Jak komunikovat téma udržitelného rozvoje a zavádět opatření tak, aby je společnost akceptovala? „Především musí lidé informacím rozumět a ztotožnit se s nimi. Musí v nich vyvolat nějakou emoci. Jedině pak je budou brát vážně a změní své chování,“ shodli se účastníci Fóra udržitelného rozvoje, jež proběhlo v Kampusu Hybernská a na němž se vedle Ministerstva životního prostředí ČR a Ministerstva pro místní rozvoj ČR podílelo i Centrum pro přenos poznatků a technologií UK.
„Svět vědy a výzkumu je trošku komplikovaný, my vědci neradi zjednodušujeme svoje témata. Věnujeme se jim dlouhodobě, a jsou tak pro nás zásadní v celé své šíři a složitosti. Jenže pak to vede k tomu, že jsme pro veřejnost nesrozumitelní,“ upozornila v úvodu konference rektorka Univerzity Karlovy Milena Králíčková. Sdělení z univerzity musí být podle ní podložena fakty, to je samozřejmost. Ovšem na druhou stranu nesmí být suchopárná. „Musíme školit naše vědce v tom, aby používali zjednodušení, ilustrovali problémy na konkrétních příkladech a propojovali informace s emocemi, protože tak snáz dostaneme výsledky našich výzkumů do každodenní praxe,“ upřesnila rektorka.
Zelenád dohoda, či Zelený úděl?
„Udržitelný rozvoj není jen ochrana životního prostředí a klimatu, ale týká se prakticky všeho od ekonomie, přes sociální oblast, regionální rozvoj… Všechny tyto aspekty musíme brát při vytváření jednotné strategie v potaz. Jakmile je v některém z pilířů deficit, na výsledném vnímání se to vždy projeví, a samozřejmě negativně,“ uvedl náměstek ministryně životního prostředí Pavel Zámyslický.
Smutným příkladem je podle něj právě Green Deal, neboli Zelená dohoda. „Odpůrci v Česku ji označují za Zelený úděl. Má nálepku něčeho škodlivého, co může ohrozit budoucí ekonomickou prosperitu nebo zájem českých občanů,“ lituje Zámyslický ze sekce ochrany klimatu ministerstva životního prostředí, a zamýšlí se, proč to tak je. Proč se státní správě, potažmo politikům nedaří komunikovat témata tak, jak potřebují: „Lidský mozek jen nerad kalkuluje s dlouhodobými předpoklady. Je naprogramován tak, aby sledoval aktuální cíle. Na to při tvorbě našich vizí zapomínáme. A také si myslím, že až příliš spoléháme na to, že všichni používají stejnou logiku a jednají stejně jako my. Víme ale, jak se lidé rozhodují?“
Na problematiku toho, proč a čemu lidé věří, se proto zaměřil hlavní řečník, francouzský kognitivní vědec a odborník na výzkum lidského rozumu, Hugo Mercier. Podle něj politici i vědci v komunikaci selhávají, protože je společnost nevnímá jako autority, které by rozuměly jejich potřebám a problémům. Masová komunikace, tak jak je pojímána nyní, podle něj nemůže motivovat veřejnost k přijetí vědeckých poznatků nebo strategií udržitelného rozvoje. „Komunikace je nezbytným, ale ne vždy dostačujícím nástrojem, lidé obvykle potřebují materiální nebo společenskou pobídku, aby změnili vlastní přesvědčení v aktivní jednání,“ uvedl Mercier. Politici nejen že tuto logiku neuznávají, ale naopak jdou ještě proti ní a osekávají informace určené veřejnosti na minimum, aby ji neděsili.
„Předpokladem hladkého zavádění jakýchkoli změn je sociálně soudržná společnost," shodli se Pavel Zámyslický (vlevo) a Hugo Mercier.
Dvě strany téže mince
„Nesmíme se bát předkládat fakta kvůli tomu, jaké emoce v nás vyvolají,“ okomentovala přednášku Huga Merciera geografka Michaela Pixová z University of New York in Prague a účastnice hlavního panelu konference, což mělo být argumentační utkání dvou týmů emoce versus fakta v duchu oxfordské debaty. Řečníci z obou táborů se ale hned na začátku shodli, že fakta bez emocí komunikovat nelze.
„Emoce jsou součástí každé věcné debaty. Jsou na všech stranách sporu. Ignorovat je by bylo škodlivé, nebezpečné, a ještě více polarizující společnost. My se naopak musíme soustředit na to, abychom zjistili, co je vyvolává. Proč nás určitá informace rozrušuje? Na co to nasedá, co v nás rezonuje? Většinou je to strach,“ upozorňuje socioložka Anna Pospěch Durnová, která působí na FSV UK a také na Universität Wien, kde se zabývá vývojem liberálních demokracií a jakou v roli hrají v politice právě emoce. Pro úspěšné zavádění strategií do praxe je podle ní potřeba pracovat nejen s tvrdými ekonomickými daty, ale i s těmi měkkými, která se vědci i politici často zdráhají používat - evidovat a kvantifkovat například frustraci, samotu, psychické nepohodlí a podobně.
„Sociálně soudržná společnost znamená, že si uvědomujeme, jak se opatření dotýkají různých skupin obyvatel," říká Anna Pospěch Durnová.
Emoce strachu
„Lidé se bojí, že vlivem Green Dealu zchudnou,“ shrnuje Marie Šabacká, bioložka z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity. „Právě proto nelze emoce zužovat na strach a paniku. Pak totiž hrozí, že politici pod jejich vlivem nerozhodnou dobře, ale pokusit se je přetransformovat v něco pozitivního, “ soudí její týmový kolega ze skupiny fakta, klimatolog působící v Českém hydrometeorologickém ústavu Radim Tolasz.
Řečníci a řečnice v další debatě zaměřené na roli výzkumu upozornili, že státním strategiím chybí nejen reflexe reálných potřeb společnosti, ale také zpětné vyhodnocení dřívějších politických rozhodnutí a dopadů na společnost. Problém vidí také v nedostatečně multioborovém pojetí státních strategií. „Při jejich tvoření by měla jít stranou mezioborová rivalita,“ přeje si ředitel agentury STEM Martin Buchtík. „Potřebujeme takový výzkum, na který se můžeme spolehnout a který nám pomůže strategie správně nastavit,“ doplnila jej Markéta Pěchoučková z Ministerstva práce a sociálních věcí ČR.
„Riziko příběhu je, že po zveřejnění si už žije vlastním životem. Proto musí stát na neprůstřelných faktech," upozorňuje bioložka Marie Šabacká.
Veřejné i politické mínění je podle všech účastníků Fóra udržitelného rozvoje provázané. Na plnění dlouhodobých cílů se nepodílí jen odborníci, vědci, politici či soukromý sektor, ale musí je vzít za své celá společnost. Předpokladem k tomu je ovšem vzájemná důvěra. To je hlavní emoce, kterou by měla fakta o změně klimatu a udržitelném rozvoji vyvolávat.
