„Obě máme vystudované mezinárodní vztahy, rády si povídáme o tom, co se děje ve světě a rozhodly jsme se naše konverzace nahrávat. Tak vzhůru za humna,“ vítají již druhým rokem své posluchače Barbora Chaloupková a Hana Martínková, autorky oceňovaného podcastu Za Humny, který se věnuje mezinárodnímu dění, politice i věcem veřejným.
Autorky podcastu Za Humny – Hana Martínková (sedící) a Barbora Chaloupková.
Jak byste se navzájem popsaly?
Hana: Bára je redaktorkou týdeníku Respekt a doktorandkou na Univerzitě Karlově. Poznaly jsme se přes Instagram, přes podcast jsme se skamarádily a před nedávnem jsme si našly i společný byt. V podcastu se doplňujeme; já řeším ty technické věci a Bára více ty akademické. To je taky její nejsilnější stránka – umí o věcech přemýšlet do hloubky a propojovat je.
Bára: Hanka je nejvíc renesanční člověk, jakého znám: její zájmy jdou od jaderné fyziky až po jaderné zbraně a mezinárodní politiku. Díky tomu je hybnou silou našeho podcastu, protože zvládá věci, které vůbec nejsou má doména – zmíněné technické záležitosti, čísla. Profesně má vystudované dvě vysoké školy, mluví třemi jazyky, byla rešeršistkou v DVTV a teď dělá bezpečnostního a mezinárodně-politického analytika pro poslance Pirátské strany.
Jak dlouho jste se znaly ze sociálních sítí, než jste se poprvé potkaly?
Bára: Dlouho. Hanka měla blog, který jsem v prváku četla... (Už neexistuje a nejde dohledat, skáče rychle do řeči Hana). A také jsem ji sledovala na Instagramu.
Hana: Já si Báru také pamatuji z Instagramu, protože měla specifickou profilovku – vyfocené nohy a košík jablek. Poprvé jsme se potkaly díky Andy Procházkové (studentka Právnické fakulty UK a novinářka týdeníku Respekt – pozn. red.), která domluvila společné víno, aby nás naživo seznámila. Na setkání ale nakonec nepřišla, protože zrovna psala o krizi v ČSSD, a tak to bylo trochu jako „rande naslepo“... Pak Bára odjela na rok do Ameriky a po návratu, na našem druhém setkání, jsme si pořídily podcast.
Opravdu jste s nápadem společného podcastu přišly nezávisle na sobě?
Hana: Ano, to se fakt stalo! Přišly jsme na druhé kafe s větou: „Chci ti něco říci... / A já tobě taky.“ Považovaly jsme to za znamení a možná i proto jsme se do toho skutečně pustily.
Bára: Je to tak. Dobře to ukazuje, jak je to našemu srdci blízké, že to obě chceme dělat, a i když teď máme málo času, máme vůli pokračovat a hledat čas, protože nám to dělá radost.
Proč podcast ve dvojici?
Bára: Myslím, že podcasty máme obě rády – hodně je konzumujeme. A baví nás formát dialogu, společné konverzace, při které se lze dostat do problematiky mnohem hlouběji, doplňovat se.
Vezměte nás do zákulisí. Jak vzniká podcast Za Humny?
Hana: Nejdříve vybereme téma, které nás zaujme, je aktuální či ho máme rády. Pak následuje fáze „nacítění“, kdy si samostatně přemýšlíme o obsahu, jak bychom téma chtěly uchopit.
Bára: A pak si několikrát dlouze povídáme, vymýšlíme strukturu a scénář, což prokládáme samostudiem a rešeršemi. Pak to ještě jednou projdeme, nahrajeme a Hanka to stříhá.
Hana: A Bára pak výsledek poslechne. Já vlastně nikdy neslyšela hotový celý díl (směje se).
Jak dlouho trvá vytvořit jednu epizodu?
Bára: (přemýšlí) Kdybychom to nasčítaly, tak to jsou nejméně tři až čtyři plné pracovní dny.
Hana: Ano, já chtěla říct 24 hodin čistého času, což jsou vlastně tři pracovní dny.
A jak vypadá příprava před natáčením – máte jen body nebo podrobný scénář?
Hana: Máme de facto scénář slovo od slova, protože bychom se do toho jinak zamotaly... Je důležité, abychom to měly předem rozmyšlené, poněvadž často kombinujeme mnoho zdrojů.
