Narodila se s dětskou mozkovou obrnou. Od školky ji zařazovali do speciálních tříd. Nikdo, ani výchovná poradkyně a dokonce ani ona sama, se nezabýval tím, že i když má pohybový hendikep, intelektuálně je na tom víc než dobře. Až na střední speciální škole začalo být jasné, že tam Kristína Gažiová skutečně nepatří. V září přitom obhájila bakalářskou práci na Fakultě humanitních studií UK a chce dodat odvahu všem, kteří touží jít za svými sny a tíží je obavy nebo třeba nějaké zdravotní znevýhodnění. „Ani hendikep nemusí nutně bránit v žití plnohodnotného života,“ říká.
Do redakce nám zavolala sama a když začala vysvětlovat, proč se ozývá, několikrát zopakovala, že by ráda sdílela svůj životní příběh, aby dodala odvahu všem, kteří o sobě pochybují nebo se musejí vypořádávat s nějakými osobními těžkostmi. Kristína Gažiová se narodila před šestadvaceti lety velmi mladým rodičům v Popradě na Slovensku. Brzy se u ní potvrdila diagnóza dětské mozkové obrny, kvůli které hůře ovládá levou polovinu těla a dolní končetiny. Jako malou ji zařadili do speciální mateřské školky a následně do speciální základní školy, kde setrvala dva roky. Když se poté její rodina přestěhovala, nastoupila na běžnou základní školu jako integrovaná žačka. Proto také nemusela chodit například na hodiny cizího jazyka nebo skládat tzv. monitor, závěrečnou zkoušku ze slovenštiny, matematiky a cizího jazyka, kterou na Slovensku píší žáci posledního ročníku základní školy a výsledky z něj slouží jako podklad pro přijímací zkoušky na školy střední. Kristína ale látku základní školy zvládala celkem bez problémů a na hodiny angličtiny chodila, i když nemusela.
„V posledním ročníku měli všichni žáci pohovor s výchovnou poradkyní o výběru střední školy. Mně rovnou řekla, že já to mám jednoduché a nic řešit nemusím. Tehdy mi to přišlo fajn, říkala jsem si, že se aspoň nemusím s ničím stresovat. Vůbec jsem nechápala dopad, jaký to na mě může mít. Po prázdninách jsem nastoupila na speciální střední školu a tehdy se to úplně zlomilo. Bylo naprosto jasné, že tam nepatřím. Hrozně mě to deprimovalo. Psychicky jsem na tom začala být zle, projevila se u mě mentální anorexie,“ vzpomínala Kristína.
Když začala řešit psychické problémy, teprve tehdy někoho napadlo zajímat se o to, jak je na tom Kristína vlastně s intelektem. A testy ukázaly, že více než dobře, dětská mozková obrna u ní způsobila sice pohybové obtíže, nikoliv však mentální retardaci. Ze speciální střední školy přestoupila na běžnou střední odbornou školu. „Od mateřské školy jsem toužila po tom, aby se ke mně lidé chovali jako k ostatním. Když jsem nastoupila na ‚normální‘ střední školu, začala jsem na sobě opravdu makat, a nakonec jsem odmaturovala s vyznamenáním,“ usmívala se Kristína, která sice na první pohled působí velmi křehce, ale po chvíli každému, kdo s ní mluví, musí být jasné, že je to velká bojovnice.
Velkou vnitřní sílu potřebovala ale i dál. Po maturitě nastoupila na jeden z místních úřadů a několik let pracovala. Pak ji ale začalo vrtat hlavou, že by ráda studovala dál. A protože se překážek nebojí a věděla, že Univerzita Karlova nabízí skvělé vzdělání, zkusmo si podala jednu jedinou přihlášku, a rovnou do Prahy. Pro ni jako pro ženu, která do té doby nepřekročila ani hranice krajského města, natož státní hranice, to byl docela odvážný krok. K jejímu úžasu přijímací zkoušky zvládla a vzali ji. Tentokrát ale musela začít bojovat proti své rodině. „Jsem Romka. V naší komunitě není zvykem nikam moc cestovat, všichni jsou rádi, když je celá rodina doma. Proto mě zrazovali od toho, abych nastoupila na školu v Praze. Říkali mi, proč se nepřihlásím na nějakou slovenskou školu, když už musím studovat. Já ale věděla, že Univerzita Karlova je lepší než všechny slovenské školy, chtěla jsem na ni,“ vysvětluje Kristína s hořkým úsměvem na tváři a s lítostí, že když konečně mohla přestat bojovat proti své diagnóze, musela si obhajovat svoje rozhodnutí zase před svou rodinou.
Kristína se přihlásila k distanční formě studia oboru Studia humanitní vzdělanosti na FHS UK a začala pendlovat mezi Prahou a Popradem. Při tom zjistila, že cestování miluje a že jí pomáhá se osamostatňovat. Začala se proto soustředit na studium angličtiny, aby jí její znalost otevřela dveře dál do světa.
Na univerzitu nastoupila jako každý jiný studující, na svou diagnózu nijak neupozorňovala. „Nikomu jsem neříkala, že mám nějaké obtíže, nežádala jsem o individuální studijní plán, asistenci či cokoliv jiného. Nebylo to pro mě jednoduché, ale teď mám za sebou složené státnice a obhájenou bakalářskou práci, a proto jsem chtěla sdílet svůj příběh, ukázat, že není třeba se zbytečně bát,“ usmívala se Kristína nad svým velkým životním úspěchem. Kristína dnes dokonce zvažuje i pracovní nabídky v Praze, kde se jí líbí a o které říká, že by v ní ráda žila. Láká jí i představa o životě v naprosto jiném státu Evropy.
Ani toto rozhodnutí se jí však nedělá snadno. Rodina její představě, že se natrvalo přestěhuje do České republiky či dokonce ještě někam jinam, nefandí, proto zatím váhá. Nevzdává se však ani této představy. Chce si konečně o sobě a o svém životě rozhodovat sama. „Hendikep nemusí nutně představovat životní brzdu a něco, co člověku brání v žití plnohodnotného života, právě naopak, mě můj hendikep neustále posouvá dopředu, směřuje můj život stále výš a výš. Mám pocit, že mým zdravotním znevýhodněním jsem získala možnost a schopnost vidět život z jiné perspektivy – z perspektivy, která nevnímá život jako úplnou samozřejmost, a právě proto chci svůj život žít a nejen přežívat!“
| Kristína Gažiová |
| Absolvovala v distanční formě studia obor Studium humanitní vzdělanosti na Fakultě humanitních studií UK. Kvůli dětské mozkové obrně byla už od školky zařazována mezi děti se speciálními potřebami. Až během studia na speciální střední škole se ukázalo, že intelekt má na takové úrovni, že není důvod, proč by nemohla absolvovat běžnou střední školu. Přešla tedy na nynější Střední odbornou školu polytechnickou Jana Antonína Bati Svit, kde odmaturovala s vyznamenáním. Po několika letech práce se rozhodla pokračovat ve studiu a nastoupila na Univerzitu Karlovu, kam podle potřeby dlouhodobě dojížděla ze Slovenska. |
V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím Klubu Alumni.
