Má těžkou práci. Pomáhá umírajícím a jejich rodinám odcházet na věčnost. „Paliativní medicína v Česku se hodně zlepšila, ale má ještě potenciál k rozvoji,“ říká Katarína Vlčková, alumna 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a primářka hospice Cesta domů, instituce, v níž doprovodila za dobu svého působení stovky lidí v jejich posledních krůčcích životem.
V mobilním hospicu Cesta domů působíte přes deset let, od roku 2013. Rok na to jste zakládala Zlatou rybku, která plní přání dětem s nemocemi ohrožujícími jejich život. Vybavíte si za tu dekádu jeden nejsilnější moment, který jste prožila?
Teda, to je ostrý začátek. Když se mě takhle zeptáte, nenapadne mě jedna konkrétní věc, ale postupně se jich vynořuje víc, které byly důležité. Vlastně už mám pocit, že to je celý můj život – to, co jsem prožila v Cestě domů, je taková moje identita. Neberu to ani jako práci, je to již součástí mého života. Utváří mě to. Jak vnímám život, jak vnímám svět a lidi.
Je to intenzivní dekáda naplněná činností.
Úplně. A zkušenostmi. Dotykem křehkosti života. Pro mě je umírající člověk důležitý tím, že je prostě člověk, cítíte všude tu obrovskou křehkost. Je potřeba být k ní vnímavý.
Snad každý si pomyslí, že paliativní péče je smutná záležitost. Vy jste ale i na konci svého pracovního dne usměvavá, pozitivní, milá. Je vidět, že vás tento úděl naplňuje. Jak často musíte lidem vysvětlovat, že to má smysl a není nutně smutné?
Docela často a vlastně téměř všem, když se nově setkají s tím, co dělám. Ale ono je to hrozně pěkné, lidské téma. Uvědomuji si, že nemůžu říkat všechno zcela upřímně, protože za tím nejsou souvislosti, jimž by lidé, kteří nemají tak blízkou zkušenost s umíráním, mohli rozumět. Někdy lidi zarazí, když třeba četli na titulce časopisu, že „Vlčková vidí v umírání krásu“, ale ono je to strašně těžko přenositelné.
Ano, při tom, co dělám, se setkávám s hodně náročnými a smutnými situacemi. To je realita, kterou nemám v moci změnit, ale zmírnit ano. Nemyslím si, že bych přestala být citlivá, ale jsem vůči všemu tomu smutku odolná, protože vnímám, že utrpení, ať už fyzické nebo psychické, k životu bohužel patří. Velkou nejistotu života a pocit ohrožení už dokážu asi lépe přijmout, aniž by mě to paralyzovalo nebo rozložilo... I my sami v Cestě domů jsme někdy melancholičtí, prostě zadumaní. Ale protože je strašně důležité to nějak vyvažovat, tak je tady během dne docela veselo. Hodně se smějeme, ač se denně potkáváme s tíhou života.
Četl jsem jeden z vašich sloganů: „Naši péči nikdo nepřežije“.
Ano, máme tu specifický humor. Tak jako ho mají gynekologové, zubaři a další. Na humor si dáváme pozor, protože kdyby nás slyšel někdo z venku, mohl by si myslet, že jsme cyničtí, že si děláme legraci z vážných věcí. Ale utahujeme si hlavně ze sebe, měli jsme tu i soutěž o Mimoně týdne.
Pokud nejde o život, nejde vlastně o nic. Je to ventil. Třeba dnes mi do smíchu moc nebylo; byla jsem u paní s rakovinou břicha, povídaly jsme si o vnoučatech, usmívaly se u toho, nicméně dnes mi černý humor nějak moc nejde (něžně se usměje).
Za tu dekádu v Cestě domů jste musela zažít s umírajícími i pozůstalými obrovské množství emocionálně těžkých situací. Vycházíte z toho nějakým způsobem silnější?
Ani bych neřekla, že jsem silnější. Možná to už dokážu přijmout lépe než jiní. Ale... Ono je to kolísavé. Pak jsou chvíle, kdy na mě smutek, veškerá tíha a nespravedlnost světa padá.
