Dzúrová: Z covidové pandemie můžeme čerpat ponaučení

Jako malá holka snila o práci veterinářky a ochránkyně zvířat v některém z národních parků v Africe. Láska ke zvířatům ji přivedla ke studiu zoogeografie, respektive geografie. Dnes Dagmar Dzúrová přednáší na Přírodovědecké fakultě UK o programu One Health, který usiluje o optimální zdraví člověka i přírody. Ovšem během pandemie to byla právě ona, kdo věcně – a s noblesou – dokázal české veřejnosti přiblížit tolik smutných termínů a dat.

V únoru 2020 společně s kolegy – viroložkou Ruth Tachezy a imunologem Janem Černým – zorganizovali dvě debaty, na něž přišlo tolik studentů, kolik jich posluchárna na Albertově snad ani nezažila. Na posledním slidu přednášky profesorky Dzúrové se objevily dvě zásadní informace. První hovořila o tom, že Světová zdravotnická organizace (WHO) je optimistická, neboť v Číně se daří držet koronavirovou epidemii pod kontrolou. A ta druhá, že se WHO obává možného ohrožení Evropy. Studenty chystající se k výjezdům na Erasmus tehdy uklidňoval též jeden z hostů – epidemiolog Roman Prymula; nevěřil, že by Evropa padla…

Tři dny nato odjela profesorska Dzúrová s rodinou lyžovat do Itálie, ale pobyli tam jen kratičce. K návratu je přiměly zprávy o prvních covid zemřelých v nedalekém lyžařském resortu. „Jak jsem tím oborem již ,postižená‘ a zajímala se o všechny dostupné údaje, okamžitě jsem si uvědomila všechna rizika a nebezpečí,“ vrací se k prvním osobním zkušenostem s pandemií demografka. Permanentky na vleky nechala propadnout a hned na počátku vleklé krize zamířila domů.

Paní profesorko, odpusťte mi takový začátek, ale jaké to je, být v posledním více jak roce známa z médií především v souvislosti s vysvětlováním slova „smrtnost“?

Ale vždyť smrtnost je jedním z běžných demografických a epidemiologických termínů, pro mě – demografku, sociální geografku a garantku magisterského studia sociální epidemiologie – není ničím neobvyklý. Ano, je spjatý s koncem života a s jeho analýzami. Samozřejmě, raději se věnujeme kvalitě a délce života nebo zdraví než analýze úmrtnosti. Současnost, žel, přinesla, co přinesla: zatím nemáme data o zdraví a jednotlivých fázích, jež předcházely úmrtí na covid-19, proto se dnes nejvíce zpracovávají ukazatele úrovně úmrtnosti a smrtnosti.

Mohl by covid „pošťouchnout“ zájem o studium demografie či sociální epidemiologie?

Možná že i ano. Uvidíme. Asi je dobře, že prostřednictvím pandemie získal obor demografie na určité popularitě a snad i prestiži. Ostatně mu tato problematika přísluší. Nemile mne však překvapilo, kolik expertů z jiných oborů se neváhalo vyjadřovat k demografickým aspektům… Rovněž sociální epidemiologie v době pandemie získala na důležitosti a ukazuje se, že by bylo praktické mít více absolventů v oboru. Začínám přemýšlet, jak s touto výzvou naložit.

Víte, mám ráda lidi zanícené pro nějakou věc. Pro mě je vlastně utrpením, když student neví, co jej vlastně baví, a to i přes to, že vám tvrdí, že ho „baví všechno“. Ve skutečnosti vlastně pořád tápe a je mu jedno, co nakonec bude dělat. Zásluhou téhle pandemie se v našem oboru objevily nové tváře. A nové osobnosti nám přihrála spolupráce s dalšími obory, protože díky covidu se okruh spolupracovníků extrémně interdisciplinárně rozšířil – byť v uplynulém roce takřka všechno probíhalo online, zato napříč doslova všemi kontinenty.

Jak na tom byli Češi se zdravím a životním stylem před vypuknutím pandemie?

Je třeba si přiznat, že jsme do pandemie „nešli“ s tím nejlepším zdravotním stavem. Naše populace je spojena s velkou zátěží z hlediska rizikového chování, především se značnou konzumací alkoholu a kouření cigaret. A čím je na tom populace na začátku pandemie zdravotně hůře, tím lze logicky očekávat i těžší následky. Existuje řada studií potvrzujících, že kupříkladu onemocnění covid-19 mnohem obtížněji zvládají lidé s nadváhou a rizikovým chováním spojeným s řadou komorbidit. Zkrátka na startu jsme nebyli zcela v kondici.

Na druhé straně je třeba „vypíchnout“ velmi kvalitní zdravotnický systém, který u nás máme. A to jak z hlediska kvality, tak i kvantity. Ostatně v průběhu pandemie se potvrdilo, že i značně kritickou situaci – v době očekávání kolapsu nemocnic – zdravotnictví nakonec zvládlo. Ale za jakou cenu? Kolik zdravotníků „jelo“ úplně na doraz? Těžko jsem přijímala, jak část veřejnosti onemocnění covid podceňovala, nedodržovala epidemická opatření, ale když pak covidem onemocněli, tak špičkovou zdravotní péči pochopitelně vyžadovali.

