„K tomu, aby se zlepšila situace pedagogů, nepotřebujeme měnit zákon a obětovat mu pedagogickou kvalifikaci učitelů. Pozitiva, která sebou novela nese, lze prosadit i jinak,“ říká profesor z katedry psychologie Pedagogické fakulty UK Stanislav Štech. Učitelé si podle něj nadprůměrný plat zaslouží, pokud by ovšem novela prošla, byli by jedinou profesí, jejíž minimální výše je stanovena zákonem.
Scházíme se v době, kdy má Poslanecká sněmovna ČR projednávat novelu zákona o pedagogických pracovnících. Vy jste podpořil výzvu proti jejímu schválení, kterou podepsala řada organizací, včetně Asociace děkanů pedagogických fakult nebo Pedagogické komory. Co vám na ní vadí?
Zejména nový paragraf, podle něhož může ředitel školy přijmout za učitele jakéhokoli absolventa magisterského studijního programu. Prakticky každý vysokoškolák se tak najednou může stát kvalifikovaným učitelem.
Pedagogicky nekvalifikovaní odborníci z praxe ale působí na řadě škol už nyní. Jejich ředitelé k tomu využívají takzvaný institut nouze.
Ano, ale musí v takovém případě písemně doložit, že kvalifikovaného pedagoga opravdu nesehnali. Tito lidé ostatně mohou už teď trvale působit na středních školách, pokud vyučují odborné předměty. Díky novele by se ale tato možnost rozšířila i na ty všeobecně vzdělávací a na druhý stupeň základních škol, z čehož máme velké obavy. Dikce novely totiž nijak nezabraňuje možnosti, aby například odborník na elektrotechniku učil český jazyk na druhém stupni nebo odborník na podvojné účetnictví tamtéž matematiku.
Argument, že kvalifikovaných učitelů je nedostatek, neberete?
Ne, protože nedostatek učitelů není, a hlavně v nejbližší době nebude katastrofický a plošný. Plasticky to na základě analýzy dat dokládá Jan Koucký ze Střediska vzdělávací politiky Pedagogické fakulty UK. V posledních dvou letech jich skokově přibylo osmnáct tisíc. Podle informací z krajů se zejména kvůli pandemii covid-19 do školství vrací lidé s pedagogickým vzděláním, kteří dosud působili v jiných oborech, zejména v cestovním ruchu či hotelnictví. Úplně se také ignoruje pokles demografické křivky u žáků základních škol – v roce 2024 jich bude zhruba o patnáct tisíc méně.
Novela ovšem nese i jednoznačná pozitiva – uzákoňuje institut zavádějícího učitele, příplatky pro třídního, a především plat ve výši 130 procent průměrné mzdy.
Všechny tyto bohulibé záležitosti lze řešit buď podzákonnými normami nebo dílčími legislativními úpravami, k tomu není potřeba nový zákon. Nadprůměrný plat si učitelé bezesporu zaslouží a je třeba je v tom podpořit. Zde by ovšem šlo o bezprecedentní opatření, kdy by učitelství bylo jedinou profesí, jejíž nepodkročitelná výše platu je stanovena zákonem. Jak ukázal vývoj v posledních letech, k navyšování platů lze dospět i bez uzákonění mandatorního výdaje.
Univerzita Karlova nemá o uchazeče pedagogických oborů nouzi, stejně tak ostatní vysoké školy hlásí trvalý rostoucí zájem. Přesto je učitelů málo.
Jsem přesvědčen o tom, že se tento problém vyřeší během tří let sám, není k tomu potřeba novela zákona. Dlouhodobě se to týká dvou regionů - Karlovarského a Ústeckého kraje a některých lokalit Středočeského kraje a tam bych to řešil individuálními pobídkami – nabídkou učitelských bytů za symbolickou cenu, bonusem k platu, jako to řeší třeba ve Francii nebo Itálii. Podobný postup bych volil i v případě nedostatku konkrétních učitelských aprobací, což je podle mě mnohem větší problém, který se ignoruje. Kolik je škol, kde tělocvikář učí dějepis nebo angličtinu? Nevíme, žádná odborná studie k tomu totiž neproběhla.
Jste psycholog, pro letošek i prezident Mezinárodního psychologického kongresu, kde se jistě bude probírat i situace učitelů v souvislosti s covid-19. Co podle vás nejvíc trápí ty české?