Stane se vám to?
No jasně! Obzvlášť, když má někdo velké trápení, dělám, co můžu, a nepomáhá to. Během dne, v těch běžných denních situacích, doma, ve městě, se na to snažím nemyslet a musím se vědomě hlídat, abych zapomněla, že jsou tady lidé, kteří mají opravdu veliká trápení.
Zaujal mě tu na stěně slogan „Pro takový život stojí za to plakat“. Co děláte, když vás něco zasáhne? Uděláte si silný čaj, dáte panáka? Musíte být sama se sebou, srovnat se?
Ano, to mívám. Nejtěžší momenty jsou tehdy, když umírá mladý člověk, který má malé děti a nebo když umírají malé děti. To jsou fakt těžké situace. Někdy se stane, že se to i nakupí a máme v péči víc mladých lidí nebo dětí... To si pak potřebuji nějak „odžít“ – a to tady máme každý nějak. Někdo běhá, někdo cvičí a někdo si pustí komedii. Já potřebuji nějaký čas se s tím vyrovnat, být sama pro sebe, ale ne zase moc dlouho. Nechci se v tom utápět, ale tak jakoby poodstoupím. Někdy zapálím svíčku a jen tak do ní chvíli koukám, přemýšlím. A někdy mám pocit, že je něco nedokončené – my jsme s lidmi v nejtěžších chvílích, staráme se o ně, a když se mě to hodně dotkne, cítím se také pozůstalá. Jenomže to není má role. Já mám být pro ty skutečné pozůstalé oporou. Nemám své niterné pocity komu říct. Nemůžu to vyprávět manželovi, dětem, to se nepatří... Někdy se můžu svěřit kolegům v autě, když jedeme se sestřičkama k dalším klientům, ale když to jde hlouběji, tak to potřebuji prostě napsat.
Píšete si deník?
Deník si nepíšu, je to jen nárazově. Poznámky. Všechno má svůj čas. Ale někdy ve mně všechno jakoby vybouchne, takže se potřebuji vypsat. Napíšu si to někam na papír, teď už to píšu občas i do počítače, ale k tomu jsem musela dlouho dozrávat, protože hmatatelný papír je pro mě důležitý. Třeba dva roky nenapíšu nic, pak je tam toho víc. Klidně pár A4.
Uvažovala jste, že byste napsala o umírání i knihu?
Ne. Ani k těm zápiskům se moc nevracím, jen občas. Nemám moc čas propojit ty svoje myšlenky, mívám pořád spoustu úkolů. Když řídím auto, tak to taky nejde. Možná jen, když jedu k lidem metrem, tak si něco z toho začnu číst na papírku anebo v mobilu. O psaní knihy jsem ani nepřemýšlela, zatím je to vše takové útržkovité. Přirovnání, myšlenky.
Máte tři syny. Přijdou někdy za vámi a řeknou: „Mami, ty jsi dneska nějaká hodně smutná…“, poznají, když jste měla fakt těžký den a přijdete domů z Cesty domů?
Nemůžu domů přijít, sednout si a brečet – to by je všechny vylekalo. Myslím tedy, že to běžně nepoznají, ale já jim to někdy sama říkám. Když jsem smutná, prožiju něco fakt hodně těžkého, tak mě štve, že řeší třeba úplné kraviny. Mám potřebu jim říct: „Hele, kluci, já teď vidím věci jinak než vy, protože jsem byla v rodině, kde jim umírala jejich maminka, takže promiňte, teď mi to, co řešíte nepřijde podstatné.“ Snažím se být hodně upřímná, ale nevysvětluji jim to dopodrobna. Nejmladší Daniel se občas ptá, jak mi je, jaké to bylo.
Vědí všichni tři, co přesně jejich mamka dělá?