Je šance, že se z covidu poučíme a lidé začnou žít jinak, svému tělu prospěšněji?

Věřím, že ano (usmívá se). Každá zkušenost je k nezaplacení. Vezměte si, že španělskou chřipku – byla tu před sto lety –, tu už si dnes téměř nikdo nepamatuje, zkušenosti vlastně již neexistují. Z covidové pandemie si mnozí jistě odnesou hlubší poznání, ze kterého mohou čerpat ponaučení. A ti „nepoučitelní“ se nepoučí nikdy, což už jsme si bohužel též ověřili.

Ptát se, zda se těšíte na čas po covidu, je zbytečné. Spíše mi řekněte, jestli to nastane.

Upřímně, do totožné situace, jaká tu byla před pandemií, se již dle mého nevrátíme. Už tu zkrátka bude navždy „doba po covidu“. Už nikdy nebudeme zcela bezstarostní. Covid-19 beru jako varování, že další obdobná hrozba může nastat kdykoliv. Samozřejmě bych byla ráda, aby tohle období bylo za námi. Naštěstí již máme účinné vakcíny, teď už jen tento úspěch vědy využít! Dokud se s šířícími se mutacemi nevyrovná celý svět, tedy i rozvojové země, pořád se budou objevovat nová ohniska a nebezpečí. Znormalizovat se zkrátka musí celá planeta.

Co si z pandemie odnášíme?

Nejstinnější stránku celé pandemie vidím v tom, že zemřelo tak mnoho lidí zbytečně, u nás více než třicet tisíc lidí. S tím se nemohu vnitřně smířit. Ať už – proboha – nikdo netvrdí, že jde o přirozený proces… Jde o strašnou lidskou tragédii, jíž šlo lépe zabránit, a to nejen z pohledu počtu obětí. Lidé navíc ze života odcházeli opuštění a odloučení od rodin. Na infekčních odděleních – ve společnosti lidí v ochranných oblecích a ve skafandrech – se jim nedostalo běžného konce života doprovázeného rozloučením s nejbližšími. Zdravotní personál je nemohl lidsky pohladit, promluvit na ně zpříma. Takové umírání si jistě nikdo nepřeje.

Zapomeňme chvíli na pandemii. Říkala jste, že zdravotní stav populace není nic moc. Skoro každý by mohl se svým životním stylem něco udělat. Máte co zlepšovat i vy?

(směje se) Když se na mě podíváte, zjistíte, že by se dalo něco dělat s mojí váhou. I studentům říkám: „Život je o tom, jak se vyrovnat s riziky.“ Zkrátka někdy riskujeme více a pak se zase vrátíme k méně rizikovému chování. Například je obvyklé, že mladí lidé „musejí“ vyzkoušet cigarety. Potřebují experimentovat. Důležité je, aby si uvědomili, kdy experiment končí a kdy začíná hrozba nekontrolované závislosti… To jsem trochu odbočila. Už řadu let se nechodím potit do tělocvičny, místo toho chodím na toulky přírodou. V zimě zdolávám kopce na lyžích, v létě rovinu na kole a vedro ve vodě. Jsem nárazový „sportovec“. Vím, že bych měla přidat.

Kudy vlastně vedla vaše cesta ke geografii a demografii?

Vezmu to obšírněji; původně jsem chtěla být veterinářkou. Měla jsem načtené všechny knihy od Jamese Herriota, hltala jsem Volání divočiny od Joy Adamsové. Život s opicemi, lvicemi, psy a další zvířenou se stal mým světem! Viděla jsem se jako ochranářka v nějakém národním parku v Africe. Na gymplu mě ovšem „rozebral“ tatínek mé kamarádky – vysvětlil mi, o čem veterina opravdu je, že zdaleka nebudou naplněny moje sny s péčí o lvice a mazlíčky, že s největší pravděpodobností začnu ve stáji u porodů telat a budu tam trávit brzká rána i pozdní večery… Své snění jsem tedy přehodnotila a odbočila k zoogeografii, kde pořád ještě jsou „ta zvířata“, a třeba i s Afrikou a touláním se po světě. Takže ke geografii mě vlastně přivedla veliká láska ke zvířatům, ale spíše mě pak začalo zajímat jejich chování a prostředí, ve kterém žijí, s mnoha různými aspekty života, jak pro lidi, tak pro zvířata… Kruh se tak uzavírá.

A to i proto, že v oboru sociální epidemiologie přednášíte též o konceptu One Health.

Přesně tak. V rámci sociální epidemiologie se též, byť okrajově, věnujeme přístupu One Health čili „jednoho zdraví“ – prostřednictvím dosažení optimálního zdraví člověka, zvířat a také zdravého životního prostředí. Což je v dnešní době iksnásobně aktuální, vždyť infekční onemocnění – patogeny – jsou přenosná onemocnění ze zvířat na člověka, ale také směrem opačným. Nahlížení na problém komplexním přístupem je tím správným postojem, který může nezdravé prostředí či epidemie zoonóz souvisejících s lidským zdravím vyřešit.

