Doktorát po sedmdesátce? Nechtěl jsem odpadnout

Říká o sobě, že není ničím výjimečný a divil se, proč by zrovna on měl poskytovat rozhovor univerzitnímu magazínu. Stačí ale chvilka času strávená s ním a hned si říkáte, že přesně takhle byste chtěli stárnout a že tak inspirativní lidi nepotkáváte každý den. Čtyřiasedmdesátiletý Oldřich Čepelka se po 44 letech vrátil na UK dodělat si „velký doktorát“. Vyvrací tím stereotypní představu toho, jak vypadá nejen doktorand, ale především senior.

Na přelomu 60. a 70. let Oldřich Čepelka absolvoval ekonomii spolu se znovuotevřeným oborem sociologie na Filozofické fakultě UK, kde patřil mezi jeho spolužáky i profesor Tomáš Halík. Dnes se Čepelka zabývá studiem dlouhověkosti na Fakultě humanitních studií UK. Sám působí jako člověk, který recept na dlouhý a kvalitní život našel, a to ne na dně skleničky domácí slivovice nebo červeného vína, jak se někdy radí, ale v tom, že dodržuje tři základní pravidla, kterým říká seniorský trojboj: dbá o svou fyzičku; stále zaměstnává mozek a pouští se do nových projektů; a udržuje společenské kontakty.

Bylo vám 69 let, když jste si podal přihlášku k doktorskému studiu. Většina lidí se v tomto věku těší, že se do Karolina podívá na promoci spíš svých vnoučat než na svou vlastní. Co vás přimělo k tomu vrátit se ke studiu?

Už dávno jsem si uvědomil, že to, co člověk netrénuje, ztrácí funkčnost. S přibývajícím věkem ubývají fyzické i mentální síly, chudnou společenské vztahy, a tím ubývají vaše kapacity. Kromě toho, že je třeba si udržovat fyzickou kondici – proto běhám a jezdím na kole – jsem si uvědomil, že studium je soustavný trénink mozku a také že znamená navazování nových vztahů a komunikací, proto se mi zdálo dobré naložit si takovou vydatnější aktivitu.

Uvažoval jste o doktorátu už dřív?

Kdysi, v 90. letech, jsem začal přemýšlet o tom, co budu dělat, až zestárnu. Chtěl jsem se postavit na vlastní nohy a být nezávislý. Bál jsem se, že ztratím zaměstnání a nechtěl jsem být v nájemním bytě. Rozhodl jsem se proto, že se osamostatním, budu podnikat a jednou si nechám postavit vlastní dům. To, že bych se pustil do soustavného studia, mě tehdy ani nenapadlo. Až mnohem později jsem náhodou narazil na stránkách FHS UK na informaci o doktorském studiu, což mě zaujalo. Zatelefonoval jsem tam a zeptal jsem se paní na studijním oddělení, jestli je to nějak omezené věkem a jestli se můžu přihlásit. Paní byla upřímně překvapená, když slyšela, kolik mi je, ale říkala, že žádné věkové omezení není. Tak jsem se tedy přihlásil.

Vrátit se po takové době ke studiu, navíc na doktorský obor, vyžadovalo jistě nějakou formu přípravy. Co pro vás na začátku bylo nejtěžší?

Skočil jsem do toho rovnýma nohama a prošel přijímacím řízením. Mě v tomhle věku už zaskočí málokterá otázka, i když trému mám pořád velikou. Musel jsem se ale samozřejmě doučit hodně věcí, načíst literaturu. Nepůsobil jsem v akademickém světě, spoustu dovedností a jeho rituálů nechápu dodnes a stále na to narážím. Je to pro mě hrozně těžké. Ve staří se každému člověku zhoršují kognitivní funkce, u někoho rychleji, u někoho pomaleji. I mně se to děje a zvlášť v posledních dvou letech cítím, že mám stále větší problémy se soustředit, vzpomenout si nebo se rozhodnout. Musím bojovat úplně s něčím jiným, než s čím bojuje pětadvacetiletý doktorand.

Říkal jste, že spoustu rituálů akademického světa nechápete. Co konkrétně jste tím měl na mysli?

