V porodnicích nás nerespektují, říkají ženy, které rodí doma 

Socioložka Anna Pospěch Durnová z Fakulty sociálních věd UK spolu se svými kolegyněmi zjišťovala, jakým způsobem se v Česku za posledních pětadvacet let debatovalo o domácích porodech. V závěrečné fázi výzkumu pak provedly šetření mezi více než šesti sty ženami, které se rozhodly rodit doma. Cílem nebylo volbu domácího porodu obhajovat, ale zjistit, co k ní ženy vede. „Hlavními důvody jsou bariéry na straně porodnických zařízení. Nejčastěji ženám vadí rutinní zásahy, chování personálu, míra medikalizace a až poté zmiňují třeba vlastní osobní nastavení,“ říká socioložka.

Proč právě tato zásadní otázka - z jakého důvodu ženy rodí doma - zazněla až v poslední fázi vašeho výzkumu?

Bylo to logické vyústění celého projektu, protože se nám tam v podtextu vlastně neustále objevovala. Prvotní myšlenkou výzkumu bylo zjistit, co nám může veřejná debata o domácích porodech říci obecně o české společnosti, o zacházení s ženským tělem ve veřejném prostoru, s individualitou ženy a jejími přáními. Dotazník, jehož pomocí jsme se část výsledků tohoto projektu snažily popularizovat, je poměrně malým střípkem našeho tříletého bádání, kdy jsme intenzivně analyzovaly debatu o domácích porodech ve třech vrstvách – mediální, expertní a individuální – za posledních pětadvacet let.

Co jste zjistily?

Například jsme si uvědomily, že dynamiku debaty neovlivňuje pouze to, jak se o tématu domácích porodů mluví, ale také kdo o něm nejčastěji mluví – ženy rodičky dostávají v médiích jen minimální prostor. Zároveň je patrné rozdělení na ženy duly a porodní asistentky versus muže porodníky.

Shodnou se tyto strany aspoň na něčem?

Pro obě je prioritou bezpečný porod a vnímají, že do jeho kvality výrazně vstupuje emotivita ženy. S tou už ale každá skupina pracuje jinak. Porodní asistentky nebo organizace hájící práva pacientek a práva žen jsou přesvědčeny, že emotivita je součástí kvality péče, že nespokojená rodička nemůže absolvovat bezpečný porod. Oproti tomu druhá strana, především tedy porodníci, vnímá emoce jako něco, co je na obtíž a je potřeba to překonat. I oni si uvědomují, že ženy mohou mít určité individuální požadavky, ty jsou ale v jejich očích až za lékařskými indikátory dobré péče.

Myslela jsem, že pohled na rodičku jakožto nemocnou ženu, která se musí odevzdat do područí lékaře, jinak nezvládne porodit, je už překonán.

On už také do značné míry je. Všichni se shodnou na tom, že ke zvládnutí fyziologického porodu má porodní asistentka dostatečné vzdělání a lékař je přivolán ve chvíli, kdy se děje nějaká patologie. Ale lékaři současně argumentují, že fyziologický porod se může kdykoli změnit v patologický, a proto je jejich blízkost nutná. Také říkají: intimita a individuální požadavky ano, ale až poté, co je zajištěno bezpečí rodičky a dítěte. Druhá strana naopak argumentuje tím, že pro bezpečný porod je od jeho počátku nezbytný respektující přístup.

A protože se ho řadě žen nedostalo, případně ho díky mediálnímu obrazu českých porodnic ani neočekávají, rozhodnou se rodit doma?

Ano, v našem šetření nám toto vyšlo jako jeden z hlavních důvodů.

O jaké ženy jde?

Především jsou vzdělané. Sedmdesát procent z nich má vysokoškolské vzdělání, devadesát sedm procent pak vysokoškolské nebo středoškolské s maturitou.

Zajímavé je, že jsou tedy sebevědomé, zvyklé si rozhodovat o sobě, ale vůbec si nevěří v komunikaci s porodníky.

Podle mého názoru jde o dva různé druhy sebedůvěry. Jedna je v mé tělo, s nímž souzním, a druhá je umět si prosadit svou potřebu. Dovedu si představit, že si někdo věří, že dokáže porodit sám, ale zároveň se nechce obhajovat. Ženy, které mají tento pocit, jsou si nějakým způsobem kulturně podobné. Jsou zvyklé, že se s nimi ve společnosti zachází určitým způsobem, který jim vyhovuje, a nemají zapotřebí, aby se s nimi zrovna v porodnici zacházelo jinak.