Všichni ví, že pomáhám lidem, jimž končí život. To vědí. Detaily neříkám. Ale když byl náš nejmladší ve třetí třídě, psali o povolání rodičů a přesně vyplnil, že jsem „paliativní lékařka“. K tomu i doplnil, že lidem zprostředkováváme „cestu domů“, aby mohli zemřít doma. Bylo mu asi osm. Když jsem tehdy dělala atestaci na různých odděleních nemocnic, tak se mě vždycky ptal, co dělají na záchrance, na chirurgii a tak, ale nechápal, že se pak budu starat jen o lidi, kteří umírají. Že je nebudu léčit. Že je nevyléčím jako ti ostatní. Ptal se mě: „Tak proč jsi teda všechno tohle studovala?“ Aby pak lidé mohli umírat v bezpečí domova.
| Co představuje a zajišťuje Cesta domů? |
| Cesta domů je nezisková organizace, jež prostřednictvím služeb mobilního hospice umožňuje pečování o nevyléčitelně nemocné a umírající v jejich přirozeném prostředí a nabízí podporu jejich blízkým. Veřejně prosazuje přijetí vědomí, že umírání je důležitá součást života. Jak lze pomoci Cestě domů? Všechny informace najdete na webu hospicu. |
Od roku 2022 jste již nejen lékařka, ale přímo primářka Cesty domů. Jak vypadá váš typický den? Co během jednoho dne, jako dnes, v úterý, všechno děláte?
Nevím, jestli existuje běžný den, můžu vám říct, co se dělo dneska. Dělali jsme rozpočty a odměny, takže jsme se s kolegyní věnovaly ekonomickým věcem. Pak jsem jela za mojí klientkou do Stodůlek, kde jsem vypouštěla vodu z břicha, která se jí tam v důsledku onkologického onemocnění hromadí, aby se jí ulevilo, protože se těžko pohybuje i těžce dýchá. Ještě není naším hospicovým pacientem, staráme se o ni ambulantně. Potom jsem jela za další paní, což bylo úplně nečekané, protože se jí přitížilo v domově pro seniory. Dcera tam byla dost vyděšená, maminka jí už zjevně umírá. Rozepsala jsem potřebné léky. Pak jsme ještě se sestřičkou jely na běžnou kontrolu za dvěma pacienty na Smíchově a Vinohradech.
Pochopil jsem, že máte každý den hodně jiný. Máte svoje „ordinační hodiny“?
Tak úplně ne, ale bývám k dispozici od devíti ráno do pěti hodin odpoledne. Do toho probíhají někdy rychlé nebo pravidelné porady s lékaři, kolegy, sestřičkami. Člověk potřebuje vnímat i potřeby lidí, se kterými pracujeme. Vyřizovat emaily, psát lékařské zprávy...
Když jste primářkou, kolik máte lékařů v týmu?
Za Cestou domů stojí strašně moc skvělých lidí. Pode mnou je jen malá část: máme téměř pět celých lékařských úvazků, většina lékařek je na částečný poměr. Celkem je tak v našem středu sedm lékařek. Sestřiček, které jsou ohromně erudované, máme dnes čtrnáct.
V jednom interview jsem četl, že jste se k paliativní péči dostala i kvůli péči o maminku vašeho manžela, Ondřeje Vlčka, zakladatele Avastu. Byla jste tehdy mladou studentkou 1. lékařské fakulty UK. Nasměrovalo vás to už tenkrát k paliativní péči?
Přišlo mi to jako zajímavá cesta, ale určitě to ještě nebylo rozhodnutí. Ale ano, oslovilo mě to. Byla jsem v prváku, když Ondrova maminka zemřela, a učila se na ty největší zkoušky. Byla v hospici, kde jsme ji navštěvovali; my byli spolu teprve krátce, takže jsem ji takto intenzivně poznala až tehdy. Učila jsem se na anatomii, chtěla jsem být neuroložkou, úplně původně psycholožkou, ale ten zážitek mě nasměroval právě k paliativě.
Někdy kolem roku 2000, když jste byla dvacetiletou medičkou na všeobecném lékařství, v rámci 1. LF UK asi ještě nebylo mnoho paliativních specialistů, ne?