V rámci dizertace jsem dělal vlastní výzkum. Průběžně jsem zahazoval všechna data, která byla starší než dva roky, protože jsem je považoval za neaktuální. Z podnikání jsem byl zvyklý na pohotovou akci a mít neustále čerstvé informace. Pak jsem v údivu četl články významných autorů, kteří píšou o výzkumu třeba z roku 2017. Říkal jsem si, jak můžou na pět let starém výzkumu něco prokazovat!?

Těžko také překousnout návyky, které se týkají citací nebo odkazů. Každá redakce to chce jinak – jednou kulaté závorky, příště zase hranaté, jednou nejdřív jméno, pak příjmení, jinde to chtějí zase obráceně – nechápu to. Předpokládám, že když to ve studii nebo článku zpracuji jednotně, akademici to pochopí.

Jste sociolog, proč jste si nyní zvolil obor studia dlouhověkosti?

Protože jde o blízké obory, sociální gerontologie je vlastně sociologie stáří. A pak je mi to blízké i osobně. Když studujete problémy starých lidí a je vám pětadvacet nebo pětatřicet, tak pořádně neznáte to, co byste věděla, kdybyste byla stará. Jde o životem naakumulovanou zkušenost a znalosti. Pohybuji se mezi vrstevníky. Píšou mi stovky seniorů. V dizertaci se zmiňuji o významu introspekce. Kolegové mi vytýkali, že dávám do článku tvrzení, která nemám podložená externí studií. Já ale vím, že to tak je, protože to sám prožívám a protože to zažívá mnoho mých známých. Snažím se obohatit současné, neopozitivistické, evidence-based pojetí společenské vědy o kvalitativní prvky.

Čemu konkrétně se věnujete ve svém výzkumu?

Zabývám se veřejně prospěšnými aktivitami seniorů. Každoročně přibývá seniorů, kteří jsou v průměru víc vzdělaní, bývají i bohatší, mívají větší příjmy, celkově jsou aktivnější a mají více zájmů. To představuje obrovský potenciál pro celou společnost, který by mohl být daleko víc využívaný třeba v neziskových organizacích nebo v obcích. A kdo má dobré znalosti na základě předchozí profese nebo celoživotní záliby, anebo aspoň umí dobře česky, může opravovat a obohacovat Wikipedii, i kdyby byl přitom odkázán na invalidní vozík.

Udělal jsem k tomu před dvěma lety sociologický průzkum pomocí anonymního dotazování. Kvůli velké finanční nákladnosti jsem bohužel nemohl zvolit běžné dotazování v domácnostech, oslovil jsem jen uživatele internetu. I těch je ale hodně. Šedesátiletých a starších, kteří používají internet alespoň jednou týdně, je milion a čtvrt, což je obrovská skupina lidí s velkým vnitřním bohatstvím. Tehdy se do výzkumu zapojilo 3207 lidí. V té době to byl asi největší vzorek dotazovaných seniorů v České republice (pro srovnání: když se dělají celostátní průzkumy veřejného mínění, mezi dotazovanými jsou řádově stovky šedesátiletých a starších).

Loni jsem v podobném průzkumu pro dizertaci získal přes dva tisíce respondentů a podařilo se také vytvořit tzv. panel, který zahrnuje asi 800 starších lidí, kteří souhlasili s tím, že jim občas můžu nějaký dotazník poslat. Jsou skutečně velmi ochotní, jeden den jim dotazníky předám, během následujících dvou dnů jich mám stovky vyplněných zpět. Bohužel to není reprezentativní výzkum pro celou populaci vzhledem k tomu, že ve výzkumu nejsou zapojení lidé bez internetu, ale i přesto jsem získal spoustu výsledků, které mohou zaujmout.

Vrátíme se ke konci 60. let, kdy jste studoval na FF UK. Jak jste prožíval svá mladá studentská léta a posléze pražské jaro a srpen 68?

