Na přelomu 19. a 20. století zachvátila Prahu stavební horečka. Z provinčního souměstí se rodilo evropské velkoměsto a metropole státu. Mizely nevyhovující, mnohdy architektonicky cenné budovy, aby rostly celé nové ulice, nábřeží a úřady. Na divokou jízdu, během níž ukazuje, jak se v rozmezí 140 let proměnilo centrum Prahy i společenské klima, bere čtenáře Richard Biegel z Filozofické fakulty UK prostřednictvím své megaknihy Město v bouři.
Je to těžká váha. Na první pohled se Město v bouři, jež vydalo Karolinum, jeví jako kniha, kterou člověk, jenž zrovna nežije architekturou a nehltá pragensie, jen těžko učte. Na hutně popsaných sedmi stovkách stran bohatě ilustrovaných fotografiemi, kresbami, plány či mapami však historik umění Richard Biegel, ředitel Ústavu pro dějiny umění FF UK, rozvíjí tak mimořádně napínavý příběh, že si i architekturou nepolíbeného čtenáře musí získat.
Zaměřil se na jedno z nejpozoruhodnějších období života Prahy (od třicátých let 19. století do sedmdesátých let 20. století), které bylo pro její vývoj zásadní a které i do budoucna určilo, jaký charakter bude město nad Vltavou mít. Sám přitom onu „bouři“, která se v té době města zmocnila tak mohutně jako nikdy předtím ani potom, nehodnotí. Nechává čtenáře, aby si na základě všech dostupných informací sám vytvořil celkový obraz o tom, co se dělo a proč. Ukazuje také, jak se v době překotného bourání a následného budování proměňuje vnímání architektonické a historické hodnoty města a jak se rodila památková péče.
Slovo mají bořiči i stavitelé
„Snažil jsem se dát stejný hlas všem: těm, kteří bořili a stavěli, i těm, kteří se historické město snažili chránit. Někdy se tyto póly výrazně oddalovaly, jindy překvapivě setkávaly. Bouře je pro to dobrá metafora. Když do ní jednou vletíte, věci se dějí, musíte reagovat, interakce se týká všeho se vším. Proměna města začala pozvolna romantickými doteky, přijel první parní vlak a pak se do toho najednou šlo natvrdo. Bořilo se, neboť se představa o městě úplně proměnila. Promítaly se do ní spory umělecké, nacionální, později vize Prahy jako metropole nového státu, následované pak všemi těmi radikálními vizemi – nejdřív nacistickou, následně komunistickou a modernistickou. Bouře pak ustává, když se v roce 1971 celé historické souměstí vyhlásilo památkovou rezervací,“ vysvětluje pro Forum šestačtyřicetiletý vědec, jenž se dějinám architektury, urbanismu a památkové péči věnuje přes pětadvacet let.
Aby si čtenář udělal ještě lepší představu, jak radikálně se Praha měnila, vybavil autor knihu stovkami dobových ilustrací a fotografií, které staví do kontrastu s aktuálními snímky vybraných míst. Vytvořil tak jakýsi časosběrný dokument, který ilustruje proměnu centra Prahy v posledních dvou stoletích. Součástí publikace jsou i plány, mapky anebo návrhy nerealizovaných staveb.
„Jenom hledání fotek mi trvalo dva roky. V knize jsme použili i ty méně známé, které zachycují různé mezistavy, tedy dobu, kdy se zároveň bořilo a stavělo. S fotografem Martinem Mickou jsme pak vymýšleli dublety a on skvěle nafotil vybraná místa. Většinou v roce 2020, což byla mimořádná doba pandemie, takže se mu podařilo zachytit daná místa unikátně oproštěná od autodopravy i turistů,“ podotýká docent Biegel.
