Jak zbavit výtvarnou výchovu nálepky zbytečného předmětu

„Výtvarná výchova je stále stranou zájmu, přitom v sobě skýtá neuvěřitelný potenciál pro celou společnost,“ říkají výzkumnice z Pedagogické fakulty UK Magdalena Novotná a Marie Fulková, jež se za katedru výtvarné výchovy zúčastnily mezinárodního projektu AMASS, během něhož zkoumaly vliv výtvarného umění na vzdělávání sociálně znevýhodněných skupin žáků.

Vedoucí katedry výtvarné výchovy Magdalena Novotná (vpravo) a  její zástupkyně Marie Fulková zkoumaly v rámci mezinárodního projektu AMASS, jak například mají kulturní instituce typu galerie či muzea připravovat vzdělávací programy pro specifické skupiny žáků. 

Jak konkrétně se do tříletého mezinárodního projektu AMASS (Acting on the Margins: Arts as Social Sculpture – Umění na okraji: Umění jako sociální skulptura), který nedávno skončil, zapojila Univerzita Karlova, respektive Pedagogická fakulta?

Magdalena Novotná: Zkoumaly jsme tvůrčí a kognitivní účinky umění na rozvoj sociální soudržnosti. Objevovaly a analyzovaly jsme podpůrné struktury, které mají vliv na fungování umění ve společnosti, přičemž jsme vycházely z toho, že umění není využíváno k řešení společenských výzev. Konkrétně jsme se snažily zmapovat jeho vzdělávací efekty na žáky z marginalizovaných skupin.

Marie Fulková: Název projektu odkazuje na linii sociálně zaměřeného umění, jež se objevila v osmdesátých letech minulého století v Německu, a s ní související (idealistickou) myšlenku, že každý člověk může být umělcem. Jde o neortodoxní způsob myšlení, jenž otevírá prostor pro kreativitu každého jedince, překračuje hranice myšlenkových klišé ve společnosti a její nezbytnou součástí je akce, nějaký čin.

Jak se tento přístup promítá do výuky do výtvarné výchovy?

Magdalena Novotná: Otevírá prostor kreativitě, tvoření bez zábran, bez obav a vnějších bariér.

Marie Fulková: Učitel zde působí jako jakýsi katalyzátor – osoba, jež rozjede projekt a komunikaci o něm s rodiči, s kolegy ve škole, čímž se vytvoří ohromně silná sociální skulptura. Rozumíme tím koncept sociálního organismu, dialogického umění, intenzitu společné tvorby a její prožívání, přičemž nezáleží na tom, jestli někdo je nebo není statusově „umělec“. 

Opravdu se výtvarná výchova dnes na českých školách tímto způsobem vyučuje? V anotaci k projektu AMASS popisujete, že tento předmět je spíš stranou zájmu učitelů, rodičů i veřejnosti.

Magdalena Novotná: Řekla bych, že se stále dostatečně nevyužívá potenciálu, který v sobě výtvarná výchova má. Nicméně pedagogické pole je velmi různorodé a řada učitelů s těmito aspekty umí pracovat velmi dobře. Záleží na typu školy, na regionu.

Marie Fulková: A především na vedení školy, zda tomuto segmentu i funkci výtvarného umění rozumí. A i když třeba není v této oblasti erudovaným odborníkem, alespoň tuší možnosti, připraví učiteli podmínky a nechá mu prostor.

Jaké aktivity jste se školami v rámci projektu AMASS podnikali?

Marie Fulková: Naším hlavním spolupracujícím partnerem bylo Uměleckoprůmyslové muzeum, v němž jsme zorganizovali několik eventů, neboli tvůrčích edukačních událostí, pro specifické skupiny žáků, konkrétně pro žáky s poruchami sluchu a žáky ze sociálně znevýhodněného prostředí. Podíleli jsme se na úpravách vzdělávacích programů jim určených a sledovali jsme komunikaci a způsoby, jak s oběma skupinami pracovali lektoři muzea během výstavy Plejády skla 1946-2019.

Magdalena Novotná: Poté následovala intervence umělce, našeho kolegy Jana Pfeiffera, jenž fungoval ve školách jako takový katalyzátor. Spojoval roli umělce, učitele a badatele (tzv. artografa). Vedl výuku a reflektoval se žáky jejich výtvarnou tvorbu a zároveň jim představil svoji autorskou tvorbu.

Co jste zjistili?

