Jejich ateliér patří k těm nejoceňovanějším u nás. Svou vizi promítli do řady veřejných staveb i soukromých domů napříč Českou republikou. Za přestavbu bývalé menzy na sídlo Fakulty humanitních studií UK nyní získal ateliér Kuba & Pilař architekti jedno z nejvyšších možných tuzemských ocenění v oboru – Grand Prix Architektů. O tom, že cesta za ním nebyla snadná, hovořil s magazínem Forum akademický architekt Ladislav Kuba.
Budova FHS UK v pražské Libni nevyrostla na zelené louce, vznikla rekonstrukcí bývalé menzy, kterou spolu s okolními kolejemi navrhl architekt Karel Prager v sedmdesátých letech minulého století. Jak to ovlivnilo návrh přestavby, který jste vytvořili společně s Tomášem Pilařem a Martinem Klimeckým?
Podoba původní stavby byla určující. Zásadní problém, se kterým jsme se museli vyrovnat, byl ten, že menza byla fyzicky propojená se dvěma výškovými budovami kolejí. Mají jednu podnož, v níž je společné zázemí. Postupně jsme museli zasahovat stále více do celého komplexu, a to bylo dost složité. Velmi limitující bylo i to, že menzu postavili systémem zvedaných stropů, což je poměrně neobvyklá technologie typická pro sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století.
Martin Klimecký a Ladislav Kuba s cenou za vítězství v Grand Prix (zleva)
Jak moc vás práce Karla Pragera inspirovala?
Neřekl bych, že nás přímo inspirovala. Spíš jsme se museli vyrovnat s tím, co už na místě stálo. Přece jen to bylo hodně poplatné době svého vzniku – jak svým velkorysým, až velikášským konceptem, tak i materiálovým pojetím a provedením – všude se tam například používaly hnědé keramické obklady, dodnes je ve společném podnoží můžete vidět. Tehdy byly jediné dostupné, materiálové možnosti byly poměrně omezené. Naproti tomu velkorysé návrhy byly vítané, i když se jim nemohl věnovat každý. Architekt Prager se ale dokázal prosadit. Navrhoval velmi silné architektonické koncepty, někdy až megalomanské, což byl příklad i této stavby. Menza a koleje měly být prvním kamenem celého rozsáhlého kampusu, který měl vyrůst mezi mostem Barikádníků a Trojským mostem. Skončilo to ale jen touto trojstavbou, která tam zůstala tak trochu opuštěná a bez jasného dopravního napojení.
Některé budovy Univerzita Karlova využívá po staletí. Přistupovali jste s tímto vědomím i k přestavbě?
Karel Prager si také myslel, že jeho menza bude obsluhovat celý mohutný univerzitní kampus, nikdy se to ale nestalo. Tohle člověk nikdy neví. Doufáme ale, že jsme vytvořili předpoklad pro to, aby tam škola, ať už jakákoliv, mohla existovat dlouhá léta.
Navštívil jste budovu FHS UK i teď v plném provozu? Jak jste spokojený s tím, jak ožila?
Byl jsem se tam podívat mnohokrát. Poprvé jsem viděl budovu plnou lidí při jejím slavnostním otevření loni v září. Měl jsem z toho dobrý pocit. Budova ožije, když se v ní ocitnou uživatelé, pro které jsme ji navrhovali. Ještě ale není všechno dokončeno, například informační systém, tedy označení jednotlivých pracovišť, je provizorní, což by se mělo v nejbližší době změnit.
Je třeba podotknout, že v tuto chvíli jsme provedli rekonstrukci pouze jedné budovy ze tří staveb komplexu. Je nutné ještě dokončit zejména venkovní komunikace a další navazující části ve druhé etapě výstavby.
Když dnes někdo přijede autobusem, ani přesně neví, kudy se k fakultě dostat. Částečně to dokážeme změnit, ale další už závisí na magistrátu. Měla by se dostavět komunikace Nová Povltavská a propojit se s ulicí Pátkovou, potom by před vyvýšeným platem, na kterém fakulta a koleje stojí, měla vzniknout nová zastávka MHD. Teprve pak dostane náš koncept logiku (vedení fakulty o stavu okolí budovy jedná s magistrátem, respektive s radnicemi jednotlivých pražských částí, jichž se to týká, pozn. red.).
V minulosti získal ateliér Grand Prix Architektů i za stavbu Fakulty chemicko-technologické pardubické univerzity (foto: Ester Havlová)
Pro stavby, které realizoval váš ateliér, je typický pohledový beton, sklo a zároveň velmi výrazný barevný akcent v interiéru. Na fakultě se jedná především o nepřehlédnutelné oranžové sezení ve dvoraně…
Pohybujeme se v monochromatických odstínech od černé až po bílou, do této škály vsazujeme barevné kontrasty, které podtrhnou strohou charakteristiku interiéru. Další akcent pak v budově vytvářejí přímo její uživatelé, kteří se tam pohybují, v tu chvíli to začne fungovat. Používáme rádi materiály, které jsou pravdivé a vyjadřují to, co jsou, což je například právě beton. Není sterilní jako třeba bílý nátěr na omítce.
Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích (foto: BoysPlayNice)
Kde hledáte inspiraci pro svou tvorbu?