Bára: Snaha o spontánnost by byla na úkor obsahu. Už teď je to často čtyřicetiminutová „přednáška“ a pokusy o nezávaznou konverzaci by to jen protáhly. Pro nás je mnohem důležitější obsah, než abychom se tvářily, jak jsme autentické a spontánní.
Jaká je vaše nejoblíbenější epizoda? A která měla největší úspěch?
Bára: Já mám citový vztah k epizodě, kterou jsme dělaly na jaře o ekonomických následcích koronavirové krize. To je taková předělová epizoda, kdy jsme si poprvé řekly, že půjdeme do opravdu obrovského tématu, které bude zároveň i trochu naše interpretační. V této epizodě jsme také překonaly několik milníků – poprvé jsme se odhodlaly jít ke čtyřiceti minutám, vzaly několik velkých knih, které jsme spojovaly a interpretovaly. Měly jsme z toho velkou radost. Už jen proto, že jsme se odvážily, v českém prostředí takové podcasty nejsou.
Hana: Souhlasím. Ale abych se neopakovala, mám ráda i nedávnou epizodu o sledovacím kapitalismu, protože je to aktuální téma, které jsme vysvětlovaly v kontextu knihy The Age of Surveillance Capitalism (2018) od harvardské profesorky Shoshany Zuboff. Nejposlouchanější je epizoda o konspiračních teoriích a velmi vyrovnaně si vede i epizoda o Afghánistánu, což je naše osmá epizoda a vůbec nerozumíme, proč zrovna tato (usmívá se).
Co vše vám podcast přináší?
Hana: Toho je moc! Ono už by stačilo, že nás to baví a naplňuje. Ale zároveň jsme živoucí příklad toho, že když se člověk odváží a udělá krok do neznáma, kde zapojí kreativitu a kousek sebe, tak na tom může neuvěřitelně vyrůst. A to se v českých školách moc nepodporuje – a je to škoda. My teď máme díky podcastu svůj vlastní projekt, se kterým se můžeme nějak identifikovat a prezentovat, což nám otevírá i další možnosti a příležitosti.
Bára: Ano, je to zdroj sebedůvěry. A skvělá příležitost k růstu – učí nás to mít nároky a zároveň je nemít, hledat balanc mezi tím být stále lepší, ale smířit se s tím, že to nebude dokonalé.
Co byste poradily svému mladšímu já, kdybyste znovu začínaly studovat na Univerzitě Karlově?
Hana: Víc čti, více o tom přemýšlej a choď na konzultace! Mám pocit, že to teď ve svém volném čase doháním. Naštěstí mám skvělé kamarády, od kterých se mohu inspirovat, se kterými si mohu povídat o tom, co mě zajímá a kteří mě nutí dávat do slov, proč si něco vlastně myslím. Znalosti a souvislosti posouvají člověka nejen v té akademické nebo profesní rovině, ale i té lidské, jakkoli to teď bude znít pateticky, že se stává lepším člověkem, protože ho to nutí být pokornější a přemýšlet o světě v souvislostech.
Bára: Já bych si poradila, abych se nebála, že to fakt zvládnu – abych se nebála víc mluvit, víc se projevovat, být více akční. Hlavně na začátku jsem hodně vnímala, že jsem přišla z malého gymplu na maloměstě mezi lidi z pražských gymplů, kteří studovali v zahraničí a já je vnímala jako zkušenější.
Obě máte zahraniční zkušenosti, co byste si přály, aby se ze zahraničí přeneslo i do českého školství?
Hana: Napadají mě dvě věci. První, v Česku asi těžce realizovatelná, jsou univerzitní kampusy, na kterých člověk existuje po celý studentský život. Myslím, že je tak mnohem jednodušší navazovat vztahy se spolužáky i vyučujícími, chodit na konzultace a přirozeným způsobem se rozvíjet a vzdělávat.
Zadruhé, když jsem ve třeťáku na bakaláři byla na studijním pobytu na Brunel University, tak jsme tam hodně psali eseje, diskutovali a poprvé se mě někdo ptal na vlastní názor. Hned po příjezdu jsem také dostala mentora, který se mnou probíral, kam chci dále směřovat a poradil mi, které kurzy a mimoškolní aktivity si mám zapsat, abych ze studia získala co nejvíce. Něco takového mi v Česku chybělo, samozřejmě tu jsou zcela jiné podmínky a nechci generalizovat, určitě někteří učitelé takto skvělí jsou, ale já takové zkušenosti neměla.
