Evropa stárne. Migrují senioři i pečovatelky

Pětina obyvatel České republiky byla v roce 2020 starší 65 let a počet seniorů stále roste. Zvyšující se množství starých lidí znamená mimo jiného také zvětšující se poptávku po péči o ně. Se stárnutím populace se potýká celá Evropa a důsledkem toho po „starém kontinentu“ migrují senioři za levnější péčí i pečovatelé za vyšším platem. Tímto fenoménem se zabývá také sociální antropoložka Petra Ezzeddine z Fakulty humanitních studií UK, která dlouhodobě poukazuje na to, jak složité pracovní podmínky hraničící až s otrockou prací mají lidé, kteří poskytují 24hodinový servis přímo v domácnostech seniorů.

V počtu seniorů se Česká republika nijak nevymyká evropskému průměru. Stárnutí populace je jedním z velkých problémů Evropy (i dalších částí světa), se kterým se pojí nejen otázka, kde vzít peníze pro důstojné stárnutí, ale také toho, kde a jak závěr života lidé stráví. Problému si všímají vědci, politici i byznysmeni, kteří v tom vidí obchodní příležitost. Sociální antropoložka Petra Ezzeddine se tématem zabývá dlouhodobě především z pohledu pečovatelek – migrantek, které se starají o seniory přímo v domácnostech. Poukazuje na to, o jak psychicky i fyzicky velmi náročnou práci se jedná, při které lidé pracují 24 hodin denně (jelikož v podstatě bydlí ve své práci) přitom za poměrně nízký plat. Často se jedná o lidi na hranici chudoby – především ženy, samoživitelky nebo stále ještě aktivní ženy v důchodovém věku, které si potřebují přivydělat.

Pečovatelský paradox

Česká republika je zemí, která nejenže vysílá pečovatelky (do Německa, Rakouska nebo Holandska), ale také přijímá (i když ve stále malých počtech) pečovatelky a pečovatele z Ukrajiny nebo Filipín. Do Česka míří také samotní senioři (například z Německa) za formální péčí poskytovanou v domovech pro seniory, protože je zde levnější než v jejich zemích. 

„Vznikají z toho paradoxní situace, pro příklad se můžeme podívat na česko-německé pomezí, kde je asi dva kilometry od německých hranic jeden domov pro seniory, v němž jsou čeští i němečtí klienti, pečovatelky jsou ale původem z Ukrajiny a Moldavska. Češky z regionu zase pracují jako pečovatelky za hranicemi v Německu,“ podotýká vědkyně.

O téma se zajímají i západoevropští vědci, Petra Ezzeddine se díky tomu stala členkou poradního týmu medicínské antropoložky Kristine Krause z Univerzity v Amsterdamu, která loni na projekt Relocating Care within Europe: Moving the elderly to places where care is more affordable získala prestižní grant Evropské rady pro výzkum (ERC).

„Před dvěma roky jsme s kolegyní Kristine Krause společně založily za finanční podpory ACES z Univerzity v Amsterdamu celoevropskou síť EUROCare, což je výzkumná skupina vědkyň z České republiky, Itálie, Maďarska, Německa, Nizozemska, Slovenska a Ukrajiny, která se zaměřuje na různé formy mobility péče o seniory. Sledujeme především to, jak je konstruovaná práce pečovatelek a pečovatelů v jejich přijímacích destinacích, jak se nájemná péče organizuje, komodifikuje a marketizuje. Zajímá nás také, co se děje v zemích, které pečovatelky a pečovatele vysílají,“ vysvětlila Petra Ezzeddine, jak vznikla její spolupráce s Kristine Krause a na co se společně s týmem EUROCare zaměřují ve svých výzkumech.

V současné době obdržela výzkumná síť EUROCare také čtyřletý grant Researching the transnational organization of senior care, labor and mobility in Central and Eastern Europe (CareOrg), v rámci schématu Herausforderungen und Potentiale für Europa: Der alternde Kontinent německé Nadace VolkswagenStiftung.

I pečovatelky a pečovatelé mají svá pracovní práva

Petru Ezzeddine zajímá vedle dalšího i to, jak se pečovatelé začínají občansky a politicky mobilizovat a hlásit o svá pracovní práva. „Sociální a politická mobilizace narostla během pandemie nemoci covid-19. Migrantky a migranti, kteří poskytují domácí péči v rámci Evropské unie, začali více vstupovat do veřejného prostoru, vzniklo několik organizací hájící jejich pracovní práva, odborové svazy začaly vést kampaně na webových platformách a sociálních sítích. V Německu proběhla soudní řízení, v nichž se řešilo to, aby pečovatelky a pečovatelé dostávali zaplacen veškerý čas, který v domácnostech tráví. Chtěla bych se na to teď ve svém výzkumu zaměřit,“ vysvětlila a připomněla, že v Nizozemsku se pečovatelky organizují do profesních kooperativ, které lépe chrání jejich pracovní podmínky.

