Rusko pod velením prezidenta Vladimira Putina rozpoutalo válku na Ukrajině. Díky jeho rozhodnutí dostali nálepku agresorů i všichni Rusové, včetně těch, kteří doma proti válce protestují a jsou zatýkáni. Zjednodušené označení odmítá i doktorandka Varvara Borisova z Fakulty humanitních studií UK.
Co mi říkal o válce můj děda
Můj děda nezažil druhou světovou válku (narodil se v roce 1943), ale zažil všechno, co po ní následovalo. Byl to velice vzdělaný a chytrý člověk (docent na katedře fyziky) a místo pohádek mi jako malé četl Homérovu Odysseiu nebo Puškina. A když se díval na televizi, kterou měl vždy puštěnou v kuchyni – trávil tam totiž spoustu času, jelikož velmi rád vařil – tak jedině na vzdělávací pořady nebo na zprávy. A to nadšení, se kterým moderátory poslouchal na přelomu tisíciletí, postupně mizelo – a nahradilo jej znechucení a nepochopení. Uvědomuji si to až teď, ale z ničeho nic jediná slova, která jsem z té kuchyně slyšela, byla sprostá. Tehdy jsem nechápala, proč se s tou televizí tak vášnivě hádá. Dnes, když bezmocně – ale furt sprostě – křičím na svůj mobil, na němž čtu ty zprávy, dědovi rozumím...
Nevím, co by na dnešní dění děda řekl, ale jsem si na dvěstě procent jistá, že by jednání současné ruské vlády odsoudil. A určitě by ten řev z kuchyně bylo slyšet po celé Sibiři. Ale jsem na druhou stranu ráda, že můj děda – a ani moje matka – nejsou svědky toho, co Kreml páchá. Byli totiž z lidí, kteří, když vidí nespravedlnost, nedokážou mlčet – a tihle lidé zažívají dnes v Rusku nejtěžší období. Proto dnes, když jsem stála s plakátem – samozřejmě sprostým, jinak my to v rodině očividně neumíme – v centru Prahy na Václavském náměstí, cítila jsem se být oproti svým spoluobčanům v Rusku privilegovaná. A musím se přiznat, že se za to hodně stydím. Stejně jako i za rozhodnutí jednoho nejmenovaného pána, díky němuž mě lidé – hlavně ti, co rádi škatulkují – vnímají jako agresora.
Ale musela jsem se s tím za deset let života v Evropě smířit. Jsem agresor, jsem „Rusák“, jsem sama sprostá slova. S tím smířením přicházejí i nová pravidla – nemluv rusky na veřejnosti, zapracuj nad tím přízvukem, dej čárku do příjmení a raději ani neříkej, odkud jsi.
Po demonstraci domů, ne do vězení
Ale Rusko se nerovná mocipáni; Rusko tvoří lidé, kteří jsou – to mi věřte – skvělí. Mluví různými jazyky, mají složité dějiny, jsou vynikajícími vědkyněmi a výjimečnými umělci, milují sport a Netflix, snaží se vyrovnat s koloniální minulostí, rádi čtou a píšou geniální knihy a – stejně jako já – chtějí, aby se současný politický režim v Rusku změnil. Jenže na rozdíl ode mě o tom nemohou takhle svobodně mluvit, natož veřejně psát, aniž by se dostali do hledáčku občanů, s nimiž – to mi věřte – nechcete mít nic společného. O to více si vážím toho, že jsem po demonstraci mohla jet domů – ne do vězení.
Rusko je samo o sobě krásné; a v ruských pohádkách, které mi děda nikdy nečetl, je význam tohoto slova stejný jako v češtině. Umění, literatura, věda, filozofie, balet, příroda, univerzity, sport – na každou z těch kategorií se najde v Rusku něco dobrého, ne-li vynikajícího. Chybí tam zatím politika. To my, „Rusáci”, musíme změnit. Ale budeme mezitím potřebovat trochu podpory, hlavně té lidské.
A co vlastně říkal můj děda o válce? To jsem měla napsáno na tom svém sprostém plakátu.
