Kalhousová: Izrael nekopírujme, ale spolupracujme

„Okopírovat úspěchy Izraele ve vědě a technice dost dobře nejde, chybí nám jejich povaha, historie, kulturní zvyklosti i systém financování,“‎ říká Irena Kalhousová, ředitelka Herzlova centra izraelských studií při FSV UK, která mimo jiné získala výzkumnou podporu Primus a zkoumá vliv traumatické minulosti na zahraniční politiku států.

Svá vysokoškolská léta jste zahájila studiem politologie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Proč právě tam?

Vlastně trochu náhodou a souhrou okolností. Studovala jsem pražskou konzervatoř – hru na lesní roh, ale od raného věku mě zajímala politika. Už jako dítě jsem si kupovala noviny. V době sametové revoluce mi bylo deset, chodila jsem do školy na Národní třídu, takže jsem všechny ty události měla přímo před očima. Ještě před maturitou jsem se rozhodla, že jen u hudby zůstat nechci. A tak jsem se s maturitou z konzervatoře přihlásila na Harvard, Princeton, Yale a podobné univerzity – překvapivě mě nevzali (směje se).

Jak do toho zapadá Izrael?

Bratr v té době studoval klavír v Tel Avivu. Jela jsem ho navštívit a on mi navrhl, ať se přihlásím na univerzity v Izraeli. To jsem nejdříve odmítla, ale nakonec jsem se jako plán B, když nevyšla Amerika, přihlásila. A jsem za to zpětně moc ráda. Studium v Izraeli na Hebrejské univerzitě nebylo snadné, ale dalo mi to mnoho zkušeností, které bych jinde nezískala.

Do Izraele jste odjela v roce 2000, to nebylo zrovna stabilní období.

Přijela jsem týden před tím, než začala vlna násilností označovaná jako druhá intifáda. Byla to doba, kdy vybuchovaly autobusy, které jezdily mezi univerzitními kampusy v Jeruzalémě. Zažila jsem výbuch školní cafeterie, kde to zranilo lidi, které jsem znala… To vše člověka velmi silně formuje.

Nezvažovala jste tehdy, že se vrátíte do Čech?

První dva roky byly těžké. Byla jsem tam sama, poprvé v cizí zemi, poprvé daleko bez pomoci rodičů. O návratu jsem občas uvažovala, ale pak jsem si říkala, co bych doma dělala.. V akademické rovině byl Izrael skvělý – Hebrejská univerzita je vynikající škola s vysokou kvalitou vzdělávání. Spolužáci byli většinou již po vojně, takže byli starší – vyspělejší, tím i společné diskuze byly o mnoho jiné, než bych třeba zažívala s osmnáctiletými Američany, kdyby mně bývalo vyšlo studium v USA.

Magisterský titul z mezinárodních vztahů jste získala na Univerzitě v Cambridge. Ani tato volba ale nebyla přímočará.

Opět jsem se rozhodla přihlásit na univerzity jako Harvard a Princeton – tentokrát jsem některým těm slavným profesorům napsala: „Dobrý den, jsem Irena Kalhousová, je mi 25 a chtěla bych u vás studovat. Mohu se přijet podívat?“‎ K mému údivu mi odpověděli a skutečně napsali, kdy mohu přijít. Při tom jsem zjistila, že americká politologie je extrémně matematická a já jsem velmi nematematický typ, takže jsem si říkala, že mě vyhodí během prvního semestru. Nakonec mě ale opět nikam na zajímavé místo nevzali, tak jsem se vrátila na rok domů. V Praze jsem pracovala v nevládní organizaci Adra, což bylo velmi zajímavé. Měli jsme projekty v Pákistánu, Bulharsku nebo po hurikánu Katrina i v americkém New Orleans. A mezitím jsem se rozhodla přihlásit tentokrát do Anglie, konkrétně na Cambridge a Oxford a LSE, kam mě přijali a já si vybrala a vystudovala Cambridge.

Poté jste začala pracovat v bezpečnostních think tancích v Česku i Izraeli. Nakonec jste se ale po sedmileté pauze vrátila do akademického prostředí a v roce 2019 jste dokončila doktorát na London School of Economics and Political Science, slavné LSE. Co vás k tomu přimělo?

Pracovala jsem ve velmi prestižním izraelském think-tanku The Institute for National Security Studies (INSS). Tam mi ale záhy došlo, že pokud mám rozvíjet kariéru v bezpečnostních otázkách, musím mít doktorát a nebo zkušenost z tajných služeb, armády a nebo diplomacie. A já zvolila ten doktorát (usmívá se). Navíc se mě v Izraeli jako Češky často ptali, proč Češi podporují Izrael a jestli bych o tom něco nenapsala. Tak jsem napsala a pak se mě začali ptát, jak je to v Polsku a dalších zemích Visegrádu. Došlo mi, že nevím a že mě to zajímá – jaké jsou postoje zemí střední Evropy vůči Izraeli, co mají společné a čím se liší? Tím jsem získala výzkumnou otázku na doktorát.

Následný návrat do Česka byl plánovaný?

Chtěla jsem ještě zůstat na postdok v Anglii, ale staly se dvě věci – Brexit, který znatelně proměnil atmosféru a mě se trochu přestalo v Anglii líbit, a také jsem dostala nabídku z FSV UK, zda se nechci přihlásit do konkurzu na ředitelku nově vzniklého Herzlova centra izraelských studií. Nechtěla jsem. Finišovala jsem Ph. D. a byla jsem tím úplně pohlcená. Ale nakonec mě přesvědčili, přihlásila jsem se a konkurz vyhrála. Nastoupila jsem čtyři dny po odevzdání disertace, aniž bych si plně uvědomovala, jak velkou kliku jsem měla a že mě čeká skvělá práce. 

