Věřím v sílu svého národa, říká ukrajinská studentka

„V mém rodném městě, které je jedno z nejkrásnějších na Ukrajině, probíhají boje. Ruští okupanti odstřelují domy. Shazují bomby na civilisty. Moji lidé jsou vražděni,“ s rozhořčením a slzami říká studentka Katolické teologické fakulty UK Tamara Bardina původem z ukrajinského Černihiva. Na Univerzitě Karlově jsou stovky ukrajinských studentů i akademiků (podle oficiálních údajů pobývá v současné době na univerzitě zhruba 830 studentek, studentů, stážistek a stážistů z Ukrajiny – pozn. red.). Redakce magazínu Forum přináší svědectví některých z nich (ze 2. lékařské fakulty UK, Husitské teologické fakulty UK či práv) o tom, co se právě v zemi zmítané válkou děje a jak oni sami tragické dny prožívají.

Černihiv patří k nejkrásnějším městům na Ukrajině, teď se proměnil v bojiště. Foto: Tamara Bardina

Na 2. lékařské fakultě UK studuje v pátém ročníku medicíny Maryia Kalantay původem z Charkova. „To, co prožívám, nejde slovy vyjádřit. Je to bolest. Celá moje rodina je v nejvíce zasažených městech. V Charkově zůstali moji rodiče. Bratranec žije v Kyjevě, strýc a babička jsou v Sumské oblasti, tedy strašně blízko místům, kde se střílí. Snažíme se být stále v kontaktu prostřednictvím telefonu,“ svěřila se studentka.

Okamžitě, co médii prosákly první informace o zahájení ruské invaze, byla rozhodnutá vrátit se domů. „Pak jsem si uvědomila, že bych ničemu neprospěla. Ani by mi to rodiče nedovolili. Nejsem ještě hotová lékařka, nemohla bych nikomu odborně pomoci. Nehledě na skutečnost, že do Charkova bych neměla šanci se dostat. V pátek ráno mi volala kamarádka – maminka malého dítěte – a ptala se mě, jestli nevím o někom, kdo z Charkova odjíždí. Sháněla místo pro sebe, pro svou záchranu, aby se nemusela schovávat v bezpečných úkrytech,“ říká rozechvělým hlasem Maryia.

Je rozhodnutá, že až medicínu dostuduje a bude finančně zajištěná, své nejbližší si do Česka přestěhuje: „S mými rodiči je to trochu těžké, oba jsou lékaři, mají v Charkově praxi, kterou zatím nechtějí opustit. Uvidíme, co bude.“ Jediný důvod k úsměvu tak měla v pátek Maryia díky tomu, že zvládla zkoušku z interny.

Maryia netají dojetí nad tím, kolik lidí jí v posledních dnech nabízelo pomoc. „Mám tu hodně kamarádů, znám rodiče mnohých z nich. To mi dává naději, že jsem tu nezůstala sama a zcela bez prostředků. Jsou ochotni pomoci mně i mé rodině. Ohromného uklidnění se mi dostalo i od mé fakulty a vlastně celé Univerzity Karlovy. Dává mi to naději, že vše zvládnu. Přiznám se, že jsem se v pátek ráno totálně sesypala. Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Proto jsem zašla na studijní oddělení. Byli tam ke mně velmi laskaví a vstřícní, snažili se mě uklidnit. Jak jsme opravdu malá – až rodinná fakulta – máme k sobě mnohem blíž,“ líčí.

Z jednoho z míst těžce zasažených válkou – ukrajinského Černihiva – pochází Tamara Bardina, v úvodu citovaná studentka KTF UK. „Ve čtvrtek v šest ráno jsem dostala zprávu od své babičky se slovy: ‚Tamarko, začala u nás válka‘. Hned jsem zavolala svým rodičům, jestli jsou v pořádku a nechtějí přijet do Česka. Oni, ale nechtějí. Je to naše země. Náš domov,“ zdůraznila Tamara, jež se hned po čtvrteční ruské invazi pustila do organizování humanitární pomoci svému národu.

      Jeden z poničených domů v Černihivě. Foto: Tamara Bardina

„V mém rodném městě, které je jedno z nejkrásnějších na Ukrajině, probíhají boje. Ruští okupanti odstřeluji domy. Shazuji bomby na civilisty. Moji lidé jsou vraždění. Já však věřím v sílu svého národa. Dnes více než kdy jindy potřebujeme pomoc Evropské unie, celé Evropy i západního světa. Válka, kterou Rusko začalo, není pouze válkou proti mému lidu, jeho svobodě a vlastní existenci. Jedná se o deklaraci války proti celému svobodnému světu,“ říká.