Odhaduje se, že v domácí péči jen ve střední Evropě v současnosti pracuje přes milion lidí, a to jak občanů EU, tak i lidí pocházejících z tzv. třetích zemí. Jen v Německu je to na 400 až 600 tisíc, velká většina z Polska a zhruba 3000 až 5000 převážně žen z Česka (přesné statistiky neexistují s ohledem na to, že Německo zakazuje sbírat data o jejich etnicitě). V Rakousku se hovoří až o 60 tisících domácích pečovatelích.

Co se děje na Ukrajině?

V České republice toto číslo není tak vysoké, protože placená domácí péče je pro Čechy stále příliš drahá. Zamíchat s tím ale nyní může příchod tisíců žen z Ukrajiny prchajících před válkou, které hledají v České republice práci.

Válka na Ukrajině změnila také téma jednoho z výzkumů celé skupiny, kdy se i za přispění ukrajinské socioložky Oksany Dutchak, která z Kyjeva odešla do exilu na Humboldtovu univerzitu v Berlíně, zaměří na to, jak válka ovlivnila domácí péči v cílových destinacích, především v České republice, Německu a Polsku. „Chtěli bychom také zkoumat, jak ‚exodus‘ žen z Ukrajiny ovlivnil péči o seniory přímo na Ukrajině, to ale v současné době není kvůli válce možné,“ podotkla Petra Ezzeddine.

Neviditelní nezbytní

Německo i Rakousko prožívá krizi péče o seniory, což zviditelnila pandemie nemoci covid-19 a s tím související zavření hranic. V zemích pak kriticky scházeli jinak „neviditelní“ domácí pečovatelé. „Z Rakouska v zoufalství posílali vlaky do Rumunska, aby přivezly místo Češek, Slovenek nebo žen z Maďarska náhradní pečovatelky. Do té doby neviditelní pracovníci byli najednou vnímaní jako esenciální pracovníci nutní pro tzv. kritickou infrastrukturu. Stalo se z toho politické téma. Pandemie ukázala, co se stane, když přeshraniční evropská mobilita založená na regionálních nerovnostech přestane fungovat,“ podotkla.

České republika ke krizi péče o seniory spěje. Domovy pro seniory jsou plné, většina z nich s čekací listinou, zajistit stálou domácí péči je zase finančně dlouhodobě neudržitelné. Jak zajistit seniorům kvalitní přitom finančně dostupnou péči, zatím nikdo neví.

Co s tím?

„Jedním z řešení je tzv. ageing in place, tedy zůstat doma a tam zestárnout. K tomu ale potřebujete často intenzivní péči, zvlášť při vyšším věku seniorů, a ta je drahá. Péče o seniory se marketizuje, systém cash for care – tedy to, že dostanete peníze na péči a za ně si vyberete, tedy ‚koupíte produkt‘, nefunguje, protože péče je fiktivní komodita, kterou trh sám nezreguluje. Důsledkem toho je, že péče stále zdražuje a stává se méně dostupnou, což vidíme v celé Evropě,“ podotkla.

Další možností je zmíněná relokace seniorů, tedy jejich přemístění do destinací, odkud lidé poskytující domácí servis přicházejí a kde je péče pro seniory finančně dostupnější. I to má pochopitelně své limity a etické problémy. Ne každý chce odejít ze svého životního a rodinného zázemí jinam. Navíc se ukazuje, že tento typ relokace si také vyžaduje specifickou infrastrukturu, která mnohde chybí.

Ve Španělsku se zase pilotně zkouší komunitní péče o seniory, která je spojena s alternativními formami komunitního kolektivního bydlení. Ani to ale nedokáže vyřešit vše. Sousedovi sice můžete chodit na nákup a pomáhat mu s péčí o byt, ovšem ve fázi, když začne mít zdravotní obtíže, stane se nepohyblivý nebo má silné kognitivní problémy, pouhou sousedskou výpomocí trvalou odbornou péči nenahradíte.

„Je z toho velké politické téma. V České republice se hovoří nejvíce o návratu k tomu, aby se o seniory staraly jejich děti, aniž by byla péče vnímána jako práce a byla přiměřeně tomu ohodnocená. Většinou to pak dělají ženy, které tuto ‚ne-práci‘ odnesou na nižších důchodech. A to ani nemluvím o tom, že v současné době může asi málokterá domácnost fungovat jen na jednom příjmu, což dokazují existenční problémy samoživitelek a samoživitelů. Pokud se nepřestane péče pouze ekonomizovat, tedy usilovat jen o dosažení maximálního zisku, nikam se neposuneme. Musíme mít pečující ekonomiku, pokud nemáte zajištěnou péči o děti a o seniory, ekonomika nebude fungovat. A to my v současné době rozhodně nemáme,“ upozorňuje sociální antropoložka Petra Ezzeddine.