Výchozím bodem našich návrhů je samotné téma a místo, ve kterém se stavba nachází. Pracujeme ale i v kontextu toho, co se děje ve světě. Sledujeme a reflektujeme tvorbu především švýcarských, španělských nebo nizozemských architektů.
Co pro váš ateliér znamená znovu získat cenu, jakou je Grand Prix Architektů? Přestavba menzy se navíc dostala i mezi sedm finalistů České ceny za architekturu…
Hlavní cenu Grand Prix Architektů se nám podařilo získat už třikrát a velmi si toho vážíme. O vítězích Grand Prix i České ceny za architekturu rozhodují mezinárodní poroty, tedy renomovaní zahraniční architekti, kteří nejsou spjatí s českým prostředím. Každý rok se navíc mění jejich složení, porotcem Grand Prix se můžete stát jen jednou za život. Tím pádem to vnímáme jako velký úspěch a skutečně nestranné zhodnocení naší práce.
| Kuba & Pilař architekti |
| Ateliér založila v roce 1996 dvojice architektů Ladislav Kuba a Tomáš Pilař. Podepsaní jsou pod desítkami projektů, šíře jejich záběru je skutečně veliká. Podle jejich návrhů se postavily knihovny, budovy pro vysoké školy, obchodní, bytové a rodinné domy a církevní stavby. Pro brněnské náměstí Svobody navrhli dokonce i kašnu. V současné době pracují vedle dalšího na stavbě budovy pro Západočeskou galerii v Plzni nebo na vědecké knihovně v Ostravě. Jejich talent opakovaně ocenili porotci tuzemských oborových soutěží. Několikrát byli nominováni i na evropskou cenu za současnou architekturu Mies van der Rohe Award. |
Co na to studenti?
A jak se nové sídlo FHS UK líbí samotným studentům? Jako každá moderní architektura a stavba, která vybočuje z průměru, vyvolává emoce a diskuse a má své fanoušky i odpůrce.
Pavlína z druhého ročníku bakalářského programu Studia humanitní vzdělanosti FHS UK obdivuje její prostornost. „Člověk se tady cítí dobře, budova je velmi jednoduchá v dobrém slova smyslu. Každý si v ní najde něco, co se mu líbí. Nejradši mám dvoranu, kde teď sedím, protože je tu dost místa, aby se tu všichni mohli setkávat.“
Její spolužačce z ročníku Zuzaně ale právě velký otevřený prostor, který je pro budovu charakteristický, nevyhovuje. „Působí to tady na mě moc prázdně. Jsem zvyklá na menší prostory. Posluchárny a seminární místnosti jsou ale příjemné. Líbí se mi kavárna a knihovna.“
Právě knihovnu vyzdvihl i Jan, student magisterské filozofie na FHS UK. „Je tady klid a člověk tu může trávit čas poměrně v soukromí. Knihovna v Jinonicích, kde fakulta původně sídlila, byla vybavenější, protože sloužila třem fakultám, i studovna byla možná trošičku příjemnější, přesto tady mám nejraději asi knihovnu. Je příjemné, že je to už jen naše budova, je to takové přehlednější a člověk se tu cítí víc jako doma,“ podotkl Jan a dodal: „Prvotní dojem z budovy je pozitivní. Působí moderním dojmem. Druhotný pohled je možná trošku horší. Spousta věcí tady hezky vypadá, ale ne úplně dobře funguje. Ukazuje se třeba, že některé lavice moc nevydrží. Na druhou stranu musím říct, že kdykoliv se najde nějaký nedostatek, vedení to ihned řeší.“
Proděkanka FHS UK Iva Holmerová se zapojila do Dne na vozíku
Sídlo FHS UK je nedaleko areálu Matematicko-fyzikální fakulty UK, zvědavce proto láká i od sousedů. S otevřeným notebookem a knihami tak ve dvoraně FHS UK vysedával i Jan, student fyziky z MFF UK. „Slyšel jsem, že se tady dá posedět a že je tu příjemně, přišel jsem sem proto na chvilku pracovat. Tento styl architektury moc nemusím, ale je to pěkně prostorné, nikde nic nepřekáží. Budova je dobře vybavená a je vidět, že její autoři mysleli na to, že ji budou používat studenti. Je tady všude spousty elektrických zástrček,“ usmíval se a Jan a dodal: „Je to hodně pro-studentské, především si tu je kde sednout i mimo posluchárny. V některých vysokoškolských budovách má člověk pocit, že má jít jen na přednášku a pak rychle z budovy odejít, protože není kam jinam jít.“
Zatěžkávací zkouškou budova prošla i ve druhém listopadovém týdnu, kdy v ní Centrum Paraple ve spolupráci s UK pořádalo akci Den na vozíku, během které si mohli všichni zájemci vyzkoušet alespoň na chvíli, s čím vším se musejí vyrovnávat lidé na vozíku. Zájemci pak upozorňovali třeba na to, že dveře výtahu se zavírají pro vozíčkáře příliš rychle nebo že pult na studijním oddělení je umístěn moc vysoko. Na druhou stranu ale chválili podlahy v budově, protože se po nich dobře jezdilo. Jen dostat se na koberce, které zútulňují prostředí třeba v části knihovny, je pro samotného vozíčkáře náročné. Celkově ale budova i z pohledu hendikepovaných obstála dobře.