Na Právnické fakultě UK studovaly také sestry Oksana a Olena Rizakovy. Obě v současné době pobývají v Praze; Olena vyučuje na PF UK ruštinu pro právníky. „Naše rodina bydlí v Užhorodě, panuje tam velká panika. K rodičům se do města přijíždějí ukrýt příbuzní z ostatních regionů Ukrajiny, kde to není bezpečné,“ popisuje situaci ze slovensko-ukrajinského pohraničí Olena Rizak.

Přímo na univerzitě v Užhorodu působí také docent Oleksandr Bilash, který od roku 2019 přednáší jako hostující profesor na Husitské teologické fakultě UK. V době vypuknutí války pobýval v Římě.

„Přestože válka na Ukrajině trvá už osm let, zpráva o zrádném útoku Ruska na Ukrajinu mnohé šokovala, včetně mě. V souvislosti s událostmi posledních dní se neustále očekávala vojenská akce. Bombardování, raketové útoky a ostřelování civilních obyvatel v mnoha ukrajinských městech, jako je Kyjev, Oděsa, Ivano-Frankivsk, Luck, Charkov, Melitopol, Podilsk a mnoho dalších, jen znovu prokázaly, že politika ústupků Rusku byla špatná a že dohody jsou irelevantní,“ podotkl docent Bilash, který je proděkanem Právnické fakulty Užhorodské národní univerzity.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj brání svou zemi přímo z centra Kyjeva, jeho počínání lídra a statečnost sleduje nyní celý svět.

„Historie se opakuje, Kain vraždí Ábela. Rusko tuto válku nazývá speciální vojenskou operací, stejně jako se Sovětský svaz v roce 1968 neoháněl žádnými siláckými slovy, ale snažil se svou sovětskou botou (vojenskou operací se skromným názvem Dunaj) zničit výdobytky Pražského jara,“ zdůraznil ukrajinský akademik.

Poděkování Univerzitě Karlově i její rektorce

„Jsme vděčni České republice za aktivní podporu Ukrajiny. Rád bych poděkoval paní rektorce profesorce Mileně Králíčkové a celému vedení UK za aktivní pozici a rychlou reakci univerzity na ruský vojenský útok. Neudělal jsem chybu, když jsem nastoupil do doktorského studia na slavné Univerzitě Karlově,“ děkoval docent Bilash a vzpomněl také na všechny kolegy z HTF UK v čele s její děkankou Kamilou Veverkovou, kteří jej bezprostředně po vypuknutí bojů na Ukrajině kontaktovali s nabídkou pomoci.

To také potvrdil proděkan Husitské teologické fakulty UK profesor Jan Blahoslav Lášek, který na užhorodskou univerzitu pravidelně jezdí. „Pokud vím, všichni naši kolegové z Užhorodu jsou v pořádku, jsme připraveni učinit vše, co je v našich silách,“ zdůraznil.

Rodina Oleksandra Bilashe žije na předměstí Oděsy: „Jsem neustále v kontaktu se svými příbuznými, kteří prožívají mnohem těžší období než já. V pátek spali doma, ale do postele šli oblečení. Pokud se vůbec dá říct, že spali. Připravili si dokumenty, lékárničku a základní věci pro první pomoc. Z psychologického hlediska je to nesnesitelné!“

Na Užhorodské národní univerzitě pobýval před třemi roky v rámci programu Erasmus+ student HTF UK Ondřej Kadlec. Vzhledem k tomu, že má z té doby v zemi řadu blízkých přátel, válka se jej také bezprostředně a velmi osobně dotkla.

„O čtvrtečním zahájení totální invaze ze strany Ruské federace na Ukrajinu jsem se dozvěděl ve velmi brzkých ranních hodinách, kdy mi začal téměř nepřetržitě zvonit telefon, protože mě mojí přátelé chtěli informovat o tom, co se na Ukrajině děje. Prvotní reakce byla velice živelná. Okamžitě jsem zapnul televizní zpravodajství od nás i ze zahraničí, začal jsem psát kamarádům a známým z Užhorodu a okolí, kde jsem pobýval. Mám opravdu vážný strach o ukrajinské obyvatelstvo a o zachování míru v Evropě a ve světě. Naplnil mě hluboký vztek a rozhořčení. A to trvá stále,“ zdůraznil Kadlec.

A dodal: „Nikdo z lidí, které jsem na Ukrajině poznal, si válku od počátku nepřál. Všichni doufali a stále ještě doufají, že boje nebudou více eskalovat a nalezne se řešení konfliktu v diplomatických rozhovorech a jednáních, protože do 21. století násilné řešení geopolitických konfliktů nepatří.“