Nejvážnější zoonózy vznikaly v asijských oblastech, odkud se šířil i SARS a MERS. Tam se na trzích prodávají živá zvířata za podmínek pro našince nepochopitelných; nejběžnější známý způsob šíření infekčního onemocnění je přenosem z takzvaně hlavního rezervoáru. Vezměte si, že zhruba 75 procent nových infekčních chorob u lidí je zoonotických!

Je nedostatečná komplexnost problémem i současné pandemie?

Rozhodně. Velkou chybou našeho řešení pandemie je právě chybějící interdisciplinární přístup, absence jakéhosi ústředního českého CDC (Centers for Disease Control and Prevention – Centra pro kontrolu a prevenci nemocí). Pandemie je posléze roztříštěná do mnoha stran: jednou se k ní vyjádří epidemiolog, podruhé virolog, pak sociolog a další a další. Zdraví je komplexní stav pohody, tudíž nestačí vir zničit či eliminovat. Je zapotřebí vyrovnat prohlubující se nerovnosti ve zdraví, aby se lidé dostali do pohody a duševně nestrádali.

To je však přinejmenším stejně těžké, jako vymýtit vir.

Jde především o dlouhodobý jev. Chtělo by se říci – ale bylo by to špatně –, že je mnohem snazší odstranit vir, i jeho zničení nám bude nějakou dobu trvat. Duševní zdraví je nicméně jedno z nejdelších onemocnění, mnohdy jde o celoživotní záležitost… Duše se zkrátka velice těžko léčí. Aby vám bylo dobře, nestačí jen spolknout nějakou pilulku.

Neměli to naši předkové v něčem jednodušší? Byli vystaveni větší fyzické námaze, která – o tom se přece ví – je jedním z přirozených „léků“ na psychickou únavu.

Je těžké porovnávat rozdílné doby, každá přináší naprosto rozdílné nároky. Souhlasím, že ta dnešní klade mnohem větší nároky na psychickou stránku člověka: dnes jde především o rychlost, o informace, pořád musíte být ve střehu. Na druhé straně psychická pozornost je nesmírně důležitá: pokud mozek necvičíte, strádá. A čím déle je v aktivní práci a pohotovosti, tím lépe. A vidíte, zase se dostáváme k balancování – nic se nemá přehánět. Aby lidé nebyli přetížení a nehroutili se z nadmíry práce, měli by si umět „naordinovat“ i odpočinek.

A jak na to?

Často stačí mít vedle sebe člověka, se kterým si můžete popovídat. Někdy tuto roli přebírají i církve, neziskové organizace anebo krizové linky. Nejhorší je uzavřít se v sobě a zůstat zcela sám a s pocitem, že vůbec nikoho nezajímám. Psychologů a psychiatrů není nikdy dost – a u nás v Česku jich je značný nedostatek… Což bohužel potvrdila i nedávná živelní pohroma na jižní Moravě. Vlastně by mohli fungovat i preventivně – v zárodku duševního strádání.

Jakou medicínu si ordinujete vy? A jak nejen od témat smrtnosti odpočíváte?

Relax si dovedu představit doma s rodinou a knihou anebo v přírodě u horských potoků či v rašeliništích anebo v provoněných eukalyptových lesích, ale to se zadaří opravdu málokdy. Já vlastně pracovně žiju dvojí život (s úsměvem). Ten druhý je totiž už pětadvacet let spojen s dobrovolnickou prací pro neziskovku DownSyndromCZ, společnost rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem. Před čtvrtstoletím jsem spoluzakládala tuto rodičovskou organizaci na pomoc rodinám, jimž se narodilo dítě s Downovým syndromem.

Snad se nám ve společnosti podařilo změnit náhled lidí na toto postižení; vydáváme časopis, zabýváme se poradenstvím i osvětou, individuálními i skupinovými terapiemi, vzděláváním, sportem… A právě v mých milovaných Krkonoších pořádáme letní a zimní tábory, pobytové akce pro celé rodiny. Znám tam snad každou boudu a každý důl! A v jednom z těch krásných dolů jsem se před pětačtyřiceti lety seznámila s manželem. Úpské a Černohorské rašeliniště, hřebenové túry s výhledy do údolí, mech a kosodřevina, to je moje. Tam se krásně vypíná.

A jak se daří prospěšné společnosti dnes?

Činnost naší organizace bych přirovnala k vlaku, který časem nabýval na rychlosti a přibíral vagony, ve kterých vznikala nová přátelství stmelená stejným, nelehkým osudem… Jde o společenství naprosto rozdílných osobností – spojených osudem –, lišících se od skupiny vědců, s nimiž vás pojí odbornost, nebo sousedů, které pravidelně potkáváte, až po bývalé spolužáky či přátele z dětství. Náš vlak pořád veze usměvavé lidi, kteří neřeší malichernosti, ale radují se z maličkostí. Nechci to zakřiknout – zatím nikdy jsme s naším vlakem nenabourali (ťuká symbolicky do stolu).