Byl jsem ve druhém ročníku znovu otevřeného studia sociologie, které bylo dvacet let před tím zrušeno. To poznamenalo i výuku, protože tam přednášela většina nových lidí, někteří učitelé byli o jednu učebnici před námi. Všichni jsme začínali. Byla to doba velikého objevování a svobody. Konec 60. let, kdy došlo k uvolnění ve společnosti, jsme prožívali s optimismem a nadějí. Do toho přišel srpen 1968. Pamětníků, kteří o něm povídali, je spousty. Já bych k tomu chtěl jenom říct, že my všichni jsme přišli o hrozně moc. Řada kolegů odešla za hranice. Úplně brutálně jsme cítili rozčarování, beznaděj, smutek, naštvanost a obrovskou nemohoucnost. Tím jsme byli poznamenaní. Roky 1968 a pak 1989 naprosto změnily mě a můj život.

21. srpna 1968 jsem byl doma v Náchodě. Spolu s dalšími jsme tam postavili barikádu ze dřeva a pneumatik. Jezdili tam hlavně polští vojáci, vždycky přijeli, barikádu rozebrali, rozjezdili tanky a odjeli. Tak jsme ji zase znovu postavili. Přeměňovali jsme také směrovky, jako to dělali všichni, takže vojsko místo na Prahu mizelo v lesnatých kopcích nad Náchodem. Do Prahy jsem se vrátil až v září.

Jaká byla atmosféra na fakultě, když jste se na ni v září vrátil?

Dlouho tam vládla revoluční, protestní a hektická nálada. Postupně to ale upadalo. Na začátku 70. let začali mizet učitelé z kateder. Já jsem pak v roce 1971 absolvoval a nastoupil na povinnou vojenskou službu, čímž jsem úplně ztratil kontakt s katedrou. Akorát mi pak ve druhé polovině 70. let někdo dal vědět, že jestli si chci ještě dodělat doktorát, tak že musím teď, dokud je tam ještě aspoň pár starých učitelů. Připravil jsem se tedy na zkoušky, napsal a obhájil práci. Titul doktora filozofie jsem dostal za pět minut dvanáct, je možné, že pak už bych ho nezískal.

Podobně jako řada dalších studentů jsem měl velkou kaňku za to, že jsem nesouhlasil se vstupem vojsk. Moji rigorózní práci o sociálním plánování územních celků, tedy o tom, jak naplánovat rozvoj měst a okresů, posuzoval pro účely zveřejnění František Zich, což byl významný funkcionář z Vysoké školy politické ÚV KSČ. Dal mi spíš odsudek než posudek, zatímco Michal Illner z Filozofického a sociologického ústavu ČSAV, který na tom byl sám politicky špatně, dal posudek úplně opačný.

Na sociologii jste byl ve stejném ročníku jako Tomáš Halík, jak na něj vzpomínáte?

Tomáš dělal sociologii a filozofii, kdežto já sociologii a ekonomii, na řadě přednášek i mimo jsme se ale setkávali. Tomáše si nejvíc vybavuji z toho, jak jsme chodili na vojnu. Tehdy měli muži studenti povinnou vojenskou přípravu, aby pak mohli nastoupit do Československé lidové armády. Každé úterý jsme si proto oblékli vojenskou uniformu a šli jsme na výcvik do Motola, kde byl cvičák. Vzpomínám si, jak bizarně Tomáš držel samopal – jednou jako vycházkovou hůl, příště zase jako vepřovou kýtu. Důstojníci z něj byli celí pryč, protože ho to nemohli naučit. Tomáše socialistická armáda nezajímala, navíc to nejspíš dělal naschvál (smích).

Nebyl ale sám. Nacvičovali jsme třeba to, jak zahájit střelbu ze zákopů. Zákop – odborně se to nazývá okop pro stojícího střelce – je hluboká díra, v níž nejste vidět. Jaksi nám nešlo proniknutí do zákopu, všelijak jsme do něj lezli, padali. Podplukovník Šraut se rozhodl, že nám to ukáže. Zavelel vojenský povel: „Podplukovník Šraut, velím si sám! Kupředu směr okop pro stojícího střelce!“ Vzal si od někoho samopal, rozběhl se, skočil do okopu a zmizel. Chvíli jsme čekali, a nic. S Tomášem i dalšími jsme se šli podívat, co se děje. Jak tam skočil, něco si udělal s kotníkem, celý zkroucený tam seděl a nic neříkal. Zeptali jsme se ho, proč nevolal o pomoc. „Voják nedělá paniku,“ odpověděl nám. A v takovém prostředí si nejlépe vybavím Tomáše Halíka za mlada (smích).