Neskutečná únava způsobená ohromným množstvím práce, která není vidět, zatímco jejich výuka se při covidu sledovala jako pod lupou.
| Mezinárodní psychologický kongres (International Congress of Psychology – ICP) proběhne 18. až 24. července a představuje největší a nejvýznamnější vědecké setkání psychologů z celého světa. Přirovnat ho lze k olympijským hrám ve sportu. Koná jednou za čtyři roky a účastní se ho psychologové z akademických pracovišť, stejně jako odborníci z psychologické praxe ve všech oborech a specializacích psychologie ze všech kontinentů. Do letošního bylo zařazeno přes sedm tisíc odborných příspěvků, nakonec jich bude kvůli pandemické situaci prezentováno virtuálně kolem 3500. Na samotném kongresu budou přednášet například nositel Nobelovy ceny Daniel Kahnemann, kognitivní psycholožka Barbara Tversky nebo sociální psycholog Robert Cialdini. Z českých odborníků pak například Cyril Höschl, Michal Miovský, Radek Ptáček či Štěpán Vymětal. Kongresu předchází prestižní Program pro mladé psychology z celého světa. Organizací programu byla pověřena docentka Irena Smetáčková z katedry psychologie PedF UK. |
Dočkali se ovšem i velkého ocenění, protože rodiče díky online hodinám viděli, jak je pedagogická profese náročná.
Ano, navázání intenzivnější komunikace a spolupráce mezi rodiči a učiteli byl asi jeden z mála pozitivních aspektů lockdownu. Potvrdil se nám i v dotazníkovém šetření z loňského jara, který jsme prováděli s kolegyní Irenou Smetáčkovou, a nyní realizujeme jeho druhou fázi. Hodnocení distanční výuky se ale lišilo podle socioekonomického statusu jednotlivých rodin. Rodiče s vyšším vzděláním byli ve všech ohledech kritičtější než rodiče se vzděláním základním či středoškolským bez maturity. Přitom ale měli menší obavy o další školní výsledky jejich dítěte než rodiče s nižším než maturitním vzděláním.
Jak si to vysvětlujete?
Lidé s nižším vzděláním využívali méně často home-office, a neměli tak příliš informací o tom, jak distanční výuka probíhá. Cítili se v ní i méně kompetentní, tudíž i jejich spokojenost s ní byla nižší.
Působil jste několik let jako náměstek na ministerstvu školství, půl roku jste stál i v jeho čele. Co stojí za tou dlouhodobou tenzí mezi učiteli a politiky?
Tím, že se zrušilo rezortní řízení a zavedl se systém krajských samospráv, ministerstvo se školám strašně vzdálilo, prostředníkem komunikace s nimi se staly různé pedagogické organizace, na jejichž reprezentativní hlasy se teď musí spoléhat. Spolupráce s nimi je nesmírně důležitá, ale není všespasitelná. Mohou za vámi stát všechny možné asociace, můžete mít argumenty podložené řádnými studiemi, vůbec to neznamená, že si je v Poslanecké sněmovně prosadíte. Politika je věc okamžiku a vhodného načasování.
Pomohla vám politická zkušenost v pedagogice? Zjistil jste, jak to zařídit, aby byl hlas odborníků slyšet?
Pokud vědci chtějí, aby jejich poznatky zasáhly praxi, nemohou skončit u toho, že vypíší nějaký zajímavý školící kurz anebo vydají publikaci. Musí se daleko více veřejně angažovat, komunikovat s médii, a to srozumitelně, možná až zjednodušeně, což je pro některé akademiky nepříjemné. Jsou zvyklí mluvit ve složitých souvětích, kdy každý výrok něčím podmiňují a každá následující věta relativizuje to, co řekli před tím, což novináři nenesou. Jinými slovy i akademická půda potřebuje PR. Je to věc priorit. Pokud chci, aby výsledky mých výzkumů zasáhly veřejnost, musím ji dokázat zaujmout.
| prof. PhDr. Stanislav Štech, CSc. |
| Vyučuje na katedře psychologie Pedagodické fakulty UK. Sedmnáct let, od roku 1993, byl jejím vedoucím. Působil na univerzitách v Paříži 8 Saint-Denis, ve výzkumných ústavech INRP v Paříži a CNR v Římě. Vědecky se zabývá školní socializací, profesí učitele a školní psychologií, od roku 2004 také vysokoškolskou politikou a jejím výzkumem. V letech 2003 až 2015 byl prorektorem UK, v roce 2013 kandidoval na post rektora. V letech 2015-2017 působil jako náměstek na Ministerstvu školství mládeže a tělovýchovy, od června do prosince 2017 byl ministrem školství. Od roku 2018 je předsedou České komise pro UNESCO. |
