„Teď jim skončila čeština, půjdou na hřiště. Odpoledne se program střídá, máme tady kurzy hip hopu, herectví. Několikrát za týden máme canisterapii,“ popisuje program pro děti, které uprchly z Ukrajiny před válkou, jeden z hlavních koordinátorů adaptačního centra na pražském Chodově a student Evangelické teologické fakulty UK Matěj Šulc. Patří mezi ty, kteří hned poté, co putinovské Rusko v únoru vojensky vtrhlo na Ukrajinu, hledal způsoby, jak pomoci uprchlíkům.
Eliška Roll a Matěj Šulc v pražském adaptačním centru pro ukrajinské děti.
Jako v bludišti si připadá nově příchozí v několikapatrové administrativní budově uprostřed sídliště na pražském Chodově. I když míjí dveře za dveřmi a občas i nějaké staré jmenovky někdejších osadníků kanceláří, o tom, že je v dětském centru, nepochybuje. Stěny jsou polepené obrázky zvířat a dětskými motivy, vedle pestrobarevných se objevují na zdech i duhy dvoubarevné – modro-žluté. Někdejší reklamní panely firmy, která budovu bezplatně poskytla potřebám adaptačního centra, se proměnily v nástěnky, kde děti vystavují svoje kresby. Když společně procházíme nekonečným labyrintem dveří a chodeb, Matěj upozorňuje zvlášť na jednu – kresbu tanku, kterému na hlaveň kanónu její malý autor posadil mírovou holubici.
„V dubnu tady nic nebylo, jen holé stěny a nějaký zbylý kancelářský nábytek. Přizpůsobit to potřebám dětí a dovybavit patřilo k našim prvním úkolům. Většinu nábytku tady na začátku stěhovali dobrovolníci od nás z fakulty,“ usmíval se Matěj při vzpomínce, kolik práce už za uplynulé čtyři měsíce v centru odvedli.
Na pomoc si na Chodov přivedl i svou kamarádku a kolegyni z fakulty Elišku Roll, která tam nyní působí také jako koordinátorka. „Práce je tady tolik, že by to uživilo minimálně ještě jednoho člověka, nejsou na to ale bohužel peníze,“ posteskl si Matěj.
Sám se do centra, které zřídila nezisková Organizace pro pomoc uprchlíkům, dostal oklikou z Hlavního nádraží, kde pomáhal jako dobrovolník uprchlíkům zorientovat se při jejich příjezdu do Prahy.
Dnes do adaptačního centra denně dochází na 150 dětí (většina z nich pochází z východu Ukrajiny) ve věku od tří do patnácti let. Kromě češtiny a místních reálií poznávají kulturu země, chodí na procházky po Praze, na výstavy, do muzeí. Program lektoři přizpůsobují věku dětí, ty starší si užívaly třeba Banksyho výstavu, mladší zase rádi chodí řádit do nedalekého Kunratického lesa nebo hrají společenské hry – pochopitelně v češtině, aby si jazyk osvojovaly co nejpřirozenější cestou.
Program se ladí také podle toho, kteří dobrovolníci a lektoři jsou k dispozici (v současné době v centru jako dobrovolnice působí také jedna studentka z Právnické fakulty UK), a podle toho, co se dětem líbí a baví je. Matěj tak třeba vzpomínal, že chvilku trvalo, než sestavili ideální obědové menu. „Děti vůbec nechtěly jíst knedlíky. Nejsou na to zvyklé, takže žádná rajská. Nakonec jsme sestavili jídelníček asi sedmi jídel, které jim chutná. Ideální je kuře na jakýkoliv způsob, rozvařená rýže, těstoviny, boršč a překvapivě i ryby. To se všechno sní,“ smál se Matěj.
V centru působí také psycholožky přímo z Ukrajiny, konají se pravidelné canisterapie a arteterapie, vysvětlila Eliška. „S dětmi musíme pracovat opatrně. Nevíme, čím si které prošlo. Stalo se nám třeba, když jsme s nimi šli do kina, že jakmile se v sále zhaslo, jedno z těch menších začalo vyděšeně plakat. Dopředu neodhadnete, co je může rozrušit. Terapie jsou velmi důležité,“ podotkla.
Děti jsou rozdělené do skupin podle věku, v každé z nich je vždy alespoň jeden dospělý, který mluví ukrajinsky nebo rusky. Jednu ze skupin vede Dimitrij původem z Ruska (příjmení kvůli jeho bezpečnosti neuvádíme, pozn. red.), který na podzim začne studovat na DAMU. „S dětmi jsme si na začátku povídali o tom, odkud jsem a proč jsem tady. Přijaly to bez výhrad,“ usmíval se. Sám žije v České republice už rok. „Nechtěl jsem žít v Rusku, nemohl bych tam říkat, co si myslím, a hrát to, co bych chtěl. Stále mám v Rusku ale maminku a sestru. Když si s maminkou voláme a mluvíme o válce na Ukrajině, opakuje to, co slyší v oficiálních médiích,“ povzdechl si.
V centru mohou děti potkávat také americké stážisty i lidi z dalších zemí světa. Některé z dětí tak učí češtinu i Lamis Alhajalehová původem ze Sýrie. „Žiji tady už osmnáct let. Mám vlastní zkušenost s tím, jaké to je učit se češtinu jako cizinka, proto jim možná víc v některých ohledech rozumím. Docela jim to jde. Některé děti ale nemají moc motivaci se jazyk učit. Věří, že se brzy vrátí domů na Ukrajinu,“ podotkla lektorka.
O tom, že v to doufá hodně dětí z centra, hovořil i Matěj. Většina z nich se ale už zapsala do českých škol, aby mohly v září nastoupit. „Pořád tu ale máme děti, které se zapsat nepodařilo. Počítáme s tím, že do září pojedeme v tomto počtu, pak budeme postupně množství dětí v centru snižovat, pokud se nestane něco nepředvídatelného,“ vysvětlil Matěj s tím, že provoz centra je možné držet jen díky finanční podpoře ministerstva školství a soukromým sponzorům.
„Nejistota, se kterou tady všichni žijí, je pro mě asi nejsilnější zkušenost. Máme tady jednu paní vychovatelku z Ukrajiny. Z platu, který u nás má, živí čtyři děti. Pořád jsme nevěděli, jestli naše centrum získá další peníze a bude moct pokračovat. Neustále za mnou chodila, ptala se na to a já jí neměl co říct. Do toho jí končilo ubytování, dvě její děti se nepodařilo zapsat do školy, odstřelovali Žytomyr, odkud pochází. Prožívala existenciální nejistotu úplně jiných rozměrů, než jakou jsme kdy prožili my,“ zamyslel se Matěj.
Podobných momentů, které člověka zasáhnou tak, že poupraví svůj vlastní životní postoj, zažívají oba koordinátoři v centru bezpočet. I Eliška na jeden takový vzpomněla. „Když jsem tady začala pracovat, dotkla se mě taková zdánlivě jednoduchá věta – dnes začali ostřelovat Severodoněck. Jeden chlapeček tady v ten den přestal úplně mluvit. Došlo mi, že v téhle jedné větě je shrnuté celé trauma, které děti prožívají a to, že my ho nemůžeme pochopit. O to víc se jim musíme snažit pomoct. Těší mě, že i když to možná z médií nevypadá, chodí za námi i po těch měsících, co válka trvá, stále spousty lidí, kteří pomáhat chtějí.“