Magdalena Novotná: Že nelze generalizovat. Že pro každou minoritu jsou vhodné jiné přístupy. Že se muzeum musí v případě těchto modifikací opřít o zkušenosti učitelů z terénu, a tedy začít se školami spolupracovat. Že si školy potřebují vybudovat vlastní partnerství s kulturními institucemi.

Marie Fulková: Mapa zaměřená na sociálně znevýhodněné žáky ukazuje, že jde o děti, které nikdo nikde nechce. Přičemž my jim dáváme najevo, že je tady (v galerii, muzeu) chceme a jsme tu kvůli nim. Je pro nás důležité, aby se zde cítili bezpečně a nabízíme jim individuální přístup tady a teď. Výrazně zde vystoupil pojem péče. Naprosto klíčovou se ukázala spolupráce s učiteli, v tomto případě z nízkoprahové inkluzivní základní školy Cimburkova v Praze 3, který zná potřeby svých žáků tak dobře, že je schopen zprostředkovat jejich kontakt s lektorem (video z edukačního programu Uměleckoprůmyslového muzea v Praze s těmito žáky si můžete prohlédnout zde).

Co v tomto případě „péče“ znamená?

Magdalena Novotná: Vysvětlím vám to na jedné pro nás nesmírně zarážející situaci, k níž došlo mezi žáky deváté třídy a jejich třídní učitelkou, kterou jsem během programu odvedla na pár minut pryč, abych jí položila několik doplňujících otázek. Když se vrátila, velmi to od dětí schytala. Říkali: „Paní učitelko, vy jste nás tady nechala samotné.“ My výzkumnice jsme byly velmi překvapené, že takto reagovali patnáctiletí lidé. Velmi dobře to ukázalo jejich potřebu bezpečí, jež má zvláštní pravidla a je specifická právě pro tuto skupinu.

Marie Fulková: Další nepěkná situace vyplynula z diskuze s učiteli a vedením školy, kteří nám popisovali, jak se pravidelně v dopravě, ale i u kustodů na výstavách setkávají s nenávistnými projevy. Paní učitelky jsou připravené vystupovat jakožto obhájkyně dětí, takové situace ovlivňují celkovou atmosféru, děti jsou velmi ostražité a na komentáře okolí citlivé.

Předpokládám, že nejsou zvyklé navštěvovat galerie či muzea.

Magdaléna Novotná: Ano, toto prostředí se vyznačuje jistým puncem exkluzivity.

Marie Fulková: V našem případě k tomu přispěla i architektura výstavy, v níž byly artefakty uspořádány do podoby jakési pyramidy, aby bylo dobře vidět na krásu skleněných objektů. Děti se mezi nimi obtížně pohybovaly a byly architektonickým řešením směrovány do zúžených koridorů, takže například dobře neslyšely výklad lektorky. Instituce, o níž mluvíme, reprezentuje vysokou kulturu majoritní společnosti a vyznačuje se specifickými dispozicemi, z nichž vyplývají i nároky na chování a pohyb návštěvníků. Právě tyto zkušenosti nás vedly k citovanému prohlášení, že jde o děti, které v kulturmích institucích nikdo nechce.

Jak se s pro ně nezvyklým prostředím popasovaly?

Marie Fulková: Řekla bych, že skvěle. Ostatně další položka, která se nám v myšlenkové mapě objevila, byla hrdost – radost z toho, jak si děti dobře a důstojně vedou. Byly zvídavé, pozorné, obratně se pohybovaly ve složitém prostoru výstavy, hezky a vtipně komunikovaly. Atmosféra návštěvy byla krásná. Zaznamenaly jsme i situace, jež by člověk z hlediska zažitých předsudků neočekával. I malí školáci se zájmem studovali velice složité texty odborných popisků, což nás vedlo i dalšímu závěru, a sice jak tyto děti bývají podceňovány.

Druhou skupinou, kterou jste v projektu zkoumali, byli žáci s vadami sluchu. Čím vás překvapili oni?

Magdaléna Novotná: Jako naprosto klíčové se ukázalo zajistit tlumočníky, přepisovatele, bez nichž by program nemohl proběhnout (video z návštěvy neslyšících žáků v UPM v Praze si můžete prohlédnout zde). Druhým silným momentem byla opět míra podcenění těchto žáků, kteří nejsou nijak kognitivně znevýhodněni, ba naopak. Přitom od jejich učitelů víme, že jejich vzdělávací kurikulum bývá velmi obsahově omezeno.