Ne, nebylo. Ale teď mě napadá, když jste se nejprve ptal na ty důležité momenty v poslední dekádě, tak ještě předtím to byly dva hodně podstatné. Zaprvé přímá zkušenost s umíráním Ondřejovy maminky a má představa o pomoci člověku v závěrečné fázi života; že by mu měl právě lékař přinést pocit bezpečí a klidu.
Musí vědět, jaký lék aplikovat, doprovázet člověka na poslední cestě, musí mít medicínské dovednosti, ale není to „jen“ medicína – a to se mi, myslím, ohromně líbilo. Lákalo mě tam být s daným člověkem jako člověk, ne autorita.
A ten druhý moment?
Na medicíně jsme měli kdysi lékařskou psychologii. A v rámci jedné hodiny jsme měli zkoušet, jak říct pacientovi, že má rakovinu. Už si dnes absolutně nepamatuji, jak jsem ten rozhovor vedla! Vůbec nevím. Mám výpadek. Ale vím, že se mi do toho nechtělo, ani nikomu dalšímu. Jen si vybavuji „tmu“; seděla jsem na židli a měla to zahrát. Uvědomila jsem si, jak podstatná je v medicíně komunikace i psychologie, jak se musíme umět k pacientům chovat.
V magazínu Forum jsme psali, že na fakultách Univerzity Karlovy se dnes do takového nácviku zapojují třeba i herečky a herci, že tak pomáhají přípravě na praxi.
Ano, ano. Vím. To je obrovský pokrok. Je to důležité, protože jinak pak v reálu často nevíte, čeho se z počátku chytit. Tohle je pomoc, když víte, že je něco vyzkoušené, co funguje, že existují nástroje a postupy, jak hovořit, že i takový rozhovor má nějakou strukturu, nač musíte zareagovat... My pak měli třeba i etiku a seminář o hospicové péči, což mě vlastně i po zkušenosti s tchýní utvrzovalo v tom, že chci dělat přesně tuhle práci. Jenomže tehdy ještě paliativní medicína jako obor neexistovala, takže spíše jsem to měla tak, že si vyberu geriatrii a budu se hodně věnovat lidem v závěru života. Ale pak v Cestě domů člověk zjistí, že to ani zdaleka není výhradně geriatrická populace, které se umírání týká...
Mluvil jsem s docentkou Ivou Holmerovou z FHS UK, která se seniorům hodně věnuje, na fakultě vznikl mimo jiné doktorský program Studia dlouhověkosti. Spolupracovaly jste někdy?
Přímo ne, ale jejich centrum na Praze 8 se mi strašně líbilo. Vždy jsem se tak nějak hlásila ke starším lidem, ke geriatrické populaci. Jako lékařka i jako člověk mám obrovskou úctu k nemocným a křehkým lidem. Až později jsem zjistila, že křehký nemusí být jen geriatrický pacient, že to může být i úplně mladý člověk, malé dítě... Kdokoliv. A to jsem si musela osahávat své hranice, jestli to zvládnu, jak to na mě bude působit. Jestli to vůbec dám, jestli to ustojím? Musela jsem se postupně otužovat. Křehkost života mě rozechvívá.
Učíte to mediky na univerzitě?
Říkám spíše, že lektoruji. Spolupracujeme s pražskými lékařskými fakultami Univerzity Karlovy, všechny tři už se věnují paliativní medicíně. A často se obracejí na nás v Cestě domů, posílají i mediky.
Jak se vzdělávání v české paliativě za dvě dekády vyvinulo?
Je to výrazně lepší. Určitě ano. Ale myslím, že by bylo fajn, kdyby paliativní medicína byla i součástí povinného kurikula, jako je kardiologie, jako je nefrologie. To není otázka na mě, přesto mi dává smysl, protože v každém oboru pacienti na onemocnění jednou zemřou.
Jak vzpomínáte na lidi, kteří „vám“ zemřeli?