Jak se udržujete v kondici kromě toho, že se stále vzděláváte?

Jsem celoživotní kondiční běžec. Seriózním odhadem jsem oběhl už skoro dvakrát zeměkouli. Za život se to nastřádá. Získáte tím vytrvalost, pomůže to i mentálně, zatnete se, jdete do toho a výsledek se většinou dostaví. Jezdím také na kole.

Člověk by si měl včas uvědomit, třeba už v padesáti letech, že stáří není obdobím čekání na smrt – je to další, zcela autentická část života a velká příležitost. Především tehdy, jste-li dostatečně zdraví, což si také do velké míry může člověk sám ovlivnit. Potřebujete si zachovat dostatečné fyzické, mentální a sociální kapacity a soustavně o ně pečovat. To se musí dělat prostřednictvím rozmanitých aktivit. Například se opakovaně ukazuje, že samota a sociální izolace zhoršují nejen životní pohodu, ale také tělesný zdravotní stav. Existují studie, které říkají, že denní komunikace alespoň s několika důvěrně známými lidmi, s nimiž si vyměňujete nejen informace, ale i názory, city, úsměvy, nejvíc pomáhají k dlouhověkosti v dobrém celkovém zdraví. Potvrzují to výzkumy z japonské Okinawy nebo italské Sardinie, kde je nápadný výskyt stoletých a starších lidí. Dokládá to i časosběrný harvardský výzkum, který již sedmdesát let sleduje tytéž lidi.

Stojíte za českou propagací celosvětového hnutí Cycling Without Age. Můžete ho představit?

Před deseti lety s tím začal dánský manažer Ole Kassow. Je to služba pro seniory a všechny, kteří mají pohybové potíže a jejichž životní prostor je omezený. Dobrovolníci nepohyblivé lidi vozí na vyjížďky po okolí. K tomu se používají speciálně upravená elektrokola se sedačkou pro jednoho nebo dva lidi umístěnou na přední nápravě. Tato služba pomáhá zvyšovat kvalitu života lidí s pohybovými potížemi. Projížďka je úplně promění. Když se vrátí, jsou šťastní, společenští, rozpovídaní.

Snažil jsem se to v České republice rozšířit. Moc se mi to ale nedařilo. Když už jsem si říkal, že s tím skončím, přihlásil se mi Leoš Hrádek z Plzně, který má sám degenerativní onemocnění páteře. Rozhodl se, že pojede na kole napříč Evropou a cyklorikšu, jak se tomu také říká, bude propagovat. Pak se to chytlo. Začala se objevovat první města, která to začala podporovat, nejdřív Otrokovice, Kadaň, Ústí nad Labem, postupně se přidávají další. V Ostravě to finančně podpořila Nadace krása pomoci Taťány Gregor Brzobohaté. Covid bohužel další rozvoj zpomalil, ale věřím, že teď se to bude zase šířit dál.

Je nějaký další projekt, který vás v současné době zaměstnává?

Týká se to pomoci Ukrajině. Na začátku jsem kupoval přes Český červený kříž traumasety a Ukrajinkám jsem pomáhal hledat zaměstnání, to je ale běžné, každý pomáhá, jak může. Pro lepší integraci Ukrajinců by ale podle mě pomohla třeba jedna úplně jednoduchá věc, a to pozvat lidi, kteří k nám utekli, na oběd. Můžete jim tak předat spoustu informací o tom, jak to funguje ve vašem městě, v dopravě, ve zdravotnictví. Domluvíte se rukama nohama, anglicky, rusky. Způsob se vždycky najde. Finančně je to minimální výdaj, přínos to ale může mít veliký. Uprchlíci vidí, že jim někdo věnoval čas, pozval je k sobě do hezkého, bezpečného prostředí, umožnil jim trochu normálního života. Zapojit se do toho mohou třeba právě senioři, kteří mají něco, co mladším lidem do velké míry chybí. A to je čas a obrovské množství životem nashromážděných poznatků a zkušeností, z nichž ti uvážliví mezi mladými dokážou čerpat.