Bára: I za mě je to přístup vyučujících, v Německu i v Americe na nás učitelé měli mnohem více času, budovali si s námi vztah, věděla jsem, že za nimi můžu jít na konzultaci a nebudu je „otravovat“ či jim brát čas. Samozřejmě si uvědomuji, že na to mají mnohem lepší podmínky, ale ve výsledku mi to dalo mnohem více, než česká výuka ve stylu poslouchat a napsat test.
S tím souvisí, že v zahraničí dávají veliký důraz na rozvíjení dovedností jako psaní, ale i debatování – studenti ze školy odchází s tím, že mají vlastní názor, který umí napsat nebo argumentovat v diskuzi. A do českých škol bych zavedla i větší důraz na čtení. V Americe jsem měla třeba jen tři až čtyři předměty za semestr, ale na každou hodinu, které byly dvakrát až třikrát týdně, jsem se musela připravit a přečíst padesát až sedmdesát stran textů – nikdy jsem nepřečetla více, ale díky tomu jsem získala mnohem hlubší znalosti, které si pamatuji dodnes.
TOP 10: Co inspiruje a dělá radost Báře 1. Rozhovory, při kterých zapomenete, že běží čas 2. Knihovna Filipa Zajíčka 3. Titulky oblíbených magazínů 4. Neuchopitelné argumenty Adama Tooze a Helen Thompson 5. Intelektuální historie (jakožto disciplína) 6. Návraty na vesnici 7. Instagram Maškrtnicy, protože chleba 8. Ta-Nehisi Coates, protože to umí s krásnými slovy 9. Baroko J. S. Bacha 10. Lidé, kteří vám řeknou, že se nemusíte bát (chtít hodně) |
Po škole vaše cesty vedly k novinařině, jak jste se k tomu dostaly?
Bára: Vlastně náhodou – mezinárodní vztahy mě lákaly „odjakživa“. Jako malá jsem se, po přečtení jejího životopisu, chtěla stát Madeleine Albrightovou. Postupně mi ale došlo, že politiku nechci aktivně dělat, ale že mě baví o ní psát, vysvětlovat a zkoumat. Ve třeťáku na bakaláři jsem si domluvila několik stáží, jedna z nich byla i v Respektu, a to bylo štěstí a prokletí zároveň – chytlo mě to a pak jsem zažívala deziluze, jak to vypadá a funguje jinde, než jsem se do Respektu loni vrátila na full-time. Mezi tím jsem sbírala zkušenosti i jinde – z novinářských třeba na iRozhlasu, což je skvělé zpravodajské médium, ale na mě je webová novinařina příliš rychlá a nesedí mému nastavení. Takže když jsem pak po dokončení školy dostala nabídku z Respektu, neváhala jsem ani minutu.
Hana: U mě to bylo ještě větší náhoda, protože já jsem pracovala v Respektu jako asistentka, což mě po roce přestalo naplňovat. Redakce ale sídlí ve stejné budově jako DVTV, takže nakonec ta cesta byla poměrně jednoduchá. Pracovala jsem tam rok jako koeditorka, ale ten novinářský shon mi nevyhovoval – nebyla jsem schopna si předem plánovat čas – vše záleželo na aktuálním dění, takže jsem se rozhodla novinařinu pro teď opustit, ale nevylučuji, že se do ní jednou třeba vrátím.
Vaše práce je vám koníčkem – jak si udržujete hranici mezi prací a volným časem?
Bára: Blbě. Je to workoholický chaos. Novinařina je v tomto zrádná a já stále hledám nějaký pro mě fungující systém, jak se nenechávat pohltit.
Hana: Pro mě je znak volného času, že si bez špatného pocitu mohu vypnout telefon a nehlídat e-maily. Pro tyhle účely mám třeba čtecí koutek – je to pro mě takový rituál, tam si čtu a nepracuji.
Barbora Chaloupková |
Na Fakultě sociálních věd UK (FSV) vystudovala obor Teritoriální studia se specializací na Severoamerická studia a aktuálně zde pokračuje v doktorském studiu. Má zahraniční zkušenosti z Heidelberg Universität a University of Richmond. |
Hana Martínková |
Vystudovala Politologii a mezinárodní vztahy na FSV UK. Ve druhém ročníku bakalářského studia si přibrala ekonomii na Vysoké škole ekonomické (VŠE). V rámci Erasmu strávila rok na Brunel University London a byla na stáži v Bruselu. |