Kukla, brýle, plášť, rukavice i speciální boty. Odění prvních automobilistů bylo dáno nutností: auta totiž ještě neměla střechy ani ochranná skla. „U zrodu motorismu stáli hlavně nadšenci, které lákal přídech tajemna a extravagance,“ říká Jan Štemberk z Fakulty humanitních studií (FHS UK), jenž se historii cestování věnuje.
Studiu automobilismu se již věnujete mnoho let. Co vás k tomuto zájmu přivedlo?
K vývoji dopravy jsem směřoval poměrně dlouho. Vlastně už od počátku svého studia jsem si k tématu vyhledával literaturu, nejprve ale spíše k železnici – té jsem věnoval více pozornosti i ve svojí diplomové práci. A když jsem zvažoval téma disertace, narazil jsem na podnikání v silniční dopravě a zjistil, že tato oblast je poměrně neprobádaná...
Pak jsem si už začal klást stále další a další otázky týkající se pravidel silničního provozu, rychlostních limitů anebo požadavků na řidiče (usmívá se). Další přirozenou oblastí mého zájmu se tak stal cestovní ruch; motorismus je totiž hnacím motorem pro rozvoj cestovního ruchu ve 20. století.
Vaše společná kniha začíná větou, že motorismus představuje „jeden z fenoménů 20. století“ – stejně jako film, rozhlasové a televizní vysílání či letectví.
Je to tak, neboť automobil ovlivňuje opravdu všechny složky našeho života. Dá se říci, že nás provází od narození, protože první cesta z porodnice probíhá většinou autem, až po smrt, neboť na poslední cestu jsme většinou také převáženi v automobilu. I když se rozhodneme sami auto nepoužívat, nakupujeme zboží, které přivezly kamiony. Automobilům se postupně přizpůsobila i města i architektura.
Shrnout tedy jednoduše význam automobilismu je takřka nemožné, poněvadž se nám stále otevírá více otázek, než kolik jsme jich právě zodpověděli... Věřím, že by naše nová knížka mohla být inspirací pro další zájemce o tohle téma, protože spousta velikých témat tu byla jen naznačena a teď čekají na další rozpracování.
Zprvu nebyl automobil přijímán veřejností příliš pozitivně. Co na této novotě vadilo?
Moderní věci to mívají zpočátku obvykle těžké. Jen si vzpomeňme, jak to vypadalo, když se o pár desetiletí dříve stavěla železnice! Lidé protestovali, aby nevedla přes jejich pole, protože se obávali, že půda bude méně úrodná. Automobilu pro změnu vyčítali, že je hlučný, plaší koně, který byl v té době hlavním dopravním prostředkem, a vůbec narušuje běžný způsob života. Navíc se za ním zvedal prach, neboť silnice na jeho rychlost nebyly připraveny. Už v té době ale vycházely články, jež říkaly: dejme motorismu pár desítek let, promění se celá generace a ta nová již bude s auty vyrůstat od dětství, bude vědět, co od něj lze očekávat.
Kdo byli první nadšenci, kteří si automobil pořizovali?
Až do první světové války to byli určitě průkopníci, kteří automobilismu propadli. Často se rekrutovali z mladší generace, jež byla technickým novinkám nakloněna. Rozvoji však pomáhala i podpora z vyšších společenských vrstev, zvláště šlechty, která se s nadšením účastnila prvních závodů. Tato klání přispívala k propagaci jak motorismu, tak rychlosti a spolehlivosti vozů. Pro každou automobilku bylo prestižní, když její auto závod dojelo, nebo se v něm umístilo. Do první světové války měl tedy automobilismus hlavně přídech tajemna a extravagance. V meziválečném období už se tento rámec vytrácí a nastupuje role dopravního prostředku, který slouží nejen k vyplnění volného času, ale k dopravě. A s tím šlo ruku v ruce jeho technické zdokonalení, větší spolehlivost dojezdu do cíle a nižší náročnost na ovládání. Je třeba si uvědomit, že první automobily běžný člověk do provozu neuvedl.
Ukázka části expozice z Technikmuseum v Berlíně.
Kdo byl tím „pionýrem“ v našich končinách?
Úplně první automobil v Čechách vlastnil továrník Theodor von Liebig (baron a továrník z Liberecka, žil v letech 1872 až 1939 – pozn. red.), který se jím prezentoval jako moderní podnikatel. Tím on opravdu byl a patřil i k prvním dálkovým motoristům, protože vozem Victoria podnikl cestu do Německa k firmě Benz na garanční prohlídku. V cestopise nám zachovaly mnohé úsměvné historky: třeba o tom, jak sháněl benzin v lékárně, neboť čerpací stanice v té době neexistovaly. Obtíže zaznamenal rovněž při překračování hranic, poněvadž byrokratická pravidla ještě vůbec nepočítala s tím, že by někdo chtěl přejet hranice v autě.
Cestování v nich představovalo tehdy asi trochu dobrodružnou „bojovku“, ne? Silnice byly prašné, nezpevněné, vozy neměly čelní ani boční skla...
