Fascinace vitrážemi vedla k znovuobjevení gotické krásy

Chrám svatého Bartoloměje ve středočeském Kolíně patří mezi národní kulturní památky a jedná se o architektonicky ojedinělou stavbu. Mezi skvosty kostela patří mimojiné neobyčejná vitrážová okna, která zaujala i Annu Bartoňovou, studentku Katolické teologické fakulty UK. Ta se pustila do rozsáhlejšího bádání a při tom přispěla i k jednomu zajímavému objevu.

Zakladatelem chrámu sv. Bartoloměje byl krátce po založení města Kolína v druhé polovině 13. století samotný český král Přemysl Otakar II.. Po ničivém požáru v roce 1349 se zase o přestavbu postaral král Karel IV., který do Kolína povolal významného vrcholně gotického stavitele Petra Parléře. V roce 1380 byla v kostele usazena vzácná gotická vitrajová okna, která na svých místech vydržela více než 500 let. Přečkala požáry i několik vojenských útoků během válek, a samozřejmě po celou dobu čelila nevyzpytatelnému počasí.

Během druhé světové války však z obavy před nálety a bombardováním rozhodl v únoru 1944 tehdejší děkan o tom, aby gotické tabulky byly z rámů vyjmuty a nahrazeny obyčejnými nebarevnými skly. To se ukázalo jako prozíravý tah, protože při náletu anglo-amerických leteckých sil 15. března 1945 dopadly dvě bomby také na budovu děkanského úřadu u kostela sv. Bartoloměje a tlaková vlna vytloukla okna na severní straně chrámu.

Několik let pak probíhaly spory o určení právoplatného majitele gotických vitrají, kromě kolínského děkanství po nich toužilo muzeum jakožto vzácných exponátech, ale přivlastnit si je chtěl i Městský národní výbor (MNV) z důvodu uschování vitrají na konci války ve sklepě radnice. Až v roce 1960 bylo uznáno, že okna jsou skutečně majetkem církve a kolínský děkan požádal uměleckou sklenářskou huť Jiřička o zrestaurování gotických oken a vytvoření nových barevných vitráží, která měla nahradit obyčejná skla z doby po bombardování.

Nové barevné moderní vitráže byly instalovány během 60. – 80. let 20. století a Annu Bartoňovou zaujaly natolik, že jim věnovala svou bakalářskou práci na Katolické teologické fakultě UK.

„Původně jsem chtěla psát o moderních sakrálních stavbách, přičemž hlavní myšlenkou měl být kontrast tmy a světla. Jako malé mi nešlo do hlavy, jak je možné, že zvenku vypadají vitrážová okna tak smutně, ale jen co se vstoupí do kostela, tak úžasně svítí a září. Jako kdyby všude byla v kostele barevná duha. A postupně jsem se dostala právě k vitrážím v Kolíně,“ vypráví Anna přímo v chrámu sv. Bartoloměje.

O nich se dozvěděla díky svým praprarodičům, za kterými do Kolína často jezdila na prázdniny.

„A hned mě zaujal tamní kontrast – moderní vitráže v gotickém chrámu. Něco podobného jsem viděla i ve francouzských Métách, kde jsou v gotickém chrámu moderní vitráže od Marca Chagalla. V bakalářské práci jsem pak použila srovnání moderních vitráží z chrámu sv. Bartoloměje v Kolíně s chrámem St. Marien v Lübecku, který má podobnou dataci vzniku i osudu v druhé světové válce včetně náhrady moderními vitrážemi po vybombardování."

V Kolíně ji zaujalo, jak vhodně se podařilo vitráže do gotické stavby zakomponovat. „Díky práci Jiřičkovy hutě zůstala i v moderních vitrážích základní myšlenka gotického stylu – vertikalita, směr vzhůru k nebi, k Bohu. Ve spodních částech se autoři drží odstínů barev tmavých, těžkých, můžeme říci až barvy pekel a podsvětí, které prostřednictvím dojmu proudu tryskají nahoru, kde se proměňují do barev světlých, nadějných, nebeských,“ popisuje Anna. 

V kolínském chrámu jsou kromě moderních vitráží také zdobená okna z období gotiky, a krásné secesní vitráže z 19. století, přesto Anna preferuje ty nejmladší - moderní, a to nejen kvůli svému bádání. „Líbí se mi, když nad těmi moderními abstraktními výjevy mohu více přemýšlet, zatímco u těch figurálních je výjev celkem jasný,“ usmívá se.

