají sáhnout. Možná právě klimatická změna ale bude státy motivovat k tomu, aby se nějak dohodly. Mohou vzniknout i regionální vodní tribunály, například v oblasti Střední a Jižní Ameriky nebo Afriky,“ zamýšlela se doktorandka.
Základem je přimět státy k tomu, aby ke sladké vodě přistupovaly jako ke vzácnému zdroji, který je třeba zachovat pro přežití budoucích generací. Případným sporům je třeba předcházet společným jednáním států podpořeným také výzkumem vodních zdrojů. Sběrem a sdílením dat o tom, jak se stav vodních zdrojů proměňuje, lze předcházet mnoha škodám na přírodě i životě a zdraví lidí. A je to také cesta k zachování míru a bezpečnosti.
Rybářské sítě zůstávají prázdné. Sladkovodní ryby mizí z delt řek kvůli zvyšující se salinitě.
Hydrodiplomacii by státy neměly opomíjet. Téma hospodaření s vodou totiž prosakuje i do dalších bezpečnostních otázek. „Příkladem je konflikt na Blízkém východě, kde je téma vody a přístupu k ní hluboce zakořeněné v podvědomí všech aktérů již od jeho počátků,“ upozornila Markéta Gregorová.
To, že naši planetu čeká složité období, je už zřejmě nevyhnutelné. Příchod extrémních klimatických výkyvů popsal ve své poslední zprávě z poloviny loňského roku Mezivládní panel pro změnu klimatu. Očekávat se dají na jedné straně časté, velmi silné a méně předvídatelné deště, na druhé straně pak dlouhotrvající sucha. S tím, jak se bude zvyšovat hladina moří, zvýší se salinita říčních delt, což bude mít fatální dopad na organismy, které je obývají, i na zemědělství (zvýšená salinita delty Mekongu už dnes dělá vrásky na čele obyvatelům Vietnamu, kromě zasolování polí dochází v oblasti také k úbytku sladkovodních ryb). V některých místech světa se dá očekávat nevratné vyčerpání podzemních vod. Naopak průtok řek pramenících například v Himálaji v souvislosti s táním ledovců extrémně naroste. To všechno přináší velké výzvy pro zachování stability, míru a života.
Mgr. Markéta Gregorová |
Absolventka Právnické fakulty UK, kde v současnosti pokračuje v doktorském studiu. Věnuje se právu životního prostředí a mezinárodnímu právu veřejnému. Výborně hodnocenou diplomovou práci, kterou loni obhájila, psala na téma Řešení konfliktů o vodu v mezinárodním právu. Pozornost s ní vzbudila i u odborné poroty posledního ročníku soutěže nejlepších bakalářských a magisterských prací s ekologickými tématy Czech Envi Thesis, kde obsadila třetí místo. Toto téma nyní hlouběji zpracovává i v rámci svého doktorského studia. Působí na Úřadu vlády, kde se věnuje problematice lidských práv. |