O lidech, které jsem měla v péči, říkávám, že jsem měla tu čest se jich „dotknout“, protože jsem s nimi strávila malou část života. Když na ně vzpomínám, nesložím se a nebrečím nad neštěstím, jaké je potkalo, ale je tam obrovská úcta, jakým způsobem dokázali závěr života strávit a zvládnout. Vůbec nevím, jak já budu reagovat, když budu v bolestech! Ale znám – a mám v sobě – stovky lidí, u nichž člověk viděl definici trpělivosti a pokory. Jedu pak Prahou, koukám kolem sebe a vybavuji si: „Tady žila tak krásná paní!“
Když používám pro moje povolání pojem krása, tak je to právě tohle, všichni ti lidé. A pak, když někde potkám pozůstalé, se mi totálně rozbuší srdce. Úplně bych je objímala, cítím tu obrovskou lásku, kterou v sobě měli, že se dobře postarali o maminku, tatínka. Cítím chvění, jsem dojatá, ale vlastně je v tom úcta k lidem... Není lepší slovo než láska.
Vy máte v Cestě domů i kaplanku, ctíte obřady. Jaký je váš postoj k víře?
Ano, duchovní péči rodinám samozřejmě také poskytujeme. Sondujeme, vnímáme různé potřeby. Pro mě osobně je víra důležitá. Je to tak, že jsem křesťanka, ale nejsem až tak úplně v uvozovkách ta „poslušná“ (směje se). Mám vždy období, kdy potřebuji dozrát pro rituály, jít do kostela.
Někdy mám období, kdy to i dokáži zakomponovat do vlastního života, kostel mi pomáhá, ale spíše si víru nosím s sebou. To jsem ještě nikomu neřekla: mám své náboženství v lidech. Zanořuji se do sebe, i když jsem v kostele, nesleduji tu výzdobu – a Boha vidím v nebi anebo právě v lidech, ke kterým chodím. Tam ho potkávám. Bůh přece stvořil člověka k obrazu svému, ovšem většinou ho nevidíme u lidí v tramvaji. U ležícího umírajícího nebo pečujícího, který se totálně vydá ze všeho, aby byl u lůžka pro svého blízkého, tam je Boží obraz. Posílám tu sílu dál. Věřím, že dobro je silnější, přestože zla a utrpení je tady tolik.
Jak končívají lidské životy? Co vám lidé v posledních chvílích říkají? Třeba že měli dobrý život, děti, vnoučata, lásku a mělo to smysl... Je to časté?
To říká hodně lidí. Nemůžu říct, že všichni – to rozhodně ne. Ale řekla bych, že víc lidí to říká, než neříká. Nedávno jsem byla s pánem, jemuž zemřel kamarád na rakovinu slinivky a ten předtím říkal, že už si přeje rychle umřít... On ale smutně koukal: „To já říct nedovedu,“ a skoro jako by se za to styděl. Ne každý je vyrovnaný, někdo se nedá. Bojuje urputně, kope, ač mu to třeba i škodí a paradoxně přitěžuje. Dost lidí má obavu, jiní se smrti nebojí.
Co nejkrásnějšího vám řekl umírající člověk?
Úplně umírající lidé toho moc neřeknou. Už nemají sílu. Ale co mne vždy dojímá, je, když člověk, který je až na samém konci svých sil, někdy i hodně dušný a s bolestmi, mi při našem rozloučení řekne: „Děkuji.“
Nic upřímnějšího a pravdivějšího jsem v životě nezažila.
| MUDr. Katarína Vlčková |
| Lékařka, specialistka na paliativní medicínu. Pochází z Bratislavy, od roku 1992 žije v Praze. Vystudovala všeobecné lékařství na 1. lékařské fakultě UK (2004). Od roku 2013 působí v mobilním hospici Cesta domů. V roce 2014 s manželem Ondřejem, zakladatelem Avastu, založili Zlatou rybku, organizaci, která nemocným plní přání. Atestaci v oboru všeobecné praktické lékařství složila v roce 2018, od roku 2022 je primářkou Cesty domů. V březnu 2021 vznikla Nadace rodiny Vlčkových, do níž manželé Vlčkovi vložili 1,5 miliardy korun; kolem roku 2026 má díky tomu vzniknout i dětský hospic na pražské Cibulce. Je maminkou tří synů: Matěje (2005), Adama (2007) a Daniela (2010). |