„Původně byly na vitrajích zobrazovány především biblické výjevy, takže to byla v podstatě bible chudých, kteří do kostela přišli. A také tam určitě byla myšlenka jakési mocnosti Boží, přičemž barevnými skly prostupovalo světlo v určitém záměru,“ vysvětluje Anna původní záměr vitrají v kostelích. A vyzdvihuje práci řemeslníků z Jiřičkovy dílny, která dodnes funguje v Praze. V minulosti se podíleli na výrobě či rekonstrukci mnoha významných vitráží, mimojiné například na těch ve svatovítské katedrále pro Maxe Švabinského.

Ale co se vlastně stalo s původními gotickými vitrajemi uschovanými na konci druhé světové války? Po vyříznutí z oken v únoru 1944 byly zdokumentovány, zabaleny a uloženy do bedny, která byla tajně uložena ve sklepě radnice. Po válce se bedna přesunula do trezoru spořitelny a v roce 1948 byla skla z oken umístěna do budovy kolínského muzea do místnosti numismatických sbírek.

V 60. letech okna převzal odborník na vitráže Ludvík Losos, který na restaurování spolupracoval s Josefem Jiřičkou mladším ve sklenářské dílně U Milosrdných v Praze 1. Dvě okna (Smrt Panny Marie a Ukřižování) jsou nyní umístěna v Národní galerii Praha v Anežském klášteře, zbylá dvě jsou uložena v depozitáři Arcibiskupství pražského.

Kroniky psaly o zvláštní bedně

Zbývaly ovšem ještě zbytky skel středověkých gotických vitrají, o kterých se dlouho nevědělo. A zde opět vstupuje do příběhu Anna. „V Kolíně jsem procházela zápisy asi deseti objemných farních kronik a hledala informace o tom, kdo tehdy inicioval instalaci moderních vitráží a kdo je platil. A mimochodem jsem tam našla záznam o bedně, ve které byly schované původní gotické vitraje,“ vzpomíná. Bedna byla dlouhé roky uložena v kolínském muzeu.

„Do sbírek kolínského muzea se vitraje pravděpodobně dostaly už na počátku 20. století v souvislosti s tehdy probíhající regotizací chrámu sv. Bartoloměje. Tehdy byly s největší pravděpodobností vyňaty z okna nad jižním portálem v Parléřově chóru a uloženy v muzeu, kde následně (na rozdíl od čtyř známých tabulí s figurálními výjevy ze života Krista a P. Marie) upadly v zapomnění,“ vysvětluje ředitel Regionálního muzea v Kolíně Vladimír Rišlink.

„O vitrajích ve sbírkách muzea jsme pochopitelně věděli vždy, jen bohužel nebyl tento soubor odpovídajícím způsobem odborně určen a správně datován. Až badatelský zájem slečny Bartoňové inicioval jeho bližší odborné posouzení,“ dodává ředitel Rišlink, který studentce dovolil ověření obsahu „zapomenuté“ bedny. Anna předložila fotografii jedné vyjmuté části skla z bedny Ludvíku Lososovi, který prováděl restaurace kolínských vitrají do roku 1973, a ten potvrdil, že se jedná o zapomenuté součásti poničených gotických vitrají. „S největší pravděpodobností se jedná o největší zachovalý soubor gotických vitrají v České republice. V současnosti jsme zadali zpracování restaurátorského záměru a v budoucnu by soubor měl být vystaven ve stálé expozici muzea,“ doplňuje Rišlink.

Svůj podíl na tom má i Anna, která propadla kouzlu umění už na gymnáziu. Po jeho absolvování ostatně také zvažovala studium na vyloženě umělecké škole, nicméně nakonec se rozhodla pro obor Dějiny křesťanského umění na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. 

„Fascinuje mě, jak je umění protknuto úplně do celé společnosti a je v podstatě všude kolem nás. Nejvíc mě baví architektura. Ještě před začátkem vysokoškolského studia jsem byla na výstavě ve Fragnerově galerii v Praze, kde byla výstava o moderním sakrálním umění, a to mě velmi chytlo za srdce. Líbilo se mi, jak se dá pracovat s jednoduchou architekturou. Tvůrcům představeným na výstavě nešlo o to, aby byly chrámy a kostely zbytečně přezdobené, ale dbali především na to, aby se v těch prostorech dalo více rozjímat a uvědomovat si, kdo je Bůh, kdo jsem já... Jen v takovém prostějším prostředí si na to člověk může lépe přijít sám,“ dodala Anna na závěr.