Marie Fulková: I zde byla naprosto nezbytná práce s komunitou.

Práce s jinakostí?

Magdaléna Novotná: Ne. To bychom se na ně opět dívali z pohledu majority. Spolupráci s touto školou nám zprostředkovala jejich učitelka a naše doktorandka, neslyšící Iva Hay (podrobně jsme o této výtvarnici a pedagožce psali zde - pozn. red.). Stálo ji to mnoho diplomatických vyjednávání. Učitelé měli obavy, jak budeme na jejich žáky nahlížet.

Marie Fulková: Byli jsme pro ně cizinci. Škola Výmolova (Střední škola, Základní škola a Mateřská škola pro sluchově postižené – pozn. red.) je specifická tím, že všichni žáci umí znakový jazyk, tím pádem mají živou kulturu, kterou rozvíjejí. Sami sebe chápou jakožto kulturní minoritu - Neslyšící s velkým „N“. Fakt, že neslyší, pro ně není hendikep, ale specifikum.

Magdaléna Novotná: Učíme se být velice pokorné a zbavit se pocitu, že my pro ně něco vymýšlíme a děláme, jako bychom jim nesly nějaký dar. Získaly jsme mnoho i dílčích zkušeností, které nepřestávají být šokující pro naše slyšící studenty, respektive pro budoucí učitele, stejně jako byly na začátku pro nás.

Například?

Magdaléna Novotná: Neslyšící žák nerozumí textům a směrovkám v expozici, jelikož jeho rodný jazyk je znakový jazyk a psaná čeština je pro něj cizím jazykem, což je ohromná vstupní překážka, s níž musí mediátor, chce-li vytvořit program adaptovaný pro neslyšící, počítat a správně nastavit způsoby komunikace.

Z vlastní zkušenosti ale musím říci, že ani já, která se nepovažuji za člověka z marginalizované nebo dokonce diskriminované skupiny, se necítím dobře, když jdu na výstavu s vlastními dětmi. Ani my se neumíme v takovém prostředí pohybovat.

Magdaléna Novotná: Mluvíme o takzvané kulturní kompetenci, která by měla být přidána mezi klíčové kompetence v průběhu revize kurikula rámcových vzdělávacích programů, protože její rozvíjení je stejně důležité a náročné jako ty další – například digitální, pracovní, kompetence k řešení problémů a další, které již v seznamu jsou.

Marie Fulková: O to víc je zarážející, že výtvarná výchova, která je takto náročným, a přitom blahodárným předmětem, je marginalizována, nepodporována a ve společnosti se vytváří obraz její naprosté zbytečnosti.

Jak to změnit?

Marie Fulková: Vzdělávat budoucí pedagogy na té nejvyšší úrovni, aby dokázali odborně reflektovat to, co dělají a proč, aby srozumitelně sdělovali své znalosti dál a v návaznosti na ně modelovali svou následnou pedagogickou činnost.

Informace z projektu AMASS tedy využíváte ve své práci na katedře výtvarné výchovy?

Magdaléna Novotná: Nejen to. Snažíme se naše poznatky dále komunikovat odborné i akademické veřejnosti a všude, kam se skrz naše dlouhodobě budované sítě a kontakty dostaneme. Aktuálně je pro nás velmi důležitá kurikulární reforma, jíž jsme aktivními účastníky a do níž se snažíme naše zkušenosti a zjištění prosadit.

A co se týká vašich studentů – jak pracujete v tomto ohledu s nimi?

Magdaléna Novotná: Fungujeme nejen na úrovni sdělení, ve smyslu transmise výsledků, ale přímo je zapojujeme do jednotlivých aktivit. Jsou s námi v terénu při výzkumu, pomáhají nám informace dokumentovat, vyhodnocovat, díky čemuž se učí výzkumné metody, a závěry pak reflektují svým spolužákům. Vypracovávají závěrečné nebo seminární práce i nad rámec sociálně znevýhodněných nebo neslyšících žáků. Zabývají se inkluzivními tématy, otázkami participace nebo takzvanými spolupracujícími modely v pedagogice.

Marie Fulková: Daří se nám tak naplňovat i funkci udržitelnosti, kdy tyto myšlenky přenáší studenti dále do škol a stávají se tak skutečnými reflektujícími praktiky s vysokou profesní a kulturní úrovní a vlastním tvůrčím přístupem. Takové si naše děti, škola a celá společnost zaslouží.