Centrum nyní vedete třetím rokem, co se už povedlo a co plánujete?

Rozhodně se povedlo centrum etablovat – ví se o nás v Česku i v zahraničí. Znatelně jsme rozšířili nabídku vzdělávacích i výzkumných témat souvisejících s Izraelem. Před tím, než Herzlovo centrum vzniklo, byly na FSV UK zhruba dva předměty, které se týkaly současného Izraele a Blízkého východu, teď jich máme osm a další nabízíme spolu s Filozofickou fakultou UK. Nyní si tak každý, koho zajímá Izrael, může vybrat z pestré nabídky předmětů věnujících se politice, společnosti, historii, ale i bezpečnosti nebo náboženství.

Zároveň se snažíme zprostředkovat studentům a studentkám na UK různé pohledy na Izrael i styly učení – výuka je v angličtině přijíždějí sem učit odborníci a odbornice ze Spojených států, Anglie či Izraele.

Co během covidu moc nešlo, ale nyní bych chtěla více rozvíjet, jsou veřejné diskuze. Můj plán je také více propojit Karlovku a izraelské univerzity, prohloubit spolupráci.

V jednom z předchozích rozhovorů jste zmiňovala, že čeští studenti a studentky do kurzů přichází s chutí se o Izraeli něco dozvědět, diskutovat, čímž se liší od studentů v zahraničí, kteří se chtějí spíše utvrdit ve své pravdě. Stále to platí?

Ano, čeští studenti jsou otevření o tématech přemýšlet, tvořit si názor a diskutovat. Z mé zkušenosti někteří studenti v Anglii a teď i někteří studenti, kteří k nám přijíždí na Erasmus, mají často pocit, že mají ve věci jasno a chtějí se ve svém názoru jen ujistit. Často jsou rétoricky velmi silní a mají-li tendenci dominovat hodinám, mám někdy dost co dělat, abych tu diskuzi uřídila. Pro české studenty, kteří stále někdy bývají v angličtině zakřiknutí, jsou ale živé diskuze o citlivých tématech myslím dobrou a důležitou zkušeností

Na pestrost a zahraniční spolupráce velmi dbáte i v rámci interní podpory Primus, který vedete od letošního ledna. Co je jeho cílem?

Chceme zmapovat, jak traumatická minulost ovlivňuje zahraniční politiku. Vidíme, jak historické události hrají obrovskou roli a často jsou zneužívané – třeba nyní, když Putin přirovnává dění na Ukrajině k událostem druhé světové války. V našem projektu se chceme podívat na to, jak v různých zemích Evropy traumatické události z minulosti ovlivňují tvorbu zahraniční politiky. Budeme to zkoumat mimo jiné i na příkladu zahraniční politiky vůči Izraeli. A samozřejmě vzhledem k událostem na Ukrajině se chceme podívat i na to, jak minulost ovlivnila pozici zemí EU vůči Rusku a Ukrajině.

Minulost hraje významnou roli i v dnešním úspěchu Izraele – často je dáván za vzor ve vzdělávání, vědě a technice. Čím bychom se mohli inspirovat?

Snaha izraelské úspěchy napodobit je častá, ale myslím, že by bylo mnohem lepší spolupracovat, než se pokoušet napodobovat. Okopírovat Izrael dost dobře nejde – chybí nám jejich povaha a ochota riskovat, kulturní zvyklosti, systém vzdělávání i financování vědy a velmi silné vazby na nejlepší americké univerzity.

Jak izraelská společnost vnímá ženy?

Izrael je demokratická země, kde mají ženy formálně stejná práva, ale praxe je trochu jiná. Zaprvé je to stát, ve kterém mají v rodinném právu silnou pozici náboženské instituce, jak židovské, tak muslimské, a ženy jsou tak téměř automaticky v podřízené roli. Navíc v Izraeli hraje velkou roli armáda a bezpečnost, což jsou oblasti, které jsou primárně vnímány jako mužské. I ženy sice chodí do armády, ale nezastávají vysoké pozice, které fungují jako společenský i ekonomický „výtah“‎, kdy získáte prestiž a kontakty. Izrael má také velmi vysokou porodnost – sekulární rodiny mají běžně tři děti, nábožensky založené i pět a více. A péče a výchova připadá často spíše na ženy, čímž jsou jejich kariérní možnosti limitované.

Jaké jsou nejčastější mýty, které v Česku o Izraeli panují?

Mnoho lidí Izrael příliš nezná, projektují si do něj naši historii – Mnichov 1938 anebo rok 1968 – Izrael pro ně ztělesňuje malý silný stát, který se ubránil, zatímco my jsme na svoji obranu rezignovali. Často ale moc nevědí o blízkovýchodní realitě, v níž Izrael existuje. Mívají představu malé Evropy na Blízkém východě, ale může je dost překvapit, že kulturně a společensky má v sobě Izrael i hodně „blízkovýchodní“. I proto teď byli někteří Češi zklamaní z nejednoznačné reakce Izraele během válečného konfliktu na Ukrajině. Neuvědomují si, že pohled na ruskou agresi je jiný ze země střední Evropy která je v NATO a země na Blízkém východě, která není součástí vojenské aliance a o svoji bezpečnost se musí postarat primárně sama.