Otázka nepohodlí byla subjektivní. Někdo vnímal jízdu jako nepohodlí, jiný zase jako adrenalin, který mu rychlá jízda a foukající vítr přinese. Automobily na přelomu 19. a 20 století dosahovaly maximální rychlosti šedesáti až sedmdesáti kilometrů za hodinu, což poskytovalo do té doby unikátní zážitek! Opojná byla i možnost stroj individuálně řídit a korigovat jeho rychlost. Automobilismus se stal symbolem volnosti a svobody.
K vaší otázce: je ale pravda, že zpočátku bylo obtížné najít sjízdnou silnici, takže ještě v meziválečném období v motoristických časopisech běžně vycházely zprávy o stavu silnic. Počítat se muselo s častými defekty pneumatik, neboť se na silnicích povalovaly hřeby z podkov koní; proto mívaly některé vozy jako součást své výbavy i dvě rezervní kola. Řidiči si ale na cestách museli poradit i s opravami, a tak bylo výhodou, pokud byli zruční. Ještě mezi válkami se objevovaly požadavky, aby měl řidič zámečnickou školu. Na poptávku reagoval trh a začaly vznikat opravny či „autosanatoria“, jak to i nazývali. Stejně jako tělo potřebuje sanatorium, tak i automobil by měl mít své místo, kde ho dají dohromady a budou hýčkat.
Kde se řidiči učili auta ovládat?
V počátcích tyto dovednosti zajišťovala automobilka, u níž jste si vůz zakoupili. Nešlo jen o to, naučit se auto řídit, ale vůbec ho uvést do chodu, třeba nastavit předstih na nastartování. Řízení už pak vlastně byla jen maličkost. Dohledal jsem, že první autoškola u nás vznikla v roce 1907 v Mladé Boleslavi u firmy Laurin & Klement. Absolvování autoškoly však pro získání „vůdčího listu“ nebylo dlouho nutné. Řidič musel pouze splnit zkoušku, kde prokázal, že zná základní pravidla, jež se vešla do několika málo paragrafů, a že umí vůz ovládat.
Platila nějaká omezení pro ženy-řidičky?
Ve střední Evropě byly automobily ženám poměrně přístupné. Dokonce i Benzova manželka předváděla, že automobil zvládne žena, což byl samozřejmě dobrý marketing. Pro ženy neplatila žádná omezení. Někde sice odborníci jízdu automobilem dámám nedoporučovali, neboť se domnívali, že by otřesy mohly způsobit jejich neplodnost. V meziválečném období se stalo spojení žen s automobilem zjevným symbolem emancipace: za moderní ženu byla považována ta, která sama dokáže ovládat vůz. Krásně to zachycují dobové filmy.
Současným trendem je elektromobilita. Nicméně elektromobily už existovaly od počátku 20. století, ale postupně upadaly v zapomnění. Čím to bylo?
Ano, elektromobily mají překvapivě dlouhou tradici. Problematika zplodin veřejnost trápila už před první světovou válkou a jednou z alternativ byly právě elektromotory. Kolem roku 1900 jezdilo v USA dokonce více elektromobilů než vozidel se spalovacím motorem. A za první světové války je pak využívala například i rakouská pošta.
A jak se díváte na budoucnost elektromobilů?
Nechci vypadat jako elektromobilový pesimista, ale řada problémů, které nastaly v minulosti, není stále vyřešena. Jedním z nich je nedostatečná kapacita akumulátorů, umožňují jen krátký dojezd. Zprvu šlo přibližně jen o padesát kilometrů, což bylo přiměřené v rámci městského provozu, avšak na dálkové cesty to už nestačilo. Elektromobilita tedy nenabízela to, co se od ní očekávalo – volnost a neomezování se v jízdě. Nabíjecí proces býval velmi zdlouhavý.
Zprávu, že do dvou tří let vtrhnou elektromobily na trh, jsme slyšeli v historii mnohokrát. Kromě počátku automobilismu zaznívala i ve třicátých a šedesátých letech 20. století nebo v letech sedmdesátých v souvislosti s růstem cen ropy. Zatím se však stále nepodařilo odstranit problémy, jež elektromobilita přináší. I když dojezd je nyní pro cestující přijatelný, stále není dořešena problematika dobíjení. Zatím nevíme, zda by přechod na „elektro“ unesla přenosová síť. Osobně jsem k elektromobilitě zatím skeptický a spíše sázím na jiné alternativní palivo.
| Doc. PhDr. et JUDr. Jan Štemberk, Ph. D. |
| Vystudoval na Filozofické fakultě UK historii a slovenistiku a na Právnické fakultě UK právo. Aktuálně působí na katedře historických věd Fakulty humanitních studií UK. Ve své činnosti se zaměřuje na oblast moderních hospodářských a sociálních dějin se specializací na oblast mobility a volného času. Primárně se věnuje dějinám automobilové a železniční dopravy, cestování a cestovního ruchu. |
Automobilismus a česká společnost
Jan Štemberk, Ivan Jakubec, Bohuslav Šalanda
brožovaná, 316 str.
vydáno: 2021
ISBN: 978-80-246-4757-9
doporučená cena: 320 Kč
