Ludvík Losos: Životní dráha lemovaná knihami i vlaky

Kunsthistorik Ludvík Losos toho během života stihl mnoho. Zatímco profesně zasvětil většinu aktivní pracovní kariéry památkové péči, stihl se i spoustu let věnovat historii železnice a ostatní dopravy. V obou oborech vydal okolo čtyřiceti knih, z nichž většina už je dnes rozebrána a těžko k sehnání, řada publikací byla přeložena i do zahraničí. „Moje životní dráha je pestrá mozaika sestávající z příležitostí a výzev. Příležitosti si můžete vybírat a výzva? Pokud je taková, že vás osloví, tak ji zkrátka podlehnete. Takových výzev jsem si vždy vážil a ujal se jich,“ vypráví autor knih o restaurování historického nábytku, pozlacovačství, technikách malby, železničním modelářství anebo vitrážích.

Začínal přitom jako provozní chemik v ústecké chemičce, ačkoliv je rodilý Pražák: „Otec se nechal po válce přeložit do Ústí nad Labem, kde zřídili nové ředitelství drah. Bohužel jeho kariéra tam trvala jen tři roky, než se moci chopili komunisté. U dráhy pak zůstal jen jako řadový úředník a nakonec skončil na pokladně nádraží Ústí-Střekov.“ Tehdy ještě sotva dospělý Ludvík nemohl tušit, že vlaky časem ovlivní i jeho život, tehdy pro něj byla železnice jen koníček, který dlouho nebral vážně. „Otec mi říkal: Dělej cokoliv, jen se proboha nedávej ke dráze!,“ směje se s odstupem času při vzpomínce na tatínka, který jej místo k železničním kolejím přivedl k historii.

Z holých sálů kompletní expozice

Ludvík Losos se z chemičky v roce 1951 přesunul do studijního oddělení Výzkumného ústavu anorganické chemie a brzy začal spolupracovat s muzei jak v Ústí nad Labem, tak v Teplicích. Jeho první vážnější prací byla výstava k výročí 140 let bitvy u Chlumce v ústeckém muzeu. Jako chemika jej ale přitáhl problém konzervace muzejních sbírkových předmětů, což tehdy nikdo moc nedělal. A osvědčil se natolik, že dostal dokonce nabídku převzít jako vedoucí okresní muzeum v Mostě.

„Prvního ledna roku 1954 jsem nastoupil do muzea v Mostě, kde na mě čekalo jedenáct holých sálů a depozitáře plné rozbitých věcí… Byla tam jediná expozice, kterou udělali profesoři z průmyslovky, a to mineralogie.“ Kompletní expozici se Lososovi za pomoci Archeologického ústavu ČSAV a Národního technického muzea podařilo vybudovat během čtyř let. A po sedmi letech v Mostě přišla další výzva.

„Když jsem dokončil expozice, tak jsem vybudoval konzervační laboratoř a začal jsem dělat zkoušet nové konzervační techniky. Také jsem napsal příručku Nové metody muzejní konzervace, čehož si všimli ve Státním ústavu památkové péče (SÚPP).“ Tam vybudovali podobnou konzervační laboratoř a chtěli, aby ji vedl. Po peripetiích s jeho uvolněním jej tehdejší ředitel Státního ústavu památkové péče dr. Veselý přece jen získal na svou stranu a Losos od roku 1961 působil opět v Praze.

Složení vitráží byla přesná věda

V hlavním městě také roku 1967 dokončil externí studia dějin umění na Univerzitě Karlově, v jejichž rámci se zaměřil na dobové řemeslné techniky a konzervování památek. Tématem jeho diplomové práce byly vitráže, ke kterým se přitom v SÚPP dostal vlastně náhodou. Většinou sice dostával na starosti umělecké řemeslo, ovšem jednoho dne byl přizván ke spolupráci do dílny pana Jiřičky, který měl restaurovat gotické sklomalby z Kolína (Josef Jiřička starší založil umělecké sklenářství, které mimo jiné realizovalo návrhy vitráží Maxe Švabinského pro katedrálu sv. Víta na Pražském hradě - pozn. autora).

„Protože jsem toho do té doby o vitrážích moc nevěděl, intenzivně jsem si jejich historickou technologii nastudoval a začal se zabývat korozí skla. Nakonec jsme se velmi sblížili s Josefem Jiřičkou mladším, synem a nástupcem zakladatele dílny,“ vzpomíná Ludvík Losos, který dokonce o historii vitráží napsal celou knihu, jež by měla letos vyjít v novém vydání. A nedávno také s novým vedoucím sklenářství Jiřička-Coufal Petrem Coufalem zpracovali zajímavou a naprosto neznámou sbírku vitráží ze zámku Hluboká nad Vltavou. 

Na vitrážích historika Lososa fascinuje jejich využití v sakrálních stavbách: „Původně měly návštěvníky kostelů uchvátit malby na zdech, ovšem pak se zjistilo, že daleko mocněji působí na duši člověka světlo pronikající barevnými okny. Když totiž do kostela pronikalo světlo skrze barevnou vitráž a v těch paprscích vířil prach, tak to věřící vnímali jako ztělesnění božského světla. Vitráže tak hrály mnohem silnější emocionální úlohu než například nástěnné malby.“ (Jedná se o tzv. Tyndallův jev, který nastává při průchodu paprsku světla koloidním prostřením, kdy na jeho částicích dochází k rozptylu světla, při němž je paprsek zviditelněn v podobě světelného kužele - pozn. red.).

Barevná skladba vitráží nebyla tudíž žádným nahodilým dílem, musela být přesně určena tak, aby se jednotlivé barvy doplňovaly a navzájem se nepopíraly. „To se přesně hlídalo. A když se místo barevných skel začala v 16. století používat malba barevnými smalty, tak se dokonce vypracovaly daleko složitější zásady, tzv. barevné triády, které barvy k sobě přísluší a naopak, které by se kombinovat neměly,“ osvětluje Losos.

Ve Státním ústavu památkové péče pracoval Ludvík Losos přes dvacet let až do roku 1980, kdy byly založeny Státní restaurátorské ateliéry. Jeho původní myšlenku, založit výzkumné a technologické centrum pro restaurování pojalo bohužel tehdejší ministerstvo kultury jako vznik podniku, v němž by měli pracovat dosud volní restaurátoři jako zaměstnanci. A když se chystalo v roce 1990 k privatizaci celého podniku, byla to pro něj poslední kapka. Sotva se rozmýšlel co dál a přišla další výzva.

Od restaurování k plechovým mašinkám

„Jednou večer mi zazvonil telefon a pán na druhé straně se ptal: Vy jste autor knížky Vlaky dětských snů? Mohl byste nás navštívit? My bychom od vás potřebovali poradit. Byl to inženýr Gustav Tauš, který se společně s bratrem rozhodl uskutečnit dětský sen založit výrobu plechových železničních hraček. Tak jsme si plácli na spolupráci, i když jsem vůbec netušil, jak to bude vypadat a jak to budeme dělat,“ usmívá se Ludvík Losos.

Zmiňovaná knížka Vlaky dětských snů vyšla v roce 1989 a Losos v ní shrnul svou vášeň pro sbírání plechových mašinek, které začal sbírat už v 70. letech minulého století. „Měl jsem nějaké ještě po tatínkovi, který je měl jako hračky. A mě tento druh hraček zajímal jako druh hmotné kultury. A jak už něco člověk sbírá, tak je ovlivněn vysokou školou, že na vše musí mít nějakou metodu a musí vše třídit a klasifikovat - tak jsem se historii tohoto druhu hraček začal věnovat intenzivněji a výsledkem byla kniha, která sehrála v mém životě významnou roli.“

V létě roku 1990 tak načal svou další profesní dráhu a nastoupil do firmy ETS, kde měl na starosti design plechových mašinek. „Od začátku jsem měl vizi, že by to mělo vypadat trochu jako německé hračky Märklin, které byly ve své době nejkvalitnější na světě. Ale chtěl jsem, aby to byly české modely a měly svůj vlastní charakter. A to se nám myslím podařilo,“ shrnuje Losos, který pro společnost vymyslel i modulový systém, díky kterému se ze stejných součástek daly sestavovat různé další modely.

„Necelý rok a půl po mém nástupu jsme měli první krabici vláčků k prodeji – lokomotivu, dva nákladní a dva osobní vagóny, plus transformátor. A když jsme v roce 1992 poprvé vystavili naše vláčky na veletrhu v Norimberku, přišli je obdivovat i zástupci firmy Märklin.“ Ti byli tak ohromeni, že malé české firmě nabídli spolupráci na novém projektu a Losos tak v letech 1994 až 2000 v tomto hračkářském gigantu spolupracoval na designu. Často jezdil i do jejich německé továrny, a několikrát navštívil i pobočku v maďarském Györu.

Spoustu let se angažuje také v klubu železničních modelářů Pragoclub na Proseku. „Jsou sběratelé, kteří mají peníze na rozšiřování sbírky, pak jsou jezdiči, co s vláčky strašně rádi jezdí, a pak jsou stavitelé, skuteční modeláři, kteří to rádi staví. Já patřím k modelářům-stavitelům. Mě baví konkrétní model postavit a pak si ho třeba projet,“ říká Losos.

Hraní s vláčky pomáhá i zdravotní pohodě

„Dnes už radši dám přednost tomu psaní knížek, to je mi milejší,“ tvrdí Losos, že na stavění modelů vláčků už nemá čas. Ovšem malá dílnička v kuchyni jeho pražského bytu jej usvědčuje, že to nebude až tak vzdálená historie. „Modely stavím i proto, že mi paní doktorka řekla, že to je nejlepší způsob, jak potlačit Parkinsona. A taky je to záležitost trpělivosti a práce technického druhu, jsou od těch ,papírových´ pro mě relaxem,“ přiznává. „Většinou stavím historické modely. Já modelářství vnímám tak, že je to cesta k připomenutí už dávno zapomenutých historických strojů - takové zmenšené zhmotnění historie. Ono ,hraní s vláčky´, jak někdo říká posměšně, je vlastně mimetická činnost – napodobování. A to bylo odjakživa, už od pravěku si děti hrou se zmenšenými předměty seznamovaly se světem dospělých.“

Ludvík Losos ovšem nezůstal jen u modelů, desítky let se věnoval i záchraně skutečných historických lokomotiv: „Byli jsme tak drzí, že jsme se s kamarády ustavili jako Skupina pro studium a dokumentaci historie železnic. Nejdřív jsme patřili pod muzeum v Nymburce, a když už jsme se nějak etablovali, tak jsme se přesunuli pod Národní technické muzeum. Tehdy jsme museli podstoupit školení a prohlídku u lékaře že nejsme barvoslepí a můžeme na dráze fotografovat. Uvědomte si, že byla 70. léta a na dráze se nesmělo fotografovat už od Rakouska!“

První parní lokomotivou, kterou s partou kamarádů z techniky zachránili, bylo legendární Mikádo – lokomotiva Škoda 387.0. „Stála vyřazená v Blážovicích na Moravě, připravena k rozřezání. A tehdy jsme přesvědčili Národní technické muzeum a Škodovku, aby ji dali znovu do provozuschopného stavu. Dohromady ji dali v dílnách ve Velenicích, a mezi Velenicemi a Veselím jsme s ní jezdili abychom o tom natočili dokumentární film, dodnes je ta lokomotiva v muzeu,“ dodává. Také se mu dostalo té cti, být odborným konzultantem při restaurování několika historických vozidel: císařské jídelny dvorního vlaku, salonních vozů Ferdinanda d´Este, a prezidenta Masaryka a konečně i motorového vozu Stříbrný šíp. U poslední práce, obnovy Slovenské strely se už jen zabýval vznikem jejího designu.

Také o skutečných železnicích napsal Ludvík Losos několik knih; dohromady byste jej jako autora či spoluautora našli u téměř čtyřiceti publikací. První už v roce 1959 knížka Nové metody muzejní konzervace. „A pak se ministerstvo kultury poptávalo, kde by bylo možné vypracovat učebnice pro takzvaně málopočetné učební obory, zejména uměleckého řemesla. A to mě vyzvalo k tomu, že jsem napsal knihy o pozlacovačství, štukatérství, mozaikářství… Největší odměnou pro mě bylo, že mi jedna paní kdysi řekla, že si moji knížku koupila, naučila se díky ní pozlacovat, a dnes se tím živí. To je hezké, ne?“

Mezi čtenáři měly velký ohlas také knihy o historickém nábytku a vitrážích, kniha Technika malby dokonce vyšla v sedmi vydáních: v angličtině, dvakrát v němčině a francouzštině, španělštině a polštině. Když ale panu Lososovi nadhodím, že je velmi renesanční člověk, který se dokázal prosadit v několika oborech, jen mávne rukou. „Jak říkával můj dědeček: devět řemesel a desáté bída,“ usmál se na závěr.