„Rám obrazu“ i asanace Josefova
Z dochovaných ilustrací je na první pohled patrné, jak charakter pražského centra změnila výstavba nábřeží. Stavěla se nejen jako obrana před velkou vodou a kvůli splavnění Vltavy, ale i pro svou estetickou funkci. „První nábřeží, dnes Smetanovo, bylo pojímáno vysloveně umělecky. Na jedné straně jako vyhlídková terasa, z druhé strany obklopené domy, které ale nepřevýšily panorama a nezastínily věže za sebou,“ upozorňuje kunsthistorik s tím, že nábřeží orámovalo panorama Prahy. A doplňuje: „Rostlý břeh, který známe z Kampy a Malé Strany, je krásný a dobře, že zůstal zachován, byť měl namále. Chceme-li ale hovořit o velkoměstě, nábřežní promenáda a jednotná fronta domů jsou jedním z jeho základních atributů.“
Nejzásadnějším zásahem do staré Prahy však byla známá asanace Josefova, někdejšího židovského ghetta, jež v první polovině 19. století bylo nejzanedbanější částí města a obývala ho chudina (asanace zasáhla i část Nového Města). „Pocit, že pátá – chudinská – čtvrť je vředem na tváři města, nikdo nezpochybňoval. Kontrast vůči předměstím – hlavně nově vybudovaným Královským Vinohradům – nebo Vídni byl obrovský. Asanace se asi odehrát musela. Zarážející ale je, že se od počátku pojala jako pragmatická příležitost, jak investovat a přestavět co nejvíc. Hranice, kam až se bude bourat, se nevytyčily architektonicky, ale podle toho, kam dotekla velká voda, protože na to platily daňové úlevy,“ připomíná Biegel, jenž vede Klub Za starou Prahu. A ten vznikl právě v době asanace jako reakce na ni.
Za oběť padla řada architektonicky cenných středověkých, renesančních a barokních domů, a dokonce i severní část Staroměstského náměstí. „Vyrostla tam čtvrť, která je poměrně harmonická, má jasná urbanistická pravidla a je zajímavá i z hlediska architektury. Povedlo se to díky tomu, že existoval jasný plán, který byl vysoutěžený. Dodržovaly se stavební předpisy, které říkaly, jak má být vysoký dům. Vědělo se, jak má být široká parcela a jak se v té době moderní dispozice domu mají dělat. V rámci dobové činžovní zástavby nových čtvrtí se vyceziloval velmi kvalitní typ domu, který se pak přesadil do centra města. V tomto ohledu to dopadlo skvěle. Byl bych ale rád, kdyby do toho bývali nezahrnovali oblast Kaprovy a Platnéřské, protože to byly překrásné ulice, které zasanovat nepotřebovaly. Neměla tam být ani severní strana Staroměstského náměstí. Jenže oni ji tam chtěli, asanace se měla zásadně propsat do tváře města,“ podotkl docent Biegel.
Rok 1918 aneb kam s úřady?
Dalším významným mezníkem je vznik Československa, kdy se z Prahy stala metropole samostatného státu. A s tím se pojila potřeba najít (nebo vybudovat) vhodné prostory pro ministerstva, různé úřady a další instituce. Proto také vyrostla na dohled Vltavy v Petrské čtvrti a na kraji Starého Města trojice monumentálních ministerských budov, které jsou takto využívané dodnes. Upravily se i stávající budovy – areál Klementina či Černínský palác.
„V centru i okolních čtvrtích panoval čilý stavební ruch, který až do krize v roce 1929 nabíral na obrátkách. Proměňovaly se budovy na okružních bulvárech kolem Starého Města, na Václavském náměstí i v hloubi města, protože stále platilo, že zbořit a postavit vyšlo levněji než přestavět. Město získalo během dvou desetiletí novou vrstvu a z hlediska celku nový tvar,“ líčí. Připojením předměstí se po vzoru Berlína nebo Londýna zrodila Velká Praha.
O Václavském náměstí té doby docent Biegel píše jako o „laboratoři moderní architektury“. Dochované obrazy ukazují, jak se původně gotické náměstí, jež nechal narýsovat už Karel IV., proměnilo k nepoznání: „Bylo to krásné náměstí, na něž bychom dnes nedovolili sáhnout! Tehdy se to nedalo udržet. Náměstí mělo výhodu, že bylo součástí velkorysého karlovského urbanismu. Parcely umožňovaly výstavbu nejen do náměstí, ale i do hloubky bloků. Proto tehdy vznikly první pasáže, podzemní divadla, kina i zahrady. Zúročilo se to, co Karel IV. po roce 1348 založil. Je zajímavé, jak gotický velkorysý urbanismus došel naplnění až o 550 let později.“
Speerovy i stalinské vize
Stavební boom začal pomalu utichat; nejdřív s příchodem hospodářské krize a pak se vznikem protektorátu a vypuknutím druhé světové války. „S nacisty k nám přicházejí velkorysé vize inspirované Speerovými plány z Berlína. Dosazení urbanisté i čeští architekti najednou kreslí velkorysejší, monumentální prospekty. Tehdy se rodí idea toho, čemu budeme později říkat severojižní magistrála nebo nikdy nerealizované náměstí Pod Vítkovem. Z pohledu města bylo protektorátní bezčasí důležité v tom, že se sice nestavělo a byla stavební uzávěra, ale začalo se přemýšlet o řád monumentálněji nežli dřív, z čehož bude potom velmi intenzivně těžit období nesvobody po roce 1948,“ upozorňuje na další totalitu Richard Biegel.
Po únoru 1948 se v architektuře Prahy odrážejí mocenské souboje. „Architekti mají po válce pocit, že to budou oni, kdo nakreslí nový svět. V roce 1948 se ale stávají služebnými nové komunistické ‚šlechty‘, která soupeří o to, kde bude které náměstí, jestli to bude Letná, nebo jestli je důležitější znovuvybudovat Betlémskou kapli. Naštěstí z toho skoro nic nevznikne, jenom Letná a Stalin, což bude následně korigováno,“ avizuje odstřelení obřího pomníku.
V šedesátých letech se začala řešit dopravní obslužnost. Vedle projektování severojižní magistrály se jednalo o vybudování hloubené tramvajové dráhy, která měla vést i pod právě zrekonstruovaným Karolinem! Její stavba by znamenala proměnu středu města ve staveniště. Kvůli hloubení trasy z povrchu by musely být bořeny celé bloky domů, takže nakonec dostalo přednost metro a šetrnější technika ražení.
Bouře, která v centru řádila 140 let, pak utichla v roce 1971, kdy československá vláda prohlásila historické jádro Prahy za památkovou rezervaci. A přestože je od roku 1992 historické centrum Prahy zapsáno i na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO, Biegel jako odborník, jenž se zabývá vývojem města od renesance, podotýká, že další „bouře“ může prý Prahu klidně zasáhnout.
„Z knihy je zjevné, že kolektivní zkušeností dostalo město na poměrně dlouhou dobu ochranu. Zejména kvůli šoku z válečných demolic se najednou začalo chápat jako hodnotné i v částech, jež do té doby nebyly vnímané jako výjimečné. Tato kolektivní zkušenost nám už však dávno chybí. Město vnímáme prizmatem třiceti porevolučních let, naše dilemata jsou jiná. Ochrana města je společenská smlouva a jak víme, dohody se mohou měnit,“ upozornil auror svazku.
Metropole křehké harmonie
Podle něj však lidé památkovou, krajině-architektonickou a výtvarnou hodnotu Prahy cítí. Narušuje to ale vylidňování i turistické vyprazdňování centra. „Pak jsou to podivné meteority komerčních staveb, které vpadají do centra, jako je novostavba vedle Masarykova nádraží. Ta jde měřítkem i pojetím proti předchozímu vývoji. V centru Prahy platí už od osmdesátých let 19. století výšková regulace. Díky tomu je město jednotné. Přidejte jedno dvě patra, jak je vidět na novostavbách v okolí Masarykova nádraží, a město začnete ztrácet. To se dít nesmí,“ varuje.
A k tomu Richard Biegel, jenž poznal dějiny Prahy jako málokdo, dodává: „Centrum Prahy je výtvarný obraz nahlížený ze všech míst. Když do něj nějaká stavba zapadne, obraz doplní, vyvolá to radost, jež trvá napříč staletími. Když ale jiná stavba svoji hmotou nebo pojetím tuto harmonii naruší, obraz zničí. Praha je poskládaná z vrstev, které spolu musejí koexistovat, jakmile začne jedna druhou přebíjet, obraz se – bohužel – začne nevratně kazit.“
Doc. PhDr. Richard Biegel, Ph. D. |
Je ředitelem Ústavu pro dějiny umění FF UK. Věnuje se především dějinám architektury od renesance po 20. století. Zabývá se i současnou architekturou, urbanismem a památkovou péčí. Loni se habilitoval a také stal předsedou Klubu Za starou Prahu, jehož členem je od devadesátých let. Je autorem a spoluautorem řady monografií, které se věnují české architektuře a dějinám umění. Vedle nové publikace Město v bouři napsal Mezi barokem a klasicismem: Proměny architektury v Čechách a Evropě druhé poloviny 18. století (2013) a je spoluautorem a spolueditorem rozsáhlé monografie Barokní architektura